Kingdom Of Libria, 17.část

19. duben 2009 | 22.20 |

John seděl sám na lavičce, v nejbližším okolí ani živáčka. Nebylo zrovna hezky, ale jemu to docela vyhovovalo. Necítil se nejlíp. Ten rozhovor s Darrenem byl zvláštní. Došli k závěru, že si navzájem bezdůvodně ubližují, ale ani jeden nechtěl ustoupit a přiznat vinu. I když si John myslel, že to tak není, skutečně mezi nimi stihlo vzniknout jakési přátelské pouto, netušil v čem, ale v něčem si rozuměli už od prvního okamžiku. A najednou to mezi nimi začalo něco kazit. John byl skoro i ochotný připustit, že to byl on, ale když tak s Darrenem mluvil, získával pocit, že v tom bylo něco jiného.
Najednou ho napadlo něco šíleného. Lehl si na záda a zavřel oči. Kdyby šel někdo kolem, může si myslet, že spí. Ale on ve skutečnosti zkoušel štěstí. Byl momentálně v takovém přemýšlivém rozpoložení, kdy se hrabal sám v sobě, proč by se mu nemělo povést co Darrenovi? Skutečně ho štvalo, že kluci už si na minulost pomalu vzpomínají, zatímco on nic.

V tu chvíli ani nepomyslel na ty dva krátké výpadky paměti, které měl. Dočista na ně zapomněl, a přitom v nich bylo skryto tolik... Nenapadlo ho, že u něho může být všechno jinak, že je výjimečný i v tomhle. Že je ve skutečnosti dál než ostatní, protože ten, kým býval dřív, s ním začínal komunikovat. On ho pouze neslyšel a nevnímal.
Takže tam ležel na lavičce, černé vlasy mu čechral vítr, a pokoušel se otevřít své nitro. Pokusit se přijít na kloub tomu, co je uvnitř, jestli je to skutečně něco zlého nebo špatného...
Neviděl konkrétní věci, pouze cítil pocity. Zoufalost a bolest, a to v tak velké míře, že kdyby vnímal své tělo, všiml by si, že mu začaly téct slzy. Za bolestí však zničehonic přišly pocity štěstí, skoro by to přirovnal k povznášejícímu pocitu lásky... A stejně rychle se to změnilo na nenávist. A pak teprve přišla ta tma, kterou přese všechno doufal, že nenajde... Ale byla tam. I když jí bylo málo, tudíž to přece nemohlo být tak zlé... Ale i z toho mála bylo dostatečně jasné, že se v ní skrývá nebezpečí.
"Člověče, prober se už, takhle se k tobě začnou za chvíli slízat kočky, ty maj rády zóny negativní energie." Uslyšel najednou nad sebou. Srdce mu udělalo vyděšený kotrmelec a vymrštil se do sedu. V ten moment měl před očima jasné hvězdičky, protože se o něco praštil do čela, jen to zadunělo. Zároveň si ale uvědomil, že takhle kousavě většinou mluvil jen jeden člověk, takže se děsil úplně zbytečně.
"Co tu kurva zase děláš?" zavrčel na Kashe, který si mnul naraženou bradu a nenápadně kontroloval, jestli má všechny zuby.
"Já? Zeptej se sám sebe, volal jsi mě sem celkem vytrvale, buď rád, že místo mě nepřišel Zoicite." Odvětil Kash.

4pt">"Bože..." řekl zoufale John, "Poslyš, už jsme spolu mluvili několikrát a k užitku to nikdy nebylo, takže kdybys mi dopředu řekl, jestli odejdeš dobrovolně nebo ti mám pomoct, byl bys hodnej..."

"No ale já si myslím, že tentokrát ten rozhovor opravdu potřebuješ." Oponoval Kash, "Myslím, že už musíš být zoufalý dost. A sám jsi viděl, kam zoufalství vede."
"Jenže ty mě tam chceš dovést taky, pokud se nepletu." Odsekl John.
"Samozřejmě, a netajím se tím." Přikývl Kash, "Aspoň vidíš, že s tebou zase tak špinavou hru, jak si myslíš ty, nehraju. Myslím, že teď se konečně můžeme začít pořádně bavit, protože začínáš akceptovat, že je někde chyba. Vím, chceš jí napravit, a to je logické, kdybych já se mohl vrátit v čase, taky bych některý věci udělal jinak, ale to je jedno... Zkrátka..." Kash se na chvilku zarazil a pousmál se, "Tak vidíš, že posloucháš."
John se probral a už chtěl vyhrknout něco v tom stylu, že už dál ale nic slyšet nechce, ale Kash ho nepustil ke slovu.
"Já si myslím, že by jsi měl slyšet soudy z obou stran, aby ses mohl správně rozhodnout. Protože i tobě samotnému je přece jasné, že oni se tě budou snažit udržet na straně světla. A je mi jasné, že i ty sám se tam chceš udržet. Což je sice trochu zvláštní, vzhledem k tomu, že jsi temný, ale není to zase nic tak nepochopitelného, ostatně, jak sám víš, sám stojím trochu na špatný straně... Takže tady jde o jednu věc. Že je tu riziko toho, že se dobrá věc zkrátka nepovede a ty znovu zůstaneš stát na straně, kterou sis vybral. Uvědomuješ si vůbec, jak moc tím ostatní ohrožuješ? O to mi jde, já tě prostě rád nemám a klidně ti to řeknu na rovinu. Ale je tu někdo, na kom mi moc záleží, chtě nechtě..."
Kash se na chvíli odmlčel a John si pomyslel, že je buď moc dobrý herec nebo je to skutečně tak. Ale když si vzpomněl, jak se pokoušel Malcolma uzdravit... A že v minulosti mezi nimi bylo docela silné pouto... Proč by mu neměl věřit?
"Takže ty chceš, abych se od nich trhnul, protože máš starost o bráchu, když to shrnu." Řekl pragmaticky.
"Je to důvod." Řekl Kash s úšklebkem a zvedl se z lavičky, "Ale věděl bych ještě o jednom." Dodal a opřel se o zdobené držátko, "Jenže ten už se netýká mě. Pamatuješ přece na naše první setkání na té zastávce. Věděl jsem moc dobře, na koho myslíš, a ani jsem nepotřeboval mít křišťálovou kouli."
"V tom případě ale nevím, co ti dává takovou jistotu." Ušklíbl se John.
"Jednoduchá věc. Už jsem ti jí říkal, ale klidně ti to zopakuju. Já znám minulost. Pamatuju si jí do nejmenších detailů. A pamatuju si jí u vás všech. A vím, že on je ten, na kterém ti hodně záleží. Bůhví, že časem by se možná mohl stát tím, na kterém ti bude záležet ze všech nejvíc. A jemu přece ublížit nechceš, ne? Nebo už jsi s tím snad začal? Je ti doufám dobře jasné, že světlo a tma se vedle sebe zrovna dvakrát nesnesou."
John zaryl nehty do nedávným deštěm vlhkého dřeva.
"Přemýšlej o tom. Já doufám, že si konečně rozumíme." Nechal ho Kash samotného jen s jeho myšlenkami.
John si znovu lehl na záda, i když to tentokrát spíš připomínalo pád.
Proč tě musím mít rád, proč, proč?? Tolik věcí by bylo jednodušších, kdybych býval vydržel a nezačal nad ním znovu přemýšlet, nadával si. Co má teď asi tak dělat?
-.-.-
Zoicite otráveně seděl na malé betonové zídce a nepředstavitelně se nudil. Ale co, říká se, že trpělivost přináší růže... Nesnášel, když si musel hrát na jednoho z lidí, skoro ho to ponižovalo, ale v zájmu aspoň relativního utajení nebylo zbytí. Doufal, že mu aspoň odměnou bude úspěch, nerad by tu čekal zbytečně. Už byla skoro tma.
Ne, konečně se dočkal. Ze svého stanoviště akorát uviděl, jak se v prosklených dveřích suterénu objevilo světlo a za malý okamžik vyšel na ulici Darren. Zoicite vstal a pomalu a nenápadně se vydal za ním.
Darren po pár krocích poznal, že je mu někdo v patách, proto se zastavil.
"Neotáčej se." Ucítil na svých zádech podivně studený dotek, "A ruce nech hezky tam, kde jsou."
Darren zůstal nehnutě stát. Ale nebyl to postoj oběti, byl napnutý a připravený využít sebemenšího zaváhání, aby se mohl osvobodit.
"Co po mě chceš?" zeptal se ledově.
"Trochu si pohrát." Odpověděl mu Zoicite, "Ty teď hezky obvoláš tvoje kamarádíčky a řekneš jim, aby přišli k Domu, a hezky rychle."
"Jinak?" opáčil Darren.
"Jinak tě zabiju hned. Takhle máš o něco víc času." Odvětil Zoicite. Ve skutečnosti blufoval, ale to Darren nemohl tušit. Stalo se totiž něco, co neočekával ani Zoicite sám. Ve chvíli, kdy mu přiložil meč k zádům, totiž ucítil cosi, co mohlo být náznakem štítu. Ten okolo sebe mohl vytvořit každý, kdo na to měl dostatečné schopnosti. Obvykle tvořil kolem svého pána jeden až dva metry široký kruh, přes který neměla šanci projít žádná zbraň. Ten Darrenův byl sice zanedbatelně malý, ale i tak to byla novinka, která Zoicita značně znepokojila. Znamenalo to, že je silnější, než si myslel. Samozřejmě že by bylo nejlepší, kdyby ho mohl zabít rovnou, protože nač to odkládat, obvykle se to pak už samozřejmě nepovede, ale kdyby na něj teď zaútočil, sice by ho zranil, ale těžko by ho dokázal zabít. Ne dokud okolo sebe bude mít ten zpropadený štít. Musí ho nějak vyvést z míry, aby se začal soustředit na něco jiného než na svou obranu. Což by se mu mohlo povést celkem snadno, jestli jeho plán klapne...
Zatímco Zoicite takto přemítal, Darren obvolal ostatní.
"Skvěle. Takže pojď, je před námi dlouhá cesta. A moje varování stále platí, sebemenší pokus o cokoliv a je po tobě."
Darren si celou cestu vyčítal, že se nechal zastrašit a klukům zavolal. Určitě by si nějak poradil sám, takhle je nahnal přímo do pasti... Bůhví, co Zoicite chystá, vždy, když s něčím přišel, tak to byl zatraceně dobrý plán...
"Tak, a co budeme dělat teď?" zeptal se konverzačně, když stáli před Domem.
"Zkus hádat." Odvětil pobaveně Zoicite.
"Jestli si chceš hrát, tak jsi to měl říct rovnou." Odpověděl stejným tónem Darren.
-.-.-
"Hej!" sykl Corey tiše na Malcolma, který to měl k Domu nejdál a tudíž přišel nejpozději, "Pojď sem! A tiše!"
"Co se děje?" připlížil se za ním a Johnem Malcolm.
"Tohle se děje." Ukázal mu Corey. Skrze křoví mohl Malcolm dobře vidět Zoicita, jak drží Darrena v šachu.
"Do prdele..." zaklel, "Co chcete dělat?"
"Co asi. Jít tam. Čekali jsme jenom na tebe." Odpověděl Corey.
"Fajn. Tak jdeme." Přikývl souhlasně Malcolm.
"Že vám to ale trvalo!" uvítal je posměšně Zoicite a udělal ve vzduchu jednoduchý pohyb rukou. V tom okamžiku před nimi stáli youmové jako zlověstná, temná stráž.
"A rád bych vás upozornil, že na to máte jenom jednu minutu. Pak ho zabiju." Oznámil jim Zoicite, jako by se nechumelilo. Chtěl je tím dostat pod psychický tlak, protože jakmile se mu to povede, bude snadné přimět je k chybě. Škoda jen, že Darren okolo sebe stále měl štít, byl by nejradši, kdyby ho mohl zabít doopravdy... Ale ona taková sečná nebo bodná rána na zádech určitě také nebude nic příjemného.
Youmů přišlo tentokrát skutečně hodně a dostali kluky do nezáviděníhodné pozice. Měli si skrz jejich řadu prorazit cestu, ale místo toho měli co dělat, aby se takové přesile vůbec ubránili. A s časem skutečně začínala stoupat nervozita. Pohledem stále kontrolovali Darrena a Zoicita, a když začal Zoicite pomalu zvedat meč, byla to teprve ta pravá psychická muka.
John najednou dostal nápad. Netušil, jak ho to napadlo, prostě mu to najednou vytanulo na mysli. Dlaně dal do vzdálenosti necelého metru od sebe a z jedné ruky vyslal do druhé paprsek. Ten se ale najednou změnil v souvislý zářivý výboj čehosi, co vypadalo jako elektřina, ale nebyla to elektřina. Byla to stále ta samá energie, pouze mnohem ničivější.
Zničil dva youmy a chystal se na třetího, když tu ho najednou popadl za límec Kash a youmu poslal jedním ostrým pohledem zpátky.
"Co jsem ti říkal?! Aby sis dával bacha, sakra!" pustil se do něj.
"Co to meleš, o co ti jde?" nechápal John. Dokud s ním byl Kash, byl před youmy chráněný, vůbec si jejich dvojice nevšímali.
"O co? Abys přestal neuváženě používat svoje schopnosti! Víš ty vůbec, co se ti právě povedlo?! Právě se ti podařilo vytvořit si energetickou zbraň, a ty se tady s ní oháníš, jako kdyby to byl obyčejný prak! Už se nepamatuješ, jak jsi jednou málem ohrozil ostatní, protože sis neuvědomil sílu svých schopností? Děláš úplně to samé, akorát tohle je ještě o něco horší!"
Vzduch najednou protnula rána. To od toho, jak se Zoicite pokusil Darrena zasáhnout a přitom narazil na štít. Darren přesto bolestivě podklesl v kolenou, bylo to, jako kdyby ho Zoicite švihl bičem.
Corey na chvíli ztratil koncentraci a youmové ho povalili na zem. Okamžitě se po něm vrhli a nechtěli mu dovolit se zvednout.
"Jdi do prdele, musím jim pomoct!" odsekl John s konečnou platností a vydal se dokončit své dílo. To je sakra jedině dobře, že má sílu, aspoň jí může použít, když je to potřeba!
"Zabiješ ho!" zavolal za ním Kash.
"Ty drž zobák!" odpověděl mu ne John, nýbrž Malcolm. Kash se po něm zaraženě podíval. Jak to myslel?
Radši se rychle přitočil k Zoicitovi.
"Co to mělo být?" zeptal se.
"Má okolo sebe štít." Odpověděl mu ztišeným hlasem Zoicite, "Nemůžu ho pořádně zasáhnout."
Kash neváhal a udělal dva rozhodné kroky. Udělal ten samý pohyb rukou jako před chvílí Zoicite a ze země vstali další youmové.
"Možná bychom mohli zavolat i stíny, nemyslíš?" otočil se po Zoicitovi a pak zavolal: "Tak co, hrdino, pořád nemáš dost? A tobě se omlouvám, ale zobák fakt držet nehodlám!"
V tu chvíli měl co dělat, aby uhnul před ostrým stříbrným světlem, které ho doslova ožehnulo. Zoicite a Darren dokonce museli uskočit. Darren tlumeně vykřikl, protože ho světlo zasáhlo do levého ramene.
Zoicite se zvedl ze země a popadl svůj meč. Konečně. Teď už snad bude ten zpropadený štít pryč.
Kash ustoupil stranou a s tajuplným pohledem to vše sledoval. A to nemusel skoro hnout prstem. Stačilo jenom zvýšit hlas.
Darren se ani nestačil pořádně vzpamatovat z palčivé bolesti, když jeho smysly zaregistrovaly přímé nebezpečí. Instinktivně se odkulil na stranu, takže ho Zoicite jenom těsně minul.
"Moc se nebraň, ty zmetku, uděláš si to akorát horší." Syčel zlostně Zoicite.
Darren se rychle zvedl zpátky na nohy. Ruka neruka, to teď musí stranou, i když ho rameno bolelo jako ďas.
"Jdi od něj!" vrhl se najednou mezi ně jako bůh pomsty John. Oči mu zlostně žhnuly a bylo vidět, že čeká jenom na ten první impuls, aby mohl ze Zoicita udělat hromádku popela.
Zoicite napřáhl svůj meč i proti němu. John jeho čepel bleskově zachytil do světelného proudu, který v jeho rukách zářil čím dál víc, a odhodil meč daleko na stranu, jako kdyby to byla dřevěná hračka. Zoicite zůstal jenom užasle zírat.
"To snad není možné..." řekl šokovaně.
John uslyšel, jak Darren za jeho zády lehce zasténal a snad si i klekl na zem.
"Co?" zeptal se přesto tvrdě, aby si nezadal.
"Ty... Jsi už skoro proměněný." Vydechl stále překvapeně Zoicite. Natáhl ruku a začal do své dlaně soustředit svou energii – negativní energii. Čekal, jak bude John reagovat.
Darren znovu bolestivě zaskučel a svezl se na zem doopravdy. John se cítil jako rozdvojená osobnost. Zhypnotizovaně zíral na černou, magicky světélkující hmotu v Zoicitově dlani a skoro by přísahal, že ho vtahovala do sebe...
"Takže je to pravda!" vyhrkl radostně Zoicite. Tohle poznání absolutně vyvážilo neúspěch v jeho původním plánu, ba dokonce ho úplně vymazalo.
"V tom případě není kam spěchat, ještě se hodněkrát shledáme." Usmál se přímo potěšeně a zmizel.
Před Domem zůstali akorát kluci a Kash.
"Já ti to říkal." Špitl tiše směrem k Johnovi Kash. Chtěl také zmizet, ale Malcolm ho zadržel.
"Počkej..."
"Nezdržuj mě." Odsekl Kash, "Jestli máš nějaké otázky, víš, kde mě najdeš." A následoval Zoicita.
"Jsi v pořádku?" skláněl se zrovna Corey nad Darrenem. To okamžitě upoutalo i pozornost ostatních.
"Ruka..." zasyčel bolestně Darren. Na rameni měl ošklivou popáleninu.
"Já... Se hrozně omlouvám, nechtěl sem..." začal se okamžitě omlouvat John.
"To je dobrý." Odvětil Darren, "Snad se to zahojí rychle."
"Nechceš jít do nemocnice?" ptal se Malcolm.
"Ne. Zahojí se to samo, dejte na mě." Ujišťoval ho Darren.
"Můžu tě aspoň doprovodit domů, chceš?" navrhl Corey, "Pro jistotu, kdyby se ti cestou udělalo špatně."
"Jo, to bych i ocenil." Přikývl Darren, "Ani jsem vám ještě nestihl poděkovat. Díky, že jste pro mě přišli..."
"No, než tohle, tak tě tu příště radši necháme." Pokusil se Malcolm o vtip.
"Ty seš teda milej." Neocenil ho Darren.
"No, jdeme." Snažil se ho Corey popohnat k odchodu, "Škoda, že tu nejsem autem, zabavila mi ho máma..."
"Tobě dali řidičák, jo?" zaperlil Darren podruhé.
Radši se rychle rozešli, ve vzduchu se nebezpečně začala motat další hádka.
Corey a Darren šli vedle sebe mlčky, ale každý mlčel z jiného důvodu. Coreymu přišlo, že by asi mluvit neměl, ale Darren nakonec ticho prolomil sám od sebe.
"Hele, začínám se trochu motat..."
"Chceš si chvíli odpočinout?" zareagoval okamžitě starostlivě Corey.
"Zatím to není tak zlý." Zakroutil Darren hlavou, "Jen ti to oznamuju, kdyby náhodou něco. Jakmile se dostanu domů, pokusím se s tím něco udělat... Já bych ho nejradši zabil, místo co by sejmul ty dva, tak mi sežehne ruku."
"Určitě to neudělal schválně." Bránil Johna Corey.
"Ještě aby ano!" odfrkl si Darren, "Měl by se naučit ovládat..."
"Ale vždyť se snaží."
"Nějak jsem si nestihl všimnout."
"Sakra, mám bejt sprostej teď nebo až za chvíli?!" naštval se Corey.
Darren koukal jako spadlý z višně: "Proč?"
"No tak si ještě jednou sám pro sebe zopakuj, co jsi právě teď řekl! Co si myslíš, že jsi? Uvědomuješ si vůbec, jak hrozně povýšeně jsi zněl?" pustil se do něj Corey.
"Nebo jsem taky třeba zněl naštvaně, což jsem!" odsekl Darren.
"OK, tak já sprostej nebudu, protože bych ti dal záminku se se mnou pohádat." Řekl uštěpačně Corey.
"Mě nejde o to se s tebou pohádat!" ohradil se Darren, "Prostě jen... No dobře, no, nechám si to pro sebe, stejně budu ten špatnej."
"Nebudeš, když se ze sebe nebudeš snažit mermomocí dělat oběť. A to si zapamatuj celkově, to je pro život docela užitečný." Dal mu Corey jednu přátelskou radu.
V rozhovoru se ale nepokračovalo, protože se Darren odporoučel k zemi. Corey ho stihl zachytit na poslední chvíli.
"Co je ti, jsi celej?" zeptal se Corey.
"Jsem, jen se mi hrozně motá hlava." Chytil se Darren za třeštící hlavu a pokusil se vstát.
"Tak si chvilku sedneme a počkáme." Navrhl Corey.
"Ne, to je dobrý, já to domů vydržím." Oponoval Darren.
"Jo? Upozorňuju tě, že ta ruka vypadá hodně ošklivě, nedivil bych se, kdyby to bylo něco vážnějšího." Coreymu se Darrenův nápad evidentně nelíbil.
Darren si klekl zpátky na zem a tak nějak zvláštně se po něm podíval.
"No, nechtěl jsem to dělat na veřejnosti..." rozhlédl se kolem sebe, "Ale tady nás snad nikdo neuvidí. Dobře se dívej."
Darren přiblížil svojí druhou ruku zhruba na deset centimetrů k ráně a začal se vlastní energií uzdravovat. Nezahojil ránu úplně, tolik síly neměl a navíc to ještě ani pořádně neuměl, ale z ošklivě vypadající spáleniny se během chvíle stalo klasicky vypadající zranění, o kterém klidně může tvrdit, že k němu přišel při pádu z kola.
"Aha." Udělal Corey. Teď už chápal.
"Nekoukej na mě tak, umíš to taky, jen o tom ještě nevíš." Ošil se Darren.
"A chceš, abych to zkusil?" zeptal se nesměle a trochu nejistě Corey.
"Ne, to je dobrý, už to skoro nebolí." Odmítl Darren jeho pomoc a zvedl se ze země, "Promiň za to, jak jsem vyšiloval..."
"No, myslím, že jsme oba vyšilovali víc než bylo zdrávo." Uznal Corey, "Bylo to dneska hodně náročný."
"To teda." Souhlasil Darren, "Akorát... Musíme skutečně vymyslet něco s tím Johnem. Když se nenaučí, jak zacházet se svými schopnostmi, může se tohle opakovat častěji. Jenže když se mu to pokusíš říct, tak to hned vezme jako útok proti sobě. Musíme to nějak navlíknout..."
"Já souhlasím. Ale jak?"
Darren byl lepší herec, než si sám uvědomoval. Podvědomě tohle totiž dělal z jediného důvodu – aby odvedl pozornost od sebe.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře