Kingdom Of Libria, 19.část

19. duben 2009 | 22.23 |

Asi jsem se zcvoknul, pomyslel si Corey, když sám vcházel do vestibulu místní nemocnice. Nebyl si tak docela jistý, jestli to není blbost, jestli to není jen jeho doměnka nebo jen shoda náhod, proto se možná nakonec rozhodl o tom klukům neříkat, dokud nebude mít jistotu. Je přece bílý den, moc lidí tu sice není, ale zhruba jednou za dvě tři minuty tudy někdo projde, přece by na něj teď neútočili. A třeba se ukáže, že je to blbost, že ten větší počet úmrtí, který zde zaznamenali za poslední dva týdny, vůbec nic neznamená. Napadlo ho, jestli je nějaký rozdíl mezi energií zdravého a nemocného člověka, ale nedokázal si rozumně odpovědět. Možná že kdyby to věděl, ušetřil by za benzín.

Prošel velkou chodbou na chirurgické ambulanci a zahnul doleva na schody vedoucí dolů do suterénu, kde bylo nějaké jemu neznámé oddělení, bufet a hlavně – spousta rohů, chodeb a klid.
Konečně si vybral místo, které mu vyhovovalo. Rozhlédl se kolem sebe, jestli je skutečně sám. Vypadalo to, že ano. Nebyl si tak docela jistý, co teď, ale spolehl se na své instinkty. Přiložil ruku ke zdi. Pod jeho rukou se objevil malý světlý pruh, jako kdyby na ní posvítil baterkou. Chvíli počkal a pak se přesunul o kousek dál. Věděl, že jestli tu skutečně něco je, musí to tohle přilákat. Je tu sám, neví, odkud může nebezpečí přijít... Ideální kořist, ne?
A skutečně, za chvíli něco uslyšel. Mohly to být klidně kroky nějakého doktora, ale na to byly příliš šouravé. Ale zase ne tak moc, aby to byl pacient. Vlastně to skoro ani neznělo jako kroky...
Corey, když si uvědomil, odkud to přichází, radši honem rychle zařadil zpátečku, protože si uvědomil, že stojí akorát před ohbím chodby a že to něco, ať už je to cokoliv, by ho mohlo snadno překvapit nenadálým výpadem. Když už byl zhruba v polovině chodby, konečně to uviděl. A vyrazilo mu to dech, svým způsobem...
Na tajemně vyhlížející youmy v černých kápích, a nebezpečně se plazící Stíny si už zvykl, ale tohle bylo něco jiného, a přece tak stejného. Mohlo to mít kolem dvou metrů, každopádně to místo, kde lidé obvykle mívali hlavu, to mělo až těsně ke stropu. Nebyl si totiž tak docela jistý, jestli je to skutečně hlava, na pohled to byla jenom koule připomínající hlavu, zcela zakrytá neprostupnou černou. Ani oči, ústa, nic. Místo rukou cosi, co vypadalo jako dva prázdné rukávy, nohy pod dlouhou a samozřejmě černou suknicí nebyly vůbec vidět. A nebezpečí z toho přímo čišelo...
Ač byl Corey ještě před chvílí odhodlaný bojovat, nyní se rozhodl pro jediné – zdrhat. Pud sebezáchovy ho donutil se obrátit a upalovat pryč, co mu síly stačily. Ještě se rychle ohlédl za své rameno, aby měl přehled o dění. A rozhodně ho to nikterak nepotěšilo. Černá postava se evidentně rozhodla ho pronásledovat a aby toho nebyla málo, byla rychlejší!

4pt">Corey ještě přidal a do prostor bufetu, které byly nejblíž, vpadl doslova pološílený strachy. Myslel si, že před lidmi ho to nechá být, a v bufetu skutečně tři lidé, včetně prodavačky, byli, jenže trochu nedomyslel jednu věc... Jakmile se totiž rozhlédl, všiml si, že všichni jsou nějak podezřele strnulí. Ta černá mrcha byla silnější, než si myslel.

S hrůzou v očích se otočil k proskleným dveřím a oknu. Věděl moc dobře, co uvidí, ale přesto měl pocit, že takhle rychle mu srdce ještě nikdy netlouklo. Ta hrůzu budící černá postava stála přímo za dveřmi, stačilo by jí jen sáhnout na kliku a... Neubránil by se, prostě to věděl.
Ale postava tam přesto stála dál a nijak se nehýbala. Jako kdyby čekala, až sám umře strachy. Byl by jen další záhadou, jak může mladý zdravý člověk umřít na infarkt...
Teď, teď se pohnula!!!
Corey už jen zaregistroval velmi ostré světlo, které se rychlostí blesku rozšířilo snad všude. A pak, pak už nic neviděl ani nevnímal...
-.-.-
Když konečně přišel k sobě, byl několik minut totálně dezorientovaný. Nejen tělo, ale i mozek ho odmítaly poslouchat. A když je k tomu konečně přiměl, zíral o to víc. Sice v nemocnici nikdy neležel, ale pokud se nemýlí, tak takhle nějak vypadá nemocniční pokoj. V první chvíli leknutím vyskočil půl metru nad postel, protože nad sebou samozřejmě čekal tu černou potvoru, ale kde nic, tu nic.
"No no, před chvílí jsi ještě byl jak mrtvola a teď tohle?" oslovila ho doktorka, která se najednou zjevila v jeho pokoji. Corey na to neměl dost dobře co říct.
"Tak, jak se cítíš?" stoupla si doktorka k němu a začala ho zběžně vyšetřovat.
"Zdravě, proto se divím, co dělám tady." Dostal ze sebe Corey konečně kloudnou myšlenku.
"No vidíš, a my se zase divíme, proč jsi zkolaboval v restauraci." Opáčila doktorka a posvítila mu světýlkem do očí, stejně jako ve filmech. Corey překvapeně zamrkal.
"Míváš problémy s tlakem nebo tak?" vyptávala se ho doktorka.
Corey už chtěl říct, že ne, ale pak ho napadlo, že se mu přece nedávno stalo něco podobného.
"Není to tak dávno, co jsem omdlel doma, a to vážně bylo od tlaku, občas ho mívám hodně nízký." Lhal, jako když tiskne. Nikdy mu nic nebylo.
"Hm..." zahučela doktorka, "Tak to vypadá, že si tě tu budeme muset nechat na pozorování."
"Cože???" vyděsil se upřímně Corey.
"Klid, nebude to nic hrozného." Těšila ho doktorka jako malého kluka.
"Ale... Když... Já, no, přece když nebudu chtít, tak tu být nemusím, že ne?" zkoušel to Corey.
"No, teoreticky možné to je, ale je to to poslední, co bych ti teď doporučovala." Řekla zamítavě doktorka, "Aspoň ty tři dny by to chtělo určitě."
"Já vám podepíšu skutečně cokoliv, vážně!" slíbil Corey, ani jí nenechal domluvit.
Doktorka ho chvíli zkoumavě pozorovala, a pak řekla: "No dobrá, ale vzhledem k tomu, kolik je hodin, to doporučuji nechat na ráno. Jednu jedinou noc snad přežiješ."
Coreymu nakonec nezbylo nic jiného než na to kývnout, ale jakmile se doktorka vzdálila, už žhavil drát Darrenovi.
"Nazdar, jsem v pěkným průseru." Vyštěkl na něj, jakmile Darren telefon zvedl.
"No nazdar, co se děje?"
"Jsem v nemocnici, nebudu ti vysvětlovat, jak jsem se sem dostal, ale mám tu zůstat přes noc, a to je ten průser, dneska odpoledne mě tu něco napadlo a rozhodně to nevypadalo přátelsky ani mírumilovně." Vysypal ze sebe Corey ve zkatce, co se děje.
"A co chceš po mě?" šel Darren k věci.
"Přijďte sem někdo, kdokoliv! Já tu s tím nezůstanu přes noc sám, jedno setkání mi stačilo."
"Ty si to představuješ hrozně jednoduše..." vydechl Darren, "Na kterým oddělení seš?"
"Vím já?" rozhlédl se kolem sebe Corey, jako kdyby snad hledal nějakou cedulku, "Spoléhám na tebe nebo kohokoliv z vás, hlavně tu buďte rychle."
"Dobře, dobře, neboj, něco vymyslím. Kdyby něco, ozvu se."
"Díky, tak zatím."
Corey vypnul mobil a s těžkým povzdechnutím se rozhlédl kolem sebe. Jeho první návštěva v nemocnici bude tedy pěkný horor.
Zhluboka se nadechl. Ale co mu zbyde jiného než to zvládnout? Nic. A když tu nebudou ostatní, bude si muset poradit sám.
Přesto, že si tohle říkal, nedařilo se mu nijak se uklidnit. To první setkání ho skutečně vyděsilo. Ale to by nebylo tak divné, měl k tomu důvod. Jenže teď se třásl jako hysterická ženská, která se dívala sama na horor a pak zjistila, že je akorát půlnoc. Prášky, které mu donesli, jenom schoval pod jazyk, a pak ten hnus vyplivl do umyvadla. Ani se nemusel snažit, měl z toho v puse takovou pachuť, že cítil žaludeční šťávy až někde v krku. A do toho mu ještě volali vyděšení rodiče. Naštěstí se nechali snadno uklidnit, že ho už druhý den pustí domů. Sice si dělali starosti, aby dopadli dobře testy, na které ho samozřejmě ta paní doktorka, co ho evidentně měla za totálního vola, když mu začala rovnou tykat, dohnala, ale on podvědomě tušil, že dopadnou dobře, protože věděl líp než oni, kvůli čemu omdlel. Prostě čirým děsem. Rozhodně to nebylo nic, co by musel opakovat denně.
Dokud se na oddělení někdo pohyboval a byl někdo vzhůru, byl relativně v klidu, i když věděl, že to nehraje žádnou roli. Jediné, co ho znepokojilo, bylo, když se jednomu z pacientů udělalo zničehonic hůř. Mohl si snadno domyslet, co to znamená. A když nastalo už úplné ticho, místo, co by spal, seděl na posteli s očima na stopkách. Ani jeden z kluků se dosud neukázal. Chtěl jim zavolat, ale vždycky telefon zase rychle položil. Co kdyby tu přeci jen byli někde schovaní a zvonění mobilu by je prozradilo?
Zrovna ve chvíli, kdy už to nevydržel a sáhl po mobilu, dostal málem infarkt podruhé, aniž by se musel otáčet. Prostě to věděl. Když se otočil a uviděl tu hnusnou černou věc přímo za okýnkem na chodbě, sáhl bleskově po krystalu, prudce vyrazil z postele a rozrazil dveře. Doufal, že světlo tu mrchu aspoň na chvíli ochromí a on bude mít šanci dostat se ven na širší prostranství, kde už ta věc nebude mít se svými dvěma metry tak velkou převahu. Na pokoji by neměl šanci se jí vyhnout.
Světlo skutečně na okamžik zapůsobilo, ale jakmile se rozptýlilo, celá chodba se prozměnu ponořila do tmy. A Corey věděl, že to nezvládne. Nevěděl, jakými kouzly ta věc vládne, ale byla hodně silná. Nebyl skoro ani schopný se pohnout.
Konečně, konečně mu někdo přišel na pomoc. Vedle něj stál Darren, který se nakonec rozhodl přijít sám, protože kluci by asi těžko doma vysvětlovali, proč jsou na noc někde bůhví kde. On se o tohle starat nemusel.
Tma, která šla z té postavy, se je pokusila obtočit jako dva řetězy, měli co dělat, aby jí dokázali odrazit. Napodruhé už se jim to ale nepovedlo, nějaké jiné světlo vyrušilo to jejich...
Když Corey trochu přišel k sobě, protože tma mu na pár chvil způsobila jakýsi zvláštní stav bezvědomí, ucítil, že ho někdo drží za obličej.
"Vidíš to, ty idiote, kdyby ses snažil poznat sám sebe, místo toho, co by ses to snažil všemožně oddálit, tak ses tohohle mohl ušetřit." Oznámil mu ten někdo. Corey si podle tónu hlasu a vůbec zacházení myslel, že je to Zoicite, ale když pořádně otevřel oči, zjistil, že je to Kash.
"Co tím myslíš?" nechápal. Seděli s Darrenem na zemi, ruce pevně spoutané za zády... Stále byli v chodbě, a byla tam i ta věc. Coreymu opět udělalo srdce splašený kotrmelec.
"Co by, to si snad můžeš domyslet sám, ne?" odvětil Kash a cosi od té postavy převzal. O něco se zmenšila a už nepůsobila tak hrozivě. Musela to být energie, kterou zde nashromáždila... A teď může sbírat zase další.
"Máš panický strach ze tmy. Jenom o tom ještě nevíš. Tedy, teď už ano, protože jsem tak laskavý a řeknu ti to." Pokračoval.
"Ale, najednou je ti úplně jedno, že nesmíš?" ozval se sarkasticky Darren.
"Podle vašich zákonů nesmím. Ale císař mi dal výjimku. Když neprásknu něco důležitého, můžu si říkat co chci." Odvětil nevzrušeně Kash.
"Ano, ale na tebe se vztahují oba zákony." Oponoval Darren.
"Myslíš?" otočil se po něm Kash. A Darrenovi i Coreymu v tu chvíli došlo, co se jim na něm celou dobu nezdálo... Za prvé, Kash přece nikdy nepoužíval svoje schopnosti, protože je zkrátka přestal ovládat. A najednou je má zase zpátky, tedy aspoň z části. A za druhé, nebylo to klasické světlo, které používali Libriané, ale nápadně se podobalo tomu, které používal John. Pořád to bylo světlo, ale... Studené.
"Nevím, proč bych měl od vás snášet ponižování a přitom se snažit zachovat dekórum, jako že jsem se nikdy nepřidal na temnou stranu, že jsem nezradil." Řekl po chvíli Kash, "Mohlo to jít po dobrém, snažil jsem se zachránit aspoň bráchu, ale už na to kašlu."
Darrenovi se najednou povedlo světlem z krystalu rozčísnout svá pouta. Měl k tomu pádný důvod, protože se obával, že na ně Kash může zaútočit.
"A co teď? Jeden na dva?" zdál se Kash být naprosto v klidu. Lusknul na prsty a postava skočila po Darrenovi tak rychle, že se ani nestačil leknout. Pak se sklonil nad Coreym.
"Abys věděl, všechno tohle ti ze srdce přeju. Mám pro tebe námět k přemýšlení, týká se tvojí drahé sestřičky. Když zůstane s váma, hrozí jí skutečně hodně velké nebezpečí. Když bráchovi zakážeš, aby se s ní stýkal, tak vás zase rozhádáš zevnitř, on tohle totiž nepochopí, víš. Můžeš mi věřit, znám ho podstatně déle než ty. A jen tak na okraj, i tak to nebude znamenat, že je úplně z obliga. Stejně jako všichni členové vašich rodin. Užírej se, hrdino."
Corey ani nevěděl, jak to dokázal, ale zjevně za to mohl vztek. Vzedmul se v něm tak prudce, že se jedním trhnutím také osvobodil ze svých pout. Ruce mu brněly, jak velká do nich vjela síla. K jeho smůle to Kash samozřejmě očekával a stačil včas zmizet. Corey se otočil a bez rozmyslu nechal tu sílu proniknout do co největší části nemocnice. Bylo mu jedno, co to způsobí. Muselo to ven, jinak by ho to snad roztrhlo.
Černá postava se rozplynula jako pára, ani symbolický černý lístek po ní nezbyl.
"Uf, díky, bylo to na poslední chvíli." Vydechl úlevně Darren. Ještě chvíli a souboj by jistojistě prohrál.
Corey zrychleně oddychoval. Trvalo mu, než ze sebe vysoukal odpověď.
"Nemáš zač."
"Co ti řekl?" vyzvídal Darren, který si i v zápalu boje stihl všimnout, že ti dva tam spolu něco řešili.
"Vyhrožoval mi." Vydechl rozrušeně Corey, "Kvůli Angie."
Najednou ale uslyšely klapnutí dveří a kroky. Corey bez rozmyslu popadl Darrena za límec, bleskově ho vtáhl na pokoj, přikázal mu, ať se schová za skříň, a zajel do postele jako šipka. Sestřička, zvědavě nakukující do okýnka, byla rozhodně vítanou změnou oproti tomu, co tam zíralo před chvílí.
"Promiň, neuvědomil jsem si, že už nestojí čas, když jsem zlikvidoval tu mrchu." Omluvil se tiše Corey.
"V pořádku." Vylezl Darren zpoza skříně a přidřepl si k jeho posteli, "Dořekni to."
"Říkal, že je v nebezpečí, jako kdyby mi to do prdele nebylo jasný." Zavrčel Corey, "Já toho bastarda nenávidím, jak může být pořád světlý, když se chová takhle svinsky!"
"Dřív byl světlý. Teď je někde na půli cesty. Podle mě mu dávají čas na rozmyšlenou." Zamyslel se Darren, "A všiml sis, jak se to do něj hrozně promítlo? Aspoň vidíš, co se stane, když se moc přiblížíš tmě. Ale někomu to vyhovuje."
"Jestli narážíš na Johna, tak u něj jsem podobný příznaky nezaznamenal." Ušklíbl se Corey.
"Bůhví, co se stane, až si vzpomene." Přemýšlel Darren, "Ale samotného by mě zajímalo, co za tím vězí. Nemůže být temný, to je blbost. Ale zároveň není ani tak docela světlý. Skoro jako kdyby byl taky nerozhodnutý. Ale to je teď jedno. Horší bude, jak tohle řekneme Malcolmovi."
Na to Corey nevěděl co říct. Chvíli na sebe s Darrenem bezradně koukali.
"No, budeme mu to muset říct, co se dá dělat." Pokrčil Corey rameny.
"Neuvěří nám." Obával se Darren.
"Bude muset. Až zažije to, co teď já." Řekl tvrdě Corey.
"Ale vytáhl ses, skvělá práce." Pochválil ho dodatečně Darren.
"Vůbec netuším, kde se to ve mně najednou vzalo." Zakroutil Corey nechápavě hlavou, "Ale bylo to hodně podobné jako když jsme na sebe s tou... věcí narazili poprvý, akorát že napoprvé mě to porazilo. Teď jsem to nějak překonal."
"Já si myslím, že jsi zkolaboval, protože jsi vynaložil moc energie najednou na svojí obranu." Pokrčil Darren rameny. Corey si vzpomněl na to světlo, které viděl těsně předtím, než omdlel, a musel mu dát za pravdu.
"Něco na tom asi bude."
"No, teď už to tady snad zvládneš sám... Nebo mám ještě zůstat?" zeptal se Darren.
"Ne, v pohodě. Sice bude asi chvilku trvat, než se úplně uklidním, ale kdybych se měl bát kvůli každýmu takovýhlemu zážitku, tak nebudu dělat nic jinýho než se furt klepat."
"Tak fajn." Usmál se na něj povzbudivě Darren, "Tak já se jdu opět nenápadně protáhnout zpátky. Měj se a snad zítra."
"Snad." Zadoufal Corey, "Ahoj."
-.-.-
Malcolm přešlapoval z nohy na nohu a nervózně se rozhlížel kolem sebe. Zajímalo by ho, který blbec mohl prohlásit, že momentální nápady jsou ty nejlepší. U něj to tak rozhodně neplatilo. Ale byl tak v ráži, že nemohl jinak. Šíleně se pohádal s Coreym. Už když mu tím svým nepříjemným tónem oznámil, že s ním potřebuje hodit řeč, mu nálada klesla nebezpečně k bodu mrazu. V těhle chvílích měl vždycky pocit, že mluví se svým nadřízeným. Upřímně ho děsila myšlenka, že by to mohla být pravda, ale ta jeho povýšenost byla skutečně autentická.
"To, že chodíš s mojí ségrou, akceptuju a nemám s tím problém, aby sis nemyslel, že je za tím tohle." Řekl Corey mimo jiné na úvod.
"No to jsem sám zvědavej, co z tebe vypadne." Poznamenal jedovatě Malcolm.
"Nemám pro tebe moc dobrou zprávu." Začal Corey, "Za tím incidentem v nemocnici nebyl nikdo jiný než Kash, a dal mi takový poměrně nekompromisní ultimátum. Buď ty se rozejdeš s mojí ségrou, nebo se jí prej něco ne zrovna hezkého stane."
"Hm, ale s tím my počítáme už dlouho, ne?" poznamenal s úšklebkem Malcolm.
"Můžeš to brát vážně?"
"Klidně, ale ty se trochu uklidni."
"Já jsem klidný."
"No to teda nejsi."
A to zjevně odstartovalo to, že mu Corey řekl několik věcí, které si rozhodně nemohl dát za rámeček.
"Já vím, co dělám! Přestaň se už do mě srát, mám to pod kontrolou!"
"Jo? No tak to jsem zvědavej, co na to řekneš, až zjistíš, že ti nekecám, i když si evidentně myslíš, že ano. To bude docela příjemný překvápko."
Tak proto tu teď stál. Chtěl mu dokázat, že to, co říkal, není pravda. Co on vůbec o Kashovi ví, vždyť ho vůbec nezná!
Konečně dorazili. Nookie, Dude a MiX šli vepředu a Nookie se zrovna smála, jako kdyby jí ti dva snad lechtali na žebrech, vzadu jejich skupinku uzavírali Kash a ID.
"Máš chvilku? Jen pár minut." Oslovil Malcolm suverénně Kashe.
"Sorry, ale ani pár minut." Chtěl se okolo něj Kash protáhnout, ale stalo se něco naprosto neočekávaného. Nookie se prudce zastavila a otočila se.
"A proč bys neměl mít? Času máme fůru."
"No a co?" opáčil bohorovně Kash. Býval by kolem ní prošel taky, ale na rozdíl od ní si všiml, že Dude a MiX se rovněž otočili a netvářili se, že by ho pustili bez protestů. Evidentně stáli při ní.
"No a co? Určitě tady na tebe čekal jakou dobu, tak se přestaň chovat jako nějakej sobeckej magor a jestli s tebou chce mluvit, tak tu s ním chvíli zůstaň. Těch pár minut tě přece vůbec nezabije."
"Tak noblesní rozkaz nemůžu ignorovat." Utrousil otráveně Kash a udělal čelem vzad.
"Jdu nevhod?" zeptal se Malcolm.
"To je jedno. Tys evidentně posledně nedával pozor a když jsem ti říkal, abys za mnou nelez, tak jsi neposlouchal." Řekl neomaleně Kash.
"Co jsem ti zase provedl?" ušklíbl se Malcolm a opřel se zády o zeď.
"Nic! Stačí, že existuješ." Udělal Kash rozčilené kolečko.
"Prosím, nechtěj, abysme si museli ten poslední rozhovor zopakovat." Upozornil ho Malcolm, že se skutečně chová jako idiot.
"Proč jsi tady?" přešel Kash radši k věci.
"Kvůli Coreymu." Řekl Malcolm.
"Ani nemluv dál." Přerušil ho Kash, "Víš co? On má pravdu. Smiř se s tím. On na rozdíl ode mě nemá důvod ti lhát."
"Cože? Proč bys mi měl lhát? Nebo, proč mi lžeš, pokud mi lžeš?" zarazil se Malcolm.
"A já už měl pocit, že jsem ti to vysvětlil důkladně." Vydechl otráveně Kash, "To si myslíš, že je v mejch silách udržet tě naživu? Ne, naopak, dokonce ti naopak do toho hrobu budu muset pomoct, jestli ti to ještě nedošlo."
"Ale já po tobě přece nechci, abys mi pomáhal, já se o sebe dost dobře umím postarat sám, a když ne, pomůžou mi kluci." Ušklíbl se pobaveně Malcolm.
"Jo, to jsem viděl." Skočil mu Kash opět do řeči.
"Hele, nech mě domluvit." Utnul jeho protesty Malcolm, "Já mám naopak plán, jak z tohohle průseru vysekat tebe."
"Cože?" Kash měl pocit, že špatně slyší, "Jakej?"
"To ti nemůžu říct. Ale musíš mít trpělivost. Dej mi ještě jenom trochu času, a slibuju ti, že bude všechno v pořádku." Ujišťoval ho Malcolm.
"Nic nebude v pořádku!" vypěnil najednou Kash, "Pochop to už! Kdyby existovalo z téhle situace jiné východisko, než je smrt, kterou si celou dobu tak úpěnlivě přeju, tak to si piš, že už bych s tím něco udělal sám! Ujasněme si to ještě jednou – mě popravili za zradu. Dali mi tenhle znak. Díky tomu mě mohl císař oživit. Dokud budu mít znak, jsem jeho. Ano, je možnost, že by mě ho princ mohl zbavit, ale když to udělá, císař mi ten život, co mi daroval, zase hezky vezme. Což určitě není konec podle tvých naivních představ."
"Ty máš strach." Řekl najednou Malcolm, místo očekávaného proslovu.
"Cože?" zeptal se Kash, jestli dobře slyšel.
"Ty se bojíš." Zopakoval to Malcolm.
"Tohle nemá cenu." Zakroutil Kash hlavou a chtěl odejít. Malcolm mu na poslední chvíli skočil do cesty.
"Počkej přece. To není myšlený jako nějaká výtka nebo posměch nebo tak, je to konstatování faktu. Jestli to tak není tak dobrá, to přece ještě není důvod, abys byl na mě naštvanej."
"Přestaň mě už trápit! Proboha tě prosím, přestaň už s tím!" chytil ho Kash za ramena a zatřásl s ním, "Uvědomuješ si vůbec, jak šíleně mi tímhle ubližuješ? Říkám ti, nech už toho! Nech na pokoji mě i cokoliv, co se mnou souvisí!"
"Promiň, ale to neudělám." Zakroutil Malcolm hlavou, "Nevidím to tak černě jako ty, pořád ještě vidím tu naději."
Bylo to vlastně ohromně dojemné, jak tvrdohlavě se chtěl o Kashe postarat, ale ten to nebyl schopný ocenit, protože tohle bylo přesně to, co nechtěl. Už aby bylo po všem. Chtěl být stejně bezcitný jako byl při proměně. Jak dřív lpěl na jakési staré části svého já, tak teď už jí nechtěl vůbec pociťovat, chtěl se jí zbavit, protože znamenala jenom trápení. Byl rozhodnutý čím dál víc. Udělá to, kývne na to, protože tohle už nemá žádný význam, ani ten minimální, co mělo ještě nedávno. Jak naivně si myslel, že ho potřebuje. On ho nepotřebuje. Postará se o sebe sám, měl pravdu. Vždycky byl lepší. Nemůže se o něj pořád tak starat, pokud chce dosáhnout svého cíle. A tomu blbcovi to vůbec nedochází a ještě ho chce zachraňovat!
"Kashi, co je?" zeptal se najednou starostlivě Malcolm.
"Proč?" nechápal Kash. Pak si ale uvědomil, že má v očích slzy.
"Vidíš co děláš." Promnul si oči, "Nech už mě do prdele na pokoji, varuju tě po stopadesáté prvé a naposledy."
A pak už doopravdy zmizel v útrobách klubu, kde měli za pár hodin hrát. Malcolm za ním smutně koukal. Ale aspoň měl to, co chtěl. Corey neměl pravdu. Proč mu sakra lže? Určitě je chce záměrně rozeštvat. Debil! Tohle mu dá sežrat co nejdřív... Začínal mu pěkně lézt krkem. Cestou zpátky domů vzpomínal na všechny okamžiky, kdy na něj byl Corey nepříjemný nebo kdy si ho dobíral. Zjistil, že jich bylo více než dost. Tomu se musí učinit jednou provždy přítrž! Sám na něj asi stačit nebude, ale když řekne Johnovi... U něj bude určitě mít podporu. To by mohlo vyjít. Dva už ho udolají. A Darrenovi prostě zakážou se do toho plést. Tohle bylo jenom mezi nimi.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře