Kingdom Of Libria, 18.část

19. duben 2009 | 22.22 |

"Ne, ne tak tenhle krám prostě nikdy nefungoval pořádně a teď už nebude fungovat vůbec! Jestli nebudu mít do zítřka novou aparaturu, tak to radši rozflákám kytaru!" zuřil ID, až blesky lítaly na všechny strany. Jediný, kdo se tím zdál nedotčený, byl Kash. Zatímco zbytek skupiny přešlapoval nervózně na pódiu, on stál pod pódiem, ruce v kapsách kožené bundy a tvářil se, že jeho se tohle netýká.
"Fajn, tak já ti jí do zítřka seženu." Řekl naprosto lhostejně.
"Jo? No tak to chci vidět!" vysmál se mu ID.
"Hec?" opáčil Kash.
"Ne." Odsekl ID.
"Jak myslíš. Tak bez hecu."

"Samozřejmě, že bez hecu! Pořád tady vykřikuješ, jak jsme tvoje skupina, tak se starej!" pěnil ID.
"To jsem nikdy neřekl." Odvětil Kash naprosto s klidem.
"Ne, ale chováš se tak!"
"Víš co?" podíval se na něj Kash mateřským pohledem, "Dej si hezky kafe nebo pivo, jak chceš, hoď si nohy na stůl, na hlavu si dej mokrej ručník a věř mi. Pokud se to nepovede, doprovodím tě potom k psychiatrovi."
Byl by přísahal, že v tu chvíli šla IDmu od nosu pára, kdyby to bylo možné.
"Mluvila jsi už s ním?" sykl Dude na Nookie.
"Jo." Ukázala mu Nookie palec směrem k zemi. Dude se zašklebil a přitočil se k IDmu, aby mu dal pohybem hlavy najevo, že má dát pokoj, že budou muset něco pořešit.
"Seš divnej, už jsem ti to řekl?" prskl ID ještě naposledy, ale pak se s dlaní připlácnutou na čele odebral pryč ze scény se zbytkem skupiny v zádech. Kash se vydal přesně opačným směrem. Musí sehnat ten zpropadený reprák. Na čerstvém vzduchu se mu kupodivu zamotala hlava. Vůbec celkově se cítil... Divně. Od té doby, co se s kluky viděl naposledy, se jedna věc zásadně změnila. Ale on si teď nebyl tak docela jistý, jestli to byl krok správným směrem... No, měl lhůtu na rozmyšlenou, a byla dostatečně dlouhá. Nerozmýšlel by se a řekl by rovnou "ano", kdyby nepozoroval změny ve svém chování – nebo to byla náhoda, že je vůči všemu a všem tak hrozně lhostejný? A co se vůbec stane, až...?
Možná to byl důvod, proč Nookie se svou snahou neuspěla. Sice jí nevynesl v zubech, jak strašila, naopak přišla mu docela roztomilá, když jí viděl, jak se snaží. Snad proto, že jí takovou neznal, obvykle byla pěkně od rány. Ale zkrátka se s ní odmítl bavit. Neřekl víc, než co pokládal za nutné, aby věděla, což volně přeloženo znamenalo, že jí neřekl nic. Nebyl na ní sprostý nebo tak, byl to klasický psychologický rozhovor, kdy jedna strana chce vědět a druhá se nechce bavit.

To se pak k nějakému závěru dochází velmi těžko.

Na chvilku si sedl na zídku parku a přemýšlel. Stalo by se něco, kdyby skutečně odešel? Kdyby přijal to, co mu bylo nabízeno? Už by mu pak sice nemohl krýt záda, ale to už snad ani není potřeba, umí se ubránit sám. Musí se jeden od druhého odpoutat, jinak to nejde. Oba je to stahuje a znevýhodňuje.
Dost na tom, že Tanquil se evidentně nemíní vzdát bez boje...
A už potřetí zmizet lidem, mezi které zapadl, se mu taky zrovna dvakrát nechtělo... Žít na území nikoho nebyl žádný med.
Uvažuješ úplně jako světlý, pomyslel si Kash s úšklebkem.
-.-.-
Corey seděl na parapetu okna, díval se ven na to psí počasí, a na férovku brečel. Naproti němu seděla na koberci zaražená Angie s rukama bezmocně složenýma v klíně. Všimla si teprve před chvílí, že Corey není v zrovna radostném rozpoložení, a zaskočilo jí to natolik, že nevěděla, co dělat.
"Nechceš si třeba popovídat?" zeptala se nesměle, "Co se stalo?"
"Já nevím." Odpověděl jí tupě Corey.
"Jak že to nevíš?" nechápala Angie, "Já tě poprvý v životě vidím brečet a ty mi řekneš, že nevíš proč?"
"Užívej si to, doufám, že mě v takovýhle rozpoložení vidíš naposledy." Odvětil Corey.
"Jasně, skvěle si to užívám, jsem štěstím bez sebe." Řekla ironicky Angie, "Ráda bych ti pomohla, ale když ani nevím jak..."
"Já vím. Já to zvládnu."
"Je to kvůli našim?" zkusila Angie střelit od boku.
"Ono je v tom víc věcí." Vydechl Corey, "Ale když to chceš vědět, tak jo, tohle je jedna z nich..."
Angie chápavě přikývla hlavou. I jí už ty věčné hádky lezly na nervy, od té doby, co jejich rodiče zjistili, že je Corey opět s Cassie, se to vyšplhalo na hranici únosnosti. Přišlo jí skoro až k smíchu, že ona zná svého ještě donedávna nenáviděného bratra lépe než oni. Chápala, že Coreymu na Cassie hodně záleží, protože co se psychiky týče, byl někde docela jinde než jeho vrstevníci, a co si pamatovala, vždycky to tak bylo. Však taky odmalinka měla především ve škole na talíři, jak je její starší bratr ukázněný a rozumný – ovšem někdy až moc – a ona se naopak chová jako malé dítě. Jenže ve srovnání s Coreym se každý choval jako malé dítě. A to ho možná teď začalo táhnout dolů – geniální a předčasně dospělé dítě se najednou začalo chovat nežádoucím způsobem, a už byl oheň na střeše.
"Tak věř mi, že kdybych mohla, tak už bych to taky ráda nějak utnula, je to dost deprimující." Přikývla, "A co na to říká Cassie, ví o tom?"
"Párkrát se mě na to zeptala. Neřekl jsem jí nic konkrétního, ale myslím, že si to vydedukovala sama." Pokrčil Corey rameny, "Už toho mám vážně plný zuby, nejradši bych si našel vlastní byt a vypadl odtud."
Angie sice chápala, jak to Corey myslel, ale nedalo jí to, aby nepoznamenala: "Prosím, hlavně tohle ne, úplně jako kdybych slyšela Johna..."
Corey se skrz slzy krátce zasmál.
"Hele, jestli si myslíš, že to pak bude pro tebe lepší, tak to udělej. Ty se o sebe postarat zvládneš. A já budu mít konečně pokoj sama pro sebe." Pokračovala Angie s lehkou nadsázkou.
"No jo, ale dokážeš si představit naše, až bych jim tohle řekl?" ušklíbl se Corey, "A je mi úplně jasný, že ty se na to musíš jenom třást, až vypadnu."
"Je to docela ironie, že tohle říkáš zrovna když jsme spolu začali docela pěkně vycházet." Rýpla do něj Angie.
"Neber si to osobně..."
"Neboj, neberu." Ujistila ho Angie.
Corey se vysmrkal a utřel si zaschlé slzy, "Promiň, že jsem si to vybil na tobě, ale fakt už to muselo ven."
"Jen do toho, zbytečně by ses tím užíral." Přikývla Angie, že udělal dobře.
"No a... Co ty?" změnil Corey téma hovoru.
"Jak, co já?" pousmála se Angie, i když přesně věděla, na co se Corey ptá.
"V pohodě?" nebyl Corey o moc sdílnější než při první otázce.
"Ani nevíš v jaký." Odpověděla Angie a pohodlně se opřela o ruce.
"To jsem rád." Přikývl Corey.
"No, ještě nedávno jsi moc nadšeně nevypadal." Zasmála se Angie.
"Časy a lidi se mění." Pokrčil Corey rameny. Pomyslel si, jaká je to šílená telenovela. Věděl, že Malcolmovi se líbila už dřív, přesto si nejdřív začala s Johnem... Ty dva pak od sebe vlastně docela hnusnou pomluvou rozeštval Kash, který je jen tak úplně na okraj de facto Malcolmův bratr...
V ten moment Corey vyděšeně vykulil oči, protože ho napadlo, že to mohl Kash udělat naschvál. Vychytralý je na to dost.
"Co se děje?" všimla si jeho úleku Angie.
"Ale... Nic." Mávl nad tím Corey rukou a dalo mu hodně práce, aby to vypadalo ledabyle, "Jen jsem si na něco vzpomněl, neřeš to."
Bude muset dát na Angie hodně velký pozor. Možná by to měl říct i Malcolmovi... Jenže ten je úplně zblblý, bude se s ním hádat, že to je hloupost, že takhle to určitě není, to bylo jasné. Skvěle. Ale zkusit to může a musí, za pokus nic nedá. Sakra, proč se mezi ně musí Angie pořád takhle plést?
-.-.-
Corey byl sice lehce duchem nepřítomný, přesto jako jediný přijal Darrenovu nabídku na souboj.
"Ty vole, stejně je to takový divný..." ošil se trochu, když mu Darren vtiskl do ruky jednu z atrap meče a chrániče. Bylo těžké něco takového sehnat v ucházející kvalitě, naštěstí měl své zdroje.
"Já ti dám "ty vole", radši se soustřeď." Zasmál se krátce Darren, "Podle mě je tohle docela prospěšné, musíme cvičit nejen svoje mozky, ale i tu fyzickou stránku. A vzhledem k tomu, že hodně způsobů boje bysme už všichni dávno měli umět, tak ani ten mozek nebude tak docela zahálet. A mimo jiné mě do toho už drahnou dobu tlačí Khoby."
"Aha, tak to bude ono. To nejdůležitější na závěr." Rozesmál se Malcolm, který si sice do souboje sám jít netroufl, ale byl zvědavý, kdo nakonec vyhraje. Darren byl sice na pohled lepší, to ano, ale kdo ví, co ze sebe Corey nakonec vydá. Třeba se překoná.
"Ticho tam." Okřikl ho Darren a otočil se na Coreyho, "Připraven?"
Corey se zhluboka nadechl a vydechl: "Snad ano."
"Dobře." Přikývl Darren, "A neboj se toho, jediný, co si z toho můžem odnést je pár modřin, takže žádný strachy a do mě."
"Nevsadíš si?" zašeptal John Malcolmovi.
"To ne, ještě bys prohrál." Odvětil Malcolm.
"Srabe." Otituloval ho John.
Mezitím, co se ti dva dohadovali a Darren vyčkával, se Corey pokusil znovu uklidnit. Věděl, že jestli nebude zosobněná jistota, může to rovnou položit. Naštěstí se ukázalo, že uklidnit se bylo snadnější než čekal. Cítil, že má naprostou vládu nad svým tělem. Tenhle pocit míval obvykle jenom při proměně, ale teď tu byl i bez ní. Bral to jako dobré znamení. Souboj mohl začít.
John s Malcolmem jenom tiše zírali, s myšlenkou, že něco takového můžou oni dva jen těžko zvládnout. Darren sice meč poprvé v ruce nedržel, víceméně Corey ano, a přesto byly všechny jeho pohyby precizní, jako by předem přesně vypočítané, uměli se jak bránit, tak nebezpečně napadnout toho druhého... Zkrátka bylo naprosto jasné, že v tomto životě nemají s mečem mnoho zkušeností, ale v tom minulém byli skvělými bojovníky.
Nakonec stejně vyhrál Darren, udělal úhyb na opačnou stranu, než Corey očekával, a už ho měl v zádech.
"To nebylo špatný." Pousmál se Darren, "Jen příště trochu víc pozornosti."
"Provedu." Vydechl Corey, částečně vyčerpáním, částečně úlevou.
"Hezky!!" rozhodli se jim Malcolm a John zatleskat, John potlesk ještě doprovodil zapískáním na prsty.
"Díky za aplaus." Otočil se k nim Darren, "Pořád si ještě netroufáte? Johne, hm?"
"Co?" zašklebil se John, "S tebou ani náhodou."
"Proč? Snad se nebojíš, že to projedeš." Rýpl do něj Darren. Rozhodl se vyzkoušet jeho ješitnost, třeba ho takhle přemluví snadněji. Potřeboval ho vyzkoušet v souboji, zrovna jeho tak nějak nejvíc.
"Koukám, že ti po tý výhře hodně narostl hřebínek." Vrátil mu ironický úsměv John, "Ne. Až na to budu mít náladu, určitě ti dám vědět."
"Hele, přestaňte se hádat a uhněte." Vpadl mezi ně Corey, který hledal svojí flašku s pitím, "Mám žízeň jak velbloud."
"A co ty slibovaný modřiny?" dobíral si ho Malcolm.
Corey se zarazil a až teprve nyní si uvědomil, že ho svinsky bolí levé rameno.
"Au..!" zasyčel a začal ho druhou rukou prohmatávat.
"Dobrý?" ujišťoval se Darren, že Coreyho nezmrzačil.
"Jo, dobrý, asi to bude vážně jenom trochu větší modřina." Mávl nad tím Corey rukou, když zjistil, že na ohmat to nijak tragické není.
"A pak se něčemu div." Přisadil si John na Darrenovu adresu.
"Hele, bejt tebou tak mlčím a šoupu nohama, vzpomeň co jsi s ramenem udělal ty mě." Utřel ho okamžitě Darren.
"Fajn, jestli je ti příjemnější mít díru v zádech, tak jsem pro příště poučený." Nenechal se John vyvést z míry.
"To ne, to samozřejmě díky, že jsi mě z toho dostal, ale nauč se mířit přesněji. Ostatně, není to jedovatá poznámka, ale normální nabídka."
Malcolm se rozesmál na celé kolo, bůh ví, co mu na té poznámce přišlo tak hrozně vtipné.
Bývali by si takhle povídali ještě dál a asi by si i užili, že je mezi nimi jednou konečně jakž takž pohoda, když najednou zaslechli zvláštní zvuk. Jako kdyby v obýváku někdo mluvil. Darren se okamžitě zvedl a běžel se podívat, co se děje, ostatní mu byli v patách.
K jejich částečné úlevě to byl pouze Khoby, Darren zapomněl vypnout počítač.
"To je dost, že jste tu." Vydechl šťastně Khoby, "Mám pro vás informaci, dost to spěchá."
"Co se děje?" sedl si Darren na židli před monitor, ostatní si posedali kolem něj.
"Zaznamenali jsme něco, co nás znepokojilo... Jistou dobu se vám dařilo odlákat nepřítelovu pozornost od snahy otevřít Bránu, bohužel vypadá to, že se to rapidně změnilo. Nikdo z nás, myslím tím v našem táboře, nemá dostatek sil na to, aby Bránu vytvořil, ale nepřítel může potřebnou sílu poskládat ze sil neutrálních lidí, a evidentně se o to začali opět snažit... Naši informátoři s tím ovšem sami těžko něco zmůžou..."
"Počkat, jak to, že oni můžou, ale my ne?" zarazil Khobyho Darren.
"Je to proti zásadám světlých, využívat ve prospěch vlastní věci druhé osoby, maximálně s jejich souhlasem."
"No tak si to sakra odsouhlaste!"
"My? Nechci být drzý, ale k tomu jste se zavázali vy!" zdůraznil Khoby zejména poslední slovo, "Navíc, téměř všechny, kteří měli sílu větší než malou, temní pozabíjeli. Nikdy se nám nepodaří přesvědčit dostatek lidí, jedině za předpokladu, že by to znamenalo, že vy jste připravení sem přijít, dokončit váš výcvik tady a vybojovat nám konečně svobodu, naše možnosti jsou minimální."
"Takže co po nás teda chcete?" šel Corey k věci, aby předešel zbytečnému handrkování, které by akorát odvádělo pozornost od problému.
"Zastavte to. Nebo to alespoň přibrzděte. Vždyť už přece něco umíte, tak si vytipujte místa, kde je silná koncentrace negativní energie, a dostaňte to odtud pryč, ať už to bude cokoliv. Protože jestli to neuděláte a oni Bránu skutečně otevřou, pak nebudete muset bojovat jenom o království, ale i o Zemi, protože oni se nezastaví před ničím. Už je vám to jasné?"
Kluci zůstali sedět jako zařezaní. Tohle si skutečně dosud neuvědomili...
"Dobře, uděláme, co bude v našich silách..." přikývl Darren, "Jenom... Jak se sem dostávají Kash a Zoicite? A jak youmové a ty další potvory?"
"Kdybychom to věděli, už jsme se dávno pokusili o to samé." Pokrčil Khoby rameny, "Youmové jsou všude, kde jsou jejich páni, místo jako takové na to nemá žádný vliv..."
"Aha. Takže další námět k přemýšlení." Pokýval Darren hlavou.
"Kash tu bydlí." Vzpomněl si najednou Malcolm.
"Cože?" zaujala tahle informace nejen Coreyho. Malcolm zapochyboval, jestli je dobře, že jim to řekl.
"Teda, ne tady jako ve městě, ale od čeho máme dopravu..."
"To je skutečně zajímavá informace," začal zamyšleně Khoby, "ale musí přece nějak dostávat příkazy. A hlavně se sem musel nějak dostat."
"Třeba tou Bránou prošel s náma." Napadlo Coreyho, "Byl už v tu dobu přece taky mrtvý..."
"Kdepak, v tu dobu už byl zase živý." Vyhrkl John.
"A odkud ty to víš?" chytil se toho okamžitě Darren.
Malcolm a Corey se téhle myšlenky rovněž okamžitě chytli a John jenom zíral.
"Já nevím..." řekl nervózně, "Nebo takhle, vím, tímhle jsem si jistý..."
"Vzpomínáš si na něco?" přerušil jeho koktání Darren.
"Ne, prostě mi to jen vytanulo na mysli." Pokrčil John rameny.
"Já o ničem takovém nevím." Zamračil se Malcolm.
"Já vážně nevím, jen vám prostě říkám, že tímhle jsem si ze zvláštního neznámého důvodu jistý a klidně na to vsadím cokoliv. Tečka." Rozhodil John rukama.
"Určitě tohle všechno ještě proberte, hlavně nezapomeňte na to, na čem jsme se domluvili. A kdyby nastaly nějaké zásadní změny, dejte mi vědět." Vložil se do jejich zapáleného rozhovoru Khoby.
"Dobře." Přikývl Darren a konečně mohl ten počítač vypnout.
"Johne, jestli něco víš, musíš si vzpomenout, je to důležité." Vrátil se Corey k původnímu tématu.
"Jenže to bohužel nejde na rozkaz." Pokrčil John bezmocně rameny.
"Upřímně..." přerušil je zamyšleně Darren, "Udělali jsme z komára velblouda. Na tom, jestli byl v tu dobu Kash živý nebo ne zase tolik nesejde..."
"Jak to, že ne, kdyby byl mrtvý, tak to klidně mohlo být tak, jak jsem to říkal já. Nebo ne? Radši se ujišťuju, na tohle jsi tu odborník ty."
"Podle mě to možné není. Pokud..." zamyslel se Darren, "Pokud si ho tu někdo z vás nerozhodl vzít s sebou."
"Já si nic takového nevybavuju." Zakroutil Malcolm odmítavě hlavou, "Ale určitě si zdaleka nevybavuju všechno, takže teoreticky to možné je, ale... Taky jsem si tím nějak vnitřně jistý, že takhle to nebylo..." najednou ale vytřeštil oči a překvapením zvýšil hlas, "Vlastně máš pravdu!" ukázal na Johna, "Máš pravdu, dokonce jsi mi to ještě říkal..."
"Jo!" zaradoval se John teatrálně.
"Hm, takže nevíme zase nic." Ušklíbl se Corey nenadšeně.
"A odkud ty to vůbec víš?" vrátil se Darren k Johnovi. Odpovědí mu bylo další pokrčení ramen.
"Kdybych to věděl, neboj, určitě se podělím." Zamhouřil John lehce otráveně oči, protože ho Darrenovo vyptávání rozčilovalo, "Myslíš, že mě to neštve, že vy už si vybavujete tolik a já pořád nic?"
Trochu se obával, aby mu zase Darren nezačal dělat nějaké kázání, ale neříkal nic.
"Jen se neboj, taky se na tebe dostane." Odtušil pragmaticky Malcolm.
"Možná bysme se měli vrátit k tomu, co nám říkal Khoby." Řekl Corey, "Co chcete dělat, má někdo nápad?"
"V tuhle dobu už se mi s tím upřímně moc dělat nechce..." kouknul Darren na hodinky.
"Teda, tak tomu říkám morálka." Pousmál se ironicky Corey.
"Zato ty jí máš poslední dobou až nějak moc velkou." Rýpl do něj Malcolm.
"Jo, protože kdybych jí neměl, tak už je dávno po tobě." Odvětil Corey.
"Nestraš, to už je starý."
"Fajn, takže moje otázka opět zůstane nezodpovězená a budem se tu jen tak dohadovat? Pak se divte, že jsme za takovou dobu snahy nic nedokázali!"
"Hm." Ušklíbl se nenadšeně Darren, "Nemůžeme dělat o moc víc než co nám radil Khoby. Akorát jak chceš ty místa hledat? Tohle město má přes dvěstě tisíc obyvatel. Museli bysme to oběhat rozděleně, a to bych radši neriskoval."
John se tak zvláštně pousmál.
"Mám nápad."
"Teda, ty jsi dneska hlava otevřená." Poznamenal Darren.
"Na co jsi přišel?" skočil mu Corey rychle do řeči.
"Noviny. Nebo televize, internet, jak chcete. Vždyť jestli se začne dít něco neobvyklého a bude se to opakovat, musej si toho všimnout v médiích."
"To ale vůbec není blbej nápad." Uznal Malcolm.
"To jsem rád, že aspoň někomu se zamlouvá." Podíval se John významně na Darrena.
"Promiň, myslel jsem to ze srandy." Trhl Darren rameny.
"Bavím se zhruba stejně jako ty." Odvětil John, "Takže, já bych navrhoval, každý si doma hezky sedne k internetu a bude studovat a hledat. Kdo doma vyštrachá noviny, tím líp."
"No, vidíš, takhle tě rád slyším." Poklepal mu Corey pochvalně na záda, "Kdybys měl takovýhle záblesky geniality častěji, bral bych to všema deseti."
"Fajn, takže zítra tady co nejdřív s výsledkama?"
Jenže kvůli schůzce druhý den se málem strhla obrovská hádka, protože Corey najednou začal protestovat, že chtěl být s Cassie a John začal zase strašit se školou. Asi měl skutečně nějaký večer zodpovědnosti a rozumu, podle toho, jak se choval. A Malcolm byl radši zticha.
"Já vás nenutím!" tlumil jejich rozhořčení Darren, "OK, tak si na to dáme víc času, a spicha si dáme za dny, jo? Ve tři, tady, vyhovuje všem?"
Na tomhle termínu už se byli naštěstí schopní dohodnout.
"Promiň, neber si to osobně." Rozhodl se Corey omluvit za to, jak před chvílí vyšiloval, "Já bych jenom rád měl taky nějakej soukromej život."
"Nikdo ti ho nebere."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře