Kingdom Of Libria, 20.část

19. duben 2009 | 22.25 |

"No ty seš dobrej, uvědomuješ si vůbec, co po mě chceš?" musel se John smát té Malcolmově nabídce.
"Jo, uvědomuju, a vždyť přece nechci tak moc. Já myslel, že tobě už to taky leze na nervy." Oponoval Malcolm.
"To sice ano, ale sorry, rozhodně tohle nemíním dělat kvůli Kashovi, to se na mě nezlob. Ten ať mi radši ani neleze na oči, natož, abych kvůli němu něco dělal."
"Ale tady přece vůbec nejde o něj. Teda, mě jo, ale já ti to jen navrhl jako šanci, že bysme Coreymu, a jestli chceš, tak i Darrenovi, i když to zase není prozměnu moje věc, konečně dali najevo, co si myslíme! Aby se k nám přestali chovat jako k nějakým debilům, co poslechnou na slovo. Já myslel, že tebe to taky štve."
"To jsi myslel dobře." Přikývl John, "A jak si to představuješ?"

"Prostě jim to hezky všechno na rovinu řekneme. A nesmíme ustoupit. Dva to dokážeme, samotný nemáme šanci, to už jsi určitě zjistil."
"Teda, kde se to v tobě najednou bere?" pousmál se John. Trochu tím Malcolma provokoval, protože to vypadalo, jak když je mu všechno ukradené, ale bylo to přesně naopak. Ten úsměv značil naprostou spokojenost. Konečně to vypadá trochu po jeho. Konečně má příležitost. Na tohle čekal celou dobu. Teď poznají, zač je toho loket. Snad z toho Malcolm nevycouvá... Ale vypadal dost naštvaně a odhodlaně.
"Prostě to byla ta pověstná poslední kapka. Mám toho tak akorát dost." Odpověděl krátce a rozhodně Malcolm.
"Tak to beru." Usmál se John, "Chtělo by to jim to říct co nejdřív."
"Kdyby to záleželo jenom na mě, vlítnu na ně rovnou."
John se mohl jenom smát. Tohle byl vývoj přesně podle jeho představ...
-.-.-
Jako kdyby to takhle bylo vždycky, aspoň to všichni čtyři tak nějak podvědomě cítili. Jako kdyby byli přesně na tyhle dvě dvojice rozdělení už z minulosti. Bylo to zvláštní, jak v tu chvíli vykrystalizovalo, že co se týče problémů a jejich řešení, bude vždycky Malcolm držet s Johnem, a že Corey a Darren jim to nikdy neschválí; ne bez boje.
"Promiň, Malcolme, ale já v tý nemocnici byl s Coreym a on si doopravdy nevymýšlí. Chápu, že to pro tebe asi není příjemné..." zastal se tedy Darren toho, ke komu "patřil".
"Ty víš hovno, jaký to pro mě je, nezlob se." Použil Malcolm poněkud ostřejší výraz.
"Dobře, a co po mě chceš, abych udělal? Plazil se po kolenou a přísahal, že jsem si to všechno vymyslel?" ušklíbl se Corey.

4pt">"Ne, bohatě bude stačit, když si teď pořádně otevřeně promluvíme, protože ty máš prostě pocit, že ty něco řekneš a my musíme poslechnout." Odvětil Malcolm.

"Já mám jedinej pocit, že ti hrabe." Opáčil Corey.
"To je pádnej argument, můžeš ho trochu rozvést?" ozval se štiplavě John.
"Poslyšte, já vůbec nevím, o co vám jde." Naštval se Corey, "Já se za nic omlouvat nehodlám, protože nemám za co. Pravda bohužel občas bolí, to už tak bývá. Jestli jste to v té záplavě slov nezaregistrovali, tak se nám dostalo řádné výhrůžky, že jsou schopní si posvítit i na naše rodiny."
"A o tom bych mohl vykládat dlouho." Přerušil ho na chvilku Darren.
"...takže je mi líto, ale nebudu jednat jako v rukavičkách s někým, kdo mi vyhrožoval, že ublíží mojí rodině." Dokončil Corey svou myšlenku.
"Ale tím saháš i na mojí rodinu." Oznámil mu s ironickým úsměvem Malcolm.
"Já vím, to mi řekl taky, víš. Spolíhá na to, že mi neuvěříš, a že se ani nerozejdeš s Angie. Škoda, že jsem mu to nevěřil, byl bych na tohle připravenější." Odpověděl mu Corey stejným tónem.
"Ne, tohle nemá cenu. Ty si prostě stojíš na tý svojí straně a ani se nesnažíš poznat, jak to vypadá z mýho pohledu. To je to, o čem jsem mluvil, prostě ty si to myslíš, takhle je to podle tebe a tečka, konec jakýkoliv debaty."
"Malcolme..." pokusil se jejich hádku na poslední chvíli utnout Darren, "Poslyš, já moc dobře vím, co tím chceš říct, a nechci tě tlačit do kouta. Kdo je pro tebe důležitější, on nebo my? To nemá znamenat, že ti dávám nůž na krk, je to prostě jenom otázka."
Malcolm rezignovaně vydechl: "To se samozřejmě nedá říct, všichni jste pro mě důležití. Akorát k němu mám prostě jiný vztah než ke komukoliv z vás. Myslíš, že mě je to nějak příjemný, se mezi vás pořád takhle stavět? Ale ať to bude sebevíc nepříjemnější, budu to dělat pořád, nezlob se."
"Mě je to bohužel úplně jasný." Přikývl Darren, "Taky z týhle situace nevidím žádný východisko. Ale nemá cenu se takhle navzájem obviňovat a házet na sebe špínu, protože není v moci nikoho z nás s tím cokoliv udělat. Myslím, že vy dva byste se radši měli začít jeden před druhým ovládat. Neříkám, abyste oba radikálně změnili názor, dělejte si, co chcete, když se to nepromítne do něčeho důležitého..."
"Ale tohle jsou všechno jenom vznešený řečičky, který stejně nikoho nebudou zajímat, až dojde přímo na věc." Vstoupil mu do toho rázně John, protože naprosto přesně poznal, že Darrenovi se daří uklidnit situaci tou strategií, kterou používal vždycky – hrál si na hrozně milého a férového a rozumného a ostatní mu to žrali i s navijákem. Tentokrát mu to nesmí projít.
"Skutečně myslíš?" zeptal se ho Darren naprosto nedotčeně.
"Nemyslím, ale vím." Přikývl se stejně neochvějnou sebejistotou John.
"Fajn, tak kdo je nespokojený s tím, co jsem řekl, tak ať se ozve a navrhne jiný řešení." Trhl Darren rameny.
"Nech si toho, já jsem se slušně ozval, tak si nech tyhle podpásovky." Upozornil ho John, že tohle si líbit nenechá.
"Fajn, já jen nechápu, co se ti na tomhle může nelíbit. Nebo spíš jaké tedy navrhuješ jiné východisko." Přikývl Darren.
"Já neukazuju jiné východisko, já upozorňuju na chyby, které má to stávající, a to snad není nic strašného, naopak bych řekl, že to je dobře." Ohradil se John.
"Ale nemusíš na něj přece hned vyjíždět, jen se snažil pomoct..." zastal se Corey Darrena.
Tak snažil, pomyslel si hořce Darren.
"Mám po něm vyjet doopravdy, abys viděl ten rozdíl?" opáčil John.
"To je jedno, protože vy se hádáte pořád, ať už na sebe mluvíte normálně nebo řvete." Smetl jeho námitku Corey.
"A kdy jsme se pohádali naposledy?" zeptal se ho John a otočil se i na Darrena, aby mu s odpovědí pomohl. Bohužel ho tím docela zasáhl, protože Darren si místo toho vzpomněl na ty začátky, kdy si tak skvěle rozuměli a kdy Johna považoval za svého dobrého kamaráda. Zdálo se to už tak šíleně dávno, že už to snad ani nemohla být pravda... A dodnes neznal odpověď na otázku proč. Takže nevěděl, kdy se pohádali naposledy a jak ta hádka dopadla, ale tuhle právě prohrál.
"Tak tahle informace k mnoha věcem nebude." Obešel Corey odpověď.
"Ne, já už totiž vím naprosto přesně, jak to myslel." Rozhodl se Darren z toho posledního zbytku sil, co mu zbyl, být taky jednou doopravdy upřímný, "Protože vy si neuvědomujete, co vlastně chcete. Nelíbí se vám, když vám někdo něco přikazuje. No mě se to taky moc nezamlouvá, ale jsou věci, které se obejít nedají. A když se náhodou stane, že o něčem můžeme rozhodnout sami, tak umíte akorát hledat chyby a kritizovat ten původní plán nebo řešení, ale nové dohromady nedáte. A když někdo, obvykle jsem to právě já nebo Corey, přijde s něčím novým, kde se snažil se těch starých chyb vyvarovat, no tak si prostě najdete nové! Ne všechno jde udělat perfektně, to si konečně uvědomte! A ještě jedno vám řeknu, je to takové staré přísloví – kdybychom neměli žádné chyby, nenacházeli bychom je s takovou radostí u druhých."
"A ty si snad myslíš, že všechno děláš nejlíp?" bránil se Malcolm otázkou.
"Já aspoň dělám, co sám považuju za nejlepší." Odvětil Darren.
"Aha, takže my podle tebe neděláme nic?" chytil se toho John.
"Řekni mi něco, co jsi dal dohromady ty, kromě tý poslední akce, která vyústila v to extempore v nemocnici, a nekonečný řady průserů." Otočil se po něm Darren. Byl pěkně v ráži.
"Nic, protože mě k ničemu nepustíš." Odpověděl John naprosto bohorovně a ještě se dokonce i usmál.
"Protože si umím dost dobře představit, jak by to vypadalo." Odsekl Darren.
"Tak to mi pověz, to mě samotnýho zajímá."
Darrenovi došlo, že se ho John cíleně snaží ponížit. Dokázat před ostatními, že pravdu má on.
"Stejně mi řekneš, že takhle to rozhodně není."
"Nebo ti podám argumenty, proč bych to tak skutečně udělal." Trhl John rameny. To, jak byl klidný, vážně bylo až nenormální.
Darren nejistě koukl po ostatních. Bylo vidět, že je tahle debata zaujala, protože John projevil netušené komunikační schopnosti a dokázal je pro téma nadchnout. Nemuseli s ním souhlasit, ale momentálně měl určitě jejich sympatie.
Sklopil hlavu, protože mu začínaly docházet souvislosti, jak to všechno bylo. Že takhle to asi všechno začalo...
"Darrene, co se děje?" strčil do něj Corey. Spíš než o jeho duševní rozpoložení si ale dělal starosti o to, aby neuhnul od tak zajímavého tématu, protože to skutečně vypadalo, jako když si hledá jakoukoliv záminku, proč ho opustit.
"Ale... Přemýšlím." Řekl Darren podle pravdy.
"Před chvílí si vypadal děsně jistě." Neodpustil si John poznámku.
"Nemluvím teď o tomhle." Zakroutil Darren hlavou, "Já myslím, že odpověď už stejně máš." Řekl rezignovaně a zvedl se.
"Počkej, kam jdeš??" zastavil ho Malcolm, který seděl nejblíž ke dveřím.
"To je přece jedno, ne?" odvětil Darren a začal si oblékat bundu, "Protože kdyby vás čirou náhodou zajímalo, nad čím jsem přemýšlel, tak jsem přemýšlel nad tím, že takhle to určitě muselo všechno začít. Že ty ses zatvrdil poté, co Kash zradil, ty jsi měl moc vysoký nároky a ty ses nebyl ochotnej smířit s ničím, s čím nesouhlasíš. A já jsem prostě neznal správný řešení. Stejně mám už od začátku pocit, že bych vám neměl do ničeho zasahovat, tak nebudu. Myslím, že budeme šťastnější všichni čtyři."
"Počkej, nemůžeš přece jen tak odejít!" zvedl se i Corey, "Jsi přece jeden z nás, jsi na tom stejně jako my!"
"Tak tím jsem si nebyl jistý nikdy a momentálně o tom pochybuju ještě víc." Vydechl Darren, "Tohle nám prostě nevyšlo. Nevím, kde jsem vzal tu obrovskou naivitu, že by to vyjít mohlo, víceméně jsem v to doufal. Dokázali jste mi opak. A já mám navíc pocit, že to takhle stejně bylo vždycky, takže není kvůli čemu se rozčilovat."
Jeho řeč i jeho nenadálá pasivita na ně na všechny tak zapůsobila, že nikoho ani nenapadlo ho dýl držet.
I Corey byl tak zaskočený, že svou otázku myslel naprosto vážně: "Je tohle ono?"
"To rozhodně ne, ten se do toho vůbec neměl plést..." zakroutil Malcolm hlavou. John radši mlčel, protože tohle bylo i na něj silné kafe. Rozhodně se plánoval dobrat jiného výsledku, tahle okamžitá kapitulace ho hodně zaskočila. Netušil, že si Darren všechno, co mu řekne, tak bere...
-.-.-
"Tohle bych bral častěji." Poznamenal potěšeně Kash a rozhlížel se kolem sebe. Lidé chodili kolem, ale nikdo z nich ho neviděl. Kdyby proti nim natáhl ruku, bezděčně by uhnuli, ale bez zastavení by šli dál, a kdyby na ně promluvil, nevnímali by ho.
"Tak si to užívej." Odsekl Zoicite. Poslední dobou měl na Kashe spadeno ještě víc než obvykle. Věděl, že se chystá přejít na jejich stranu, a to mu dělalo hodně velké starosti, protože moc dobře znal jeho schopnosti. V Librii býval onou pověstnou šedou eminencí, někým, kdo dokáže najít východisko i ze situace, se kterou si nikdo neví rady, a zjistit věci, kterým se ani nechtělo věřit. Zoicite vždycky trochu podezíral prince, že ho nechal popravit z vypočítavosti, protože po smrti krále a královny, pro které Kash pracoval, se z něj stal tak trochu nepřítel už jenom z principu, že zkrátka věděl příliš mnoho. Jestli bude se stejným zápalem a vynalézavostí pracovat i pro císaře, bude jeho vlastní, tak těžce vydobytá, pozice vážně ohrožena.
"Neboj, jen co se mi vrátí moje schopnosti, určitě toho využiju." Odvětil lehce provokativně Kash, protože moc dobře věděl, proč je Zoicite poslední dobou tak nabroušený.
Bylo to zvláštní, že nikoho z návštěvníků Domu, kterých bylo jako vždy dost a dost, nenapadlo ptát se, proč se nikdo najednou neodváží přiblížit se k oltáři na míň než deset kroků. Všichni to místo zkrátka obcházeli, vyhýbali se postavám, které nemohli vidět, a nijak se nad tím nepozastavili. Jenom jedné malé holčičce přišlo divné, když jí najednou u oltáře zmizel z dohledu ten kluk, co stál kousek vedle ní, ale rodiče byli zabráni do čtení průvodce a nevěnovali jí dostatečnou pozornost, takže svou snahu je na to upozornit brzy vzdala...
Kash i Zoicite najednou zaregistrovali, že někdo prošel rozhraním, které umístili právě těch deset kroků od oltáře, a překvapeně se otočili.
"Ale, vzácná návštěva." Poznamenal Kash, když uviděl Darrena.
"Přišel jsem se podívat, jak jste s tím pokročili." Oznámil jim Darren sladce, "Naštve to, co, když se s tím musíte takhle dřít..."
"Nedřeli bychom se, kdyby nám pár puberťáků nekomplikovalo práci." Odvětil Zoicite.
"Opatrně s těma puberťákama, sečteno a podtrženo nejsme o nic mladší než ty." Odpověděl Darren v podobném duchu. Nevypadalo to, že přišel na nějaké přátelské popovídání.
"Samozřejmě, protože o věk tu moc nejde." Švihl Kash pohledem po Zoicitovi. Částečně proto, aby si skutečně dával pozor na to, co řekne, a částečně ho chtěl taky trochu namíchnout.
"Správně, ale pochvalu za postřeh nečekej." Řekl Darren.
"Co tu chceš?" rozhodl se Kash ukončit to tlachání a přejít rovnou k věci.
"Vlastně nic, jen jsem se přišel podívat..." pokrčil Darren rameny, "...jestli se mi skutečně povedlo vám trochu přiškrtit dodávky energie. A zcela neskromně můžu říct, že jsem se svou prací spokojený." Dodal a pečlivě si prohlížel první základy Brány, které se už začínaly tvořit. Nepochyboval o tom, že nebýt jejich včasného odhalení téhle akce, mohla už být Brána téměř hotová.
"Ničeho se neboj. Zase tolik té energie nepotřebujeme. Protože až doopravdy přijde na věc, otevřeme Bránu vlastními silami. Jen holt potřebujeme do základů trochu té neutrální energie, a sám moc dobře víš proč."
Kash se trochu zarazil, protože ho napadlo, jestli právě náhodou neřekl víc, než má povoleno, ale nedal to na sobě znát.
"Samozřejmě že vím." Odpověděl Darren, "Proto taky udělám všechno, co je v mých silách, abych vám to překazil. Tak se hezky snažte." Pousmál se ironicky a otočil se k odchodu.
Kash koutkem oka uviděl, jak Zoicite sáhl po meči, a rychlým pohybem ho zarazil.
"Ne. Bude ještě lepší příležitost." Zašeptal.
"Jak to myslíš?" zeptal se Zoicite. Obvykle takový zájem o Kashovy nápady nejevil, ale vytušil, že Kash si asi přece jenom z Darrenova chování dokáže vybrat víc než on.
"Neslyšel jsi ho? On chce jednat sám. Asi zase nějaká roztržka, ach jo, oni jsou vážně nepoučitelní... Když mu dáme to, co chce, tedy hodně nepřátel, se kterými může bojovat, bude ho to postupně oslabovat, protože zatím na to sám nestačí. Zatím, to je důležité, musíme jednat rychle, protože si evidentně začíná vzpomínat, a to nesmíme připustit. Jakmile si vzpomene, bude to teprve problém."
"Dobrá, takže pokud tě správně chápu, tak na něj máme prostě poštvat všechno, co můžeme, a čekat?" divil se Zoicite.
"Tak." Přikývl Kash, "Tohle je příležitost, kterou bysme nemuseli znovu mít..."
-.-.-                                                              
Kluci se už tři dny marně snažili Darrena jakkoliv kontaktovat. Dokonce hlídali i před jeho domem, zvonili na něj, ale vypadalo to, že vůbec nechodí domů. V bytě se taky neukázal a telefony nebral. To už bylo třetí záhadné zmizení, vypadalo to, že Darren je na ně expert.
Corey zrovna seděl v bytě na hlídce, kdyby se Darren náhodou ukázal, musí si přece přijít pro nové informace, které jim posílali informátoři, jinak je nahraný, když ho zničehonic oslovil něčí hlas. Corey se lekl tak, až mu srdce vyskočilo někam do krku. S úlevou ale zjistil, že je to jenom Khoby.
"Ahoj, teda tys mě vyděsil." Vydechl a sedl si před monitor.
"Jsi tu sám?" přešel Khoby jeho poznámku mlčením.
"Ano." Přikývl Corey.
"Tentokrát mám dobré zprávy." Pousmál se Khoby, "Je skvělé, jak se vám daří potírat to obrovské množství útoků..."
"Počkej, cože?" nechápal Corey. Neptal by se, ale Khoby se odmlčel a jemu to nedalo.
Khoby se zasmál, zřejmě mu to přišlo jako vtip: "Můžu říct, že takové výkony jsme u vás ještě neviděli, vážně vám patří dík, daří se nám díky tomu ušetřit spoustu času..." pokračoval, ale pak se zarazil, "Co se tak tváříš, je něco v nepořádku?"
"Je tu problém..." přikývl Corey. V hlavě mu to šrotovalo ostošest. Oni přece žádné velké zátahy nepořádali, takže tu byla jediná možnost, a to Darren. Jenže když Khobymu řekne, co se stalo, tak mu tím radost rozhodně neudělá, ale stejně jim s tím nepomůže.
"Jaký?" zeptal se Khoby, když bylo Coreyho mlčení moc dlouhé.
"Měli jsme takovou menší hádku... Ale to bude zase dobré." Pokusil se to Corey zamluvit.
"A čeho se týkala?"
"Na tom nezáleží, dáme to do pořádku." Přesvědčoval ho Corey.
"No..." protáhl nesouhlasně Khoby, "Pevně v to doufám. Nelíbí se mi, že mi to nechceš říct... Kdyby se cokoliv dělo, musíte nám to dát vědět, jasné?"
"Jasné, ale zatím se nic vážného neděje." Ujišťoval ho Corey. Sám v tu chvíli doufal, že se skutečně nic vážného neděje... Jakmile tenhle hovor ukončil, popadl bundu a vydal se zpátky domů. Určitě tam potká Malcolma, byl s Angie každý den. Řekne mu, co zjistil, a poradí se s ním. Společně už něco vymyslí...
Našel ho, jak sedí v obýváku s nohami na stole a něco si zaujatě čte.
"Dej ty haksny dolů." Řekl mu Corey místo přivítání.
"Jé, ahoj mami, kde se tu bereš?" odpověděl s úšklebkem Malcolm.
"Já ti dám mámu. Kde je ségra?"
"V koupelně."
Corey se radši neptal, co dělá v koupelně a jak dlouho tam bude, protože to stejně tušil, a přisedl si vedle Malcolma.
"Máme problém."
"A kterej z toho nepřebernýho množství máš na mysli?" zeptal se Malcolm.
"Mluvil jsem s Khobym, teda, ne z vlastní iniciativy, aby sis nemyslel... Dostalo se mi poměrně nečekané pochvaly, prý že se nám povedlo získat čas navíc tím, že poslední dobou tolik odrážíme útoky nepřátel."
"To se ta mrcha z nemocnice počítá za několik nepřátel najednou?" přisadil si Malcolm.
"Ne, ty vůbec nevnímáš, co ti tím chci říct." Odsekl Corey a trochu ztišil hlas, "My jsme přece žádný akce neplánovali, natož abysme je uskutečnili, takže to musel být Darren."
"Myslíš, že se celou dobu baví tím, že lítá po ulicích a zneškodňuje nestvůry?" zeptal se Malcolm skepticky.
"Já nevím, co si mám myslet, proto jsem si o tom chtěl promluvit. Faktem je, že o něm už tři dny nic nevíme, což by nás mělo přinejmenším znepokojit."
"To mi nemusíš říkat, já si o něj dělám dost velký starosti." Skočil mu Malcolm do řeči, "Ale jak ho chceš najít? Podle čeho? On má evidentně předem vytipovaný místa, nevím, podle čeho je asi tak vybírá, ale nemůžeš předvídat jeho myšlenky, kam půjde a tak. A hlavně nevíš, kde všude už byl, abysme se taky nesnažili zbytečně."
Corey jenom přikyvoval. Je zvláštní, jak společný problém dokáže sblížit i lidi, kteří jsou jinak víceméně na válečné stezce.
"Nazdar brácha, co ty tady tak brzo?" vyrušila je najednou Angie.
"Ale..." zakoktal se trochu Corey, protože nevěděl, co říct, ale nakonec se rozhodl pro starou výmluvu, "Do toho ti nic není."
"A já už myslela, že jsi z tohohle vyrostl." Zakroutila nad ním Angie hlavou.
"Vyrůst? On? Blázníš?" rýpl si i Malcolm.
"Hele, ty drž hubu a šoupej nohama." Kopl ho Corey pod stolem do nohy, aby mu tím dal najevo, že to myslel trochu jinak, než to vyznělo, "No, tak já vás tu nechám, abyste neřekli, že vám dělám dozor."
"To budeš určitě i tak." Rýpla do něj Angie.
"O tom nepochybuj." Prohrábl jí Corey vlasy tak důkladně, až vykvikla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře