Kingdom Of Libria, 21.část

19. duben 2009 | 22.26 |

"Teda, půlhodinka rozjímání, to tu už dlouho nebylo." Ozvalo se tak znenadání, až se John trochu lekl. V pootevřených dveřích na balkón stál Ian a usmíval se takovým tím dobráckým úsměvem staršího bratra, co všechno zná, všechno ví, a rád poradí. Ani ne tak ze sourozenecké lásky, ale spíš z čisté zvědavosti.
"No jo. Klidně pojď rozjímat taky. Jestli chceš jenom otravovat, tak za sebou zavři dveře." Odvětil lehce duchem nepřítomný John a znovu se opřel o studené zábradlí. V ruce mu dohořívala cigareta.
Ian si tedy přisedl a hlavou kývl ke krabičce, položené na okením parapetu: "Můžu si vzít taky?"
John na něj šokovaně vytřeštil oči, ale přikývl.

"Nebo to snad k rozjímání nepatří?" pousmál se Ian.
"To je jedno, já jen že když jsi u mě tenkrát našel cigára, tak si mohl vzteky vyskočit z kůže." Zasmál se John při vzpomínce, jak se Ian opět zachoval jako správný starostlivý bratr a táta v jednom a usilovně se ho snažil přesvědčit, aby kouření nechal. Ale přesvědčte o něčem takovém patnáctiletého klacka, jehož největší zálibou je provokovat.
"Časy se mění. A kdybys věděl, co nevíš, tak bys čuměl." Řekl Ian s náznakem povzdechu v hlase a zapálil si, "Nad čím rozjímáš?"
"Nad tím, že jsem asi udělal příšernou volovinu." Vydechl John a koukal kamsi dolů na silnici, která se táhla kolem panelového domu, v němž bydleli.
"Volovinu v jakém slova smyslu?" zeptal se Ian.
John s odpovědí trochu váhal. Samozřejmě že nejvíc mu v hlavě šrotovalo to, co si s Darrenem naposledy řekli. Jenže on těch volovin udělal víc, a to byl kámen úrazu. Neměl se do něj navážet... Mimo jiné.
"Asi tak, že jsem zase jednou mluvil rychleji než myslel." Řekl nakonec a zahodil vajgl kamsi dolů do tmy. Když si šel na balkon sednout, bylo ještě trochu světlo. Teď už město halila první večerní tma.
"Prostě jsem řekl a udělal něco, co jsem říct a udělat neměl, a teď je kvůli tomu všechno totálně v háji."
"Nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř." Uklidňoval ho Ian.
No právě! John sice nepochyboval, že se o sebe Darren umí postarat sám, ale jsou věci, které sám prostě nemá šanci zvládnout...
Ještě jednou mu zkusil zavolat. Tentokrát se sice aspoň dovolal, ale típnul mu to. Mluvit s ním tedy evidentně nechtěl.
"Komu voláš?" ptal se Ian.
"Nikomu. Tomu, o kom jsem mluvil." Vydechl John.
"Nech ho, nebo jí, ať se vyvzteká. Pak si v klidu promluvíte."
"Ho." Odvětil krátce John. Jenže to už by taky mohlo být pozdě...
"Nic jinýho mi asi nezbyde." Vydechl rezignovaně nakonec.
"Ale jednu věc ti, brácha, povím." Pokusil se Ian odlehčit atmosféru. John se po něm zvědavě otočil, co z něj zase vypadne.
"Kdybys mi neřekl, že je to on, tak bych si myslel, že seš nešťastně zamilovanej." Zasmál se Ian. John taky, jen o něco smutněji.
"A i kdyby?" položil mu záludnou otázku.
"I kdyby? Jo, tak zrovna tobě bych tohle věřil." Smál se Ian, jako kdyby mu vyprávěl vtipy. Tak nic. Jestli si chvilku myslel, že by mu to mohl říct, tak teď zjistil, že ani tady nepochodí. Radši se rozhodl odvést téma od sebe.
"Co myslíš tím, že kdybych věděl to, co nevím, tak bych čuměl?" zeptal se a zákeřně se usmál.
"To bys chtěl vědět, co." Vrátil mu úsměv Ian.
"To nijak nepopírám." Přikývl John.
"Taky jsem býval jako ty... Ale rychle jsem z toho vystřízlivěl. A navíc jsem byl tenkrát mladší než ty. A nemůžeš si to dobře pamatovat, bylo ti osm."
"Počkej, co myslíš tím, žes byl jako já?" zamračil se John.
"Taky taková držka drzá, co musí všechno vyzkoušet." Vysvětlil mu tedy Ian definici toho, co řekl. John ho za trest nakopl do nohy.
"To jsem teda zvědavej, co se na sebe ještě dozvím."
"Neboj, tímhle většina podobností končí." Uklidnil ho Ian, "Ale docela dobře jsem to tehdy vedl."
"No počkej, jestli mě bylo osm, tak tobě bylo čtrnáct, jak jsi mohl v tý době něco vést?" nevěřil mu John.
"Pamatuješ, jak táta tenkrát prohodil rádio oknem?"
"Na to se zapomenout nedá." Ušklíbl se John. Jedna z mnoha milých vzpomínek na jeho dětství, dokonce jedna z těch nejlepších.
"No tak to bylo kvůli mně." Pokýval Ian hlavou, "Vytočil jsem ho tenkrát tak k nepříčetnosti, že po mě tím rádiem jednoduše hodil."
John už podruhé vytřeštil oči. Nešokovalo ani tolik, že táta hodil po Ianovi rádio, u nich doma to občas vypadalo spíš jak ve zvěřinci než jako v domácnosti, sám jednou dal svému tátovi pěstí, protože jinak by od něj pár schytala jeho máma, ale kupodivu i když jejich máma měla někdy pěkně fialová jelita, oni dostali nářez málokdy. Ian jenom vyloženě svátečně a John jako nejmladší člen rodiny byl z obliga úplně. Proto se divil, zajímalo ho, co mohl Ian provést tak strašného.
"Já jsem říkal, že budeš čumět." Zasmál se Ian, evidentně už ho tahle vzpomínka moc netrápila, "To byl tenkrát takovej vypečenej den. Máma musela do školy, protože mě učitelka chytla, jak kouřím na záchodě..."
"Když seš blbej, já vždycky chodil za školu ke stromům." Přerušil ho John.
"My to dělali schválně. Na záchodech nebo u okna do sborovny, to byly naše oblíbený místa. No ale abych to dořekl. Takže máma musela do školy, ale bohužel jenom kvůli tomu, že táta nemohl, původně totiž volali jemu, takže nehrozilo, že by se nám podařilo to před ním nějak ututlat. A když šla máma za ředitelkou, tak mi ještě řekla, ať tě dojdu odpoledne vyzvednout. Jenže my ještě předtím šli s klukama do hospody a samozřejmě jsem na to zapomněl."
John se rozesmál: "Jo, to si pamatuju, tenkrát pro mě máma přišla dost pozdě a byla pěkně nasraná."
"Tak už aspoň víš proč. No a potom doma se do mě samozřejmě oba pustili... Dneska už bych takovou blbost neudělal, prostě bych jim všechno odkejval, ale jak říkám, tenkrát jsem to udělal přesně v tvým stylu, začal jsem se s nima hádat. A bylo to."
"No jo, jenže já si to na rozdíl od tebe můžu dovolit, to jsi mohl vědět." Trhl John rameny.
"Právě, a víš jak mě tohle později sralo?" nezdráhal se Ian použít ostřejší výraz, "Tobě prošlo všechno a já si zachránil hlavu jen o vlásek. Proto když tě nechávali bejt naši, tak jsem do tebe ryl aspoň já. A navíc jsem si pak uvědomil, že jsem akorát zbytečně blbnul, a když na někom vidíš, že opakuje tvoje staré chyby... To není moc fajn."
"Zase na druhou stranu je to asi lepší, než kdybys je opakoval sám, nemyslíš?" vydechl John.
"To je relativní." Pokrčil Ian rameny, "A co ty, nechceš se taky svěřit?"
"Chtěl jsem." Přikývl John a rozhodl se, že teď řekne svůj pohled na věc zase on, "A nemluvím teď jenom o týhle chvíli, já se chtěl svěřovat vždycky. Ale buď mě nikdo nebyl ochotnej poslouchat nebo mi nevěřil. A ty taky. Takže se možná začnu svěřovat, až budu mít jistotu, že se tohle změnilo."
"Počkej, jak to myslíš?" řekl Ian podrážděně, "Chceš tím říct, že se k tobě chovám špatně? Nejsem dokonalý, to netvrdím, ale zrovna v našem případě bych řekl, že je to rozhodně oboustranný..."
"Ale já neříkám, že seš na mě zlej, jen mě prostě neposloucháš, a když už, tak si z toho vybereš jenom to, co se líbí tobě. Ale nech to bejt, já to nechci řešit, a navíc už to není tak hrozný jak to bylo." Mávl nad tím John rukou.
"Jo, tak mi řekni, kdy jsem ti naposledy nevěřil?" Ian měl evidentně potřebu se v tom pitvat.
"Třeba před chvílí!" vyštěkl John, ale vzápětí se zděšeně chytil za pusu. Ian na něj koukal jako jestli se nezbláznil, asi si nemohl vzpomenout, o čem se bavili. Proboha, ať si ani nevzpomene, ať ho to ani nenapadne, prosil John v duchu...
"Před chvílí?" řekl překvapeně Ian a přimhouřil oči, jak přemýšlel.
"Nech to bejt, to mi ulítlo, nemyslel jsem to tak..." snažil se ho John včas zabrzdit.
"Aha, takže to mám brát tak, že seš ještě větší magor, než jsem si myslel?" zašklebil se ironicky Ian.
"Klidně." Trhl John rameny. Už si chtěl oddechnout, že se mu povedlo odvrátit nejhorší, ale v tu chvíli na něj Ian vytřeštil oči, jako kdyby zíral na mimozemšťana. A je to v čudu, pomyslel si John.
"Počkej, to myslíš vážně?"
"A co?" zeptal se nevinně John. Pořád ještě doufal, že Iana napadlo třeba něco jiného, i když to bylo dost naivní.
"Co asi, to co jsem ti před chvílí nevěřil, nedělej ze mě vola!" odsekl Ian.
"Hm, tak nebudu." Odvětil John a chtěl se zvědnout. Ian ho chytil za ruku a posadil zpátky.
"Počkej, klidně mi o tom můžeš říct..."
"Nechci to řešit." Vytrhl mu John svou ruku.
"Chápu, mě by se taky nechtělo, ale..."
"No tak to ze mě nedoluj!" skočil mu John do řeči.
"Už jsi to nakousl, tak to dopověz." Řekl Ian nesmlouvavě.
"A co ti mám asi tak vykládat?!" vyjel na něj John.
"Johne, já ti dávám jenom příležitost se vymluvit, nic víc v tom není." Uklidňoval ho Ian, "Jestli tě to uklidní, tak homofobií rozhodně netrpím, půlka mejch známejch z tancka jsou teplý jak žehličky."
"Já nejsem teplej!" ohradil se dotčeně John, protože tohle byla jedna z mála věcí, kterou si byl jistý.
"No tak seš bisexuální, to je v jednadvacátým století úplně jedno." Odvětil trochu ostřeji Ian. John na jeho reakci jednoduše neměl slov.
"Takže teď už tě nebudu děsit..." usmál se Ian, aby trochu odlehčil atmosféru, "Tak teď zase nechám prostor tobě."
"Vždyť stejně to hlavní už víš..." povzdechl si John.
"A kvůli čemu jste se pohádali?" ptal se Ian.
"To je na dlouhý lokte..." zakroutil John odmítavě hlavou, "Hele, je fajn, že to víš a že to bereš, ale prostě se v tom nechci pitvat, jo?"
"Dobře." Přikývl Ian, "Ale kdybys cokoliv chtěl..."
"Jasně, jasně." Přerušil ho John a kývl, jako že rozumí. Pak už se ale radši zvedl a odešel. Ian ho tentokrát nedržel.
-.-.-
Kash začal navážno uvažovat, že ze skupiny odejde hned teď a bude klid. Ne že by se zase hádal s ostatními, kupodivu se to drželo jakž takž v normě, ale mělo to velkou nevýhodu v tom, že kdokoliv ho chtěl najít, stačilo kouknout na internet, kde hrají další koncert, a pak tam na něj jednoduše počkat.
"Mohl bych s krásně předstíranou lehkostí říct, že tě rád vidím a ptát se tě, co tě sem přivádí, ale nijak nezastírám, že bych tě teď nejradši viděl někde hodně daleko." Řekl poněkud nevraživě.
Darren vypadal hodně unaveně. Aby ne, při tom, kolik toho měl za sebou... Ale odhodlání ho stále nepřecházelo. Zatím. Sice bylo nahlodané, ale pořád ho měl ještě dostatek.
"A hlavně nechápu, proč chceš dobrovolně páchat sebevraždu." Pokračoval Kash.
"Kdo tu mluví o sebevraždě?" zasmál se Darren, "Jestli je sebevražda to, že jsem si několik věcí ujasnil... A možná ano, máš pravdu."
Ne že by Kash tak docela chápal, o čem to mluví... Víceméně se rozhodl zachovat kamennou tvář.
"Já tady nejsem jen tak bezdůvodně, že bych tě přišel provokovat." Dodal Darren po kratší odmlce.
"Jo, a co mi chceš tak hrozně důležitého? Nenapadá mě nic, o čem bysme spolu my dva mohli mluvit." Odvětil Kash tvrdě.
"Dejme tomu, že ti chci říct, abys to ještě nevzdával." Nenechal se Darren vyvést z míry, "Pokud je to tvoje pevné a konečné rozhodnutí, pak ti samozřejmě bránit nebudu... Ale jestli tě do toho žene spíš zoufalství než skutečné přesvědčení, tak ti navrhuju pomoc."
"Ty?!" zasmál se prudce Kash, "Děláš si ze mě srandu?"
"Ne." Odpověděl krátce a naprosto vážně Darren. Kash trochu opustil svojí útočnou pozici. Začalo ho skutečně zajímat, s čím Darren přišel.
"Jak to mám brát?" zeptal se ostražitě.
"Jako ruku podanou ke smíru. Udělal jsi volovinu – zradil jsi, a to ve chvíli, kdy jsme to potřebovali nejmíň. Ale skutečně si začínám myslet, že není spravedlivé měřit dvojím metrem. Uděláme obchod, slib za slib. Ty mi slib, že všechno ještě jednou zvážíš. A já ti slibuju, že jestli se rozhodneš to neudělat, tak pomůžu očistit tvoje jméno."
"Zvláštní, že jsi s tím přišel až teď. Když vám začíná téct do bot." Nedal se ale Kash tak docela přesvědčit, že to není nějaký podraz. I když Darrenova slova na něj hluboce zapůsobila. Jako kdyby ve tmě vysvitlo světýlko naděje.
"To s tím nemá nic společného." Řekl Darren takovým tónem, že Kash neměl důvod mu nevěřit, "Dávám ti šanci, které se nemusí a vlastně ani nebude opakovat. Ty si uvědom co chceš. Jestli nekonečný boj nebo klid. K tomu druhému ti rád pomůžu. A víš, že já jsem jediný, kdo ti může doopravdy pomoct."
Kash zapomněl zavřít pusu. Po pár vteřinách se mu konečně vrátila řeč: "Vzpomínáš si?"
"To je moc silný slovo." Zakroutil Darren hlavou, "Ale dejme tomu, že se něco mění. A že nejsem tak docela padlý na hlavu, jak si myslíš. Tak co, přijímáš mojí nabídku?"
"Ano." Přikývl po menším zaváhání Kash, "Ale nemůžu to protahovat moc dlouho, nemám tolik času..."
"Na tom mě nezáleží. Řekneš mi, a já se podle toho zařídím. Já mám času dost." Trhl Darren rameny, "Takže, platí?"
Kdepak, ty už právě nemáš čas skoro žádný, povzdychl si v duchu Kash. Promiň, ale musím tě držet v tomhle omylu. Takhle bude snadnější tě dostat. Ale věř, že v tuhle chvíli mě to skutečně i trochu mrzí.
-.-.-
Corey se zastavil uprostřed pohybu a vzal prudkou zpátečku.
"Hej, co blbneš? Co se děje?" volal za ním překvapeně Malcolm.
"Ticho!" okřikl ho Corey a upřeně koukal blíže neurčitelným směrem.
"Máš něco?" porušil jeho zákaz po krátké chvíli mlčení John.
"Asi ano." Přikývl Corey. Kluci se k němu okamžitě přihrnuli s nedočkavostí, na co to vlastně přišel.
"Doufám, že se nepletu..." začal opatrně Corey, "Ale něco podobného se mi stalo už v tý nemocnici. Prostě jsem schopný jít za zdrojem nějaké energie... A tahle je krásně čitelná, stoprocentně je to on. Musí být někde blízko."
"Kudy?" zeptal se krátce a rázně Malcolm.
"Tudy." Ukázal Corey s neochvějnou jistotou. Ulice, kterou se vydali, je měla zavést do přístavu. V půlce cesty se najednou Corey znovu zarazil.
"Co se děje teď?" divil se Malcolm.
"Něco není dobře." Zakroutil Corey hlavou a najednou zničehonic vybouchl jako přetopený kotel, "Sakra, copak vy nic necítíte, krucinál?!"
"Klid, mě ani nenapadlo se ti do toho plést." Ohradil se Malcolm.
"Já ano." Řekl rychle John, "Jdeme, taky se mi to ani trochu nelíbí."
Stihli to přesně za pět minut dvanáct.
"A do prdele!" pojmenoval Malcolm celou situaci naprosto trefně. Corey měl co dělat, aby nezpanikařil, protože jestli jeho noční můra z nemocnice v něm probouzela strach, tak tohle stvoření doslova paniku. Chlad a tma z něj šly na všechny možné strany, dokonce se zdálo, že své nejbližší okolí zahaluje šerem. Nebylo to tak docela hmotné, skoro to ani nemělo tvar postavy, jediné, co na tom vzdáleně připomínalo postavu, byla jakási prapodivně vytvarovaná hlava, z těla tomu šlo několik temných šlahounů, které kolem sebe šířily chladnou mlhu.
Neváhali ani minutu. Corey a Malcolm se rozběhli každý na jednu stranu, aby rozptýlili pozornost té věci, zatímco John rychle dostal Darrena z dosahu jejích chapadel. Byl vyčerpaný, přesto se vzmohl na poslední odpor.
"Co to děláš?" zeptal se, v hlase mu byla slyšet jakási potlačená zlost.
"Co bych dělal, zachraňuju ti zadek!" odsekl John a ne zrovna citlivě ho posadil na zem. Nevěděl, jestli to, co dělá, je správné nebo jestli to vyjde, ale něco zkusit musí. Prsty se lehce dotknul země a zavřel oči. Naštěstí tu byla. Ta síla, která byla kdesi v něm a kterou se pomalu ale jistě naučil ovládat. Vytvořil se kolem nich černý půlkruh, který se přímo nad jejich hlavami uzavřel.
"Co to děláš?" zeptal se Darren podruhé, tentokrát ale zdaleka ne útočně.
"Pod tímhle tě neucítí. Registruje tě to jenom díky energii, útočí to na všechno světlé kolem sebe. Takže teoreticky by na nás teď útočit neměla."
"Riskuješ."
"Já vím."
Darren se tak nějak neurčitě usmál a lehl si.
"Možná bysme jim radši měli jít pomoct. Žádnou tmu teď skutečně nepotřebuju... I když tahle není tak agresivní."
"Dělám co můžu." Odvětil John, "Vydržíš to?"
"Taky dělám, co můžu." Řekl Darren a ironicky se pousmál.
John se ohlédl za svá záda, jak jsou na tom kluci, a přemýšlel. Tohle bylo rychlé řešení akutní situace, možná by teď skutečně bylo nejlepší vylézt a klukům pomoct, tohle sami asi nezvládnou. Jenže jak by jim asi mohl pomoct, když tý potvoře stejně nebude schopný ublížit?
Pak ho ale něco napadlo.
"Nad čím přemýšlíš?" všiml si jeho zadumaného výrazu Darren.
"Chci něco zkusit." Odpověděl zadumaně John a rozhodl se převést svůj nápad do reality. Tmavá kopule nad nimi se začala barvit do příjemně stříbrné.
"Co je to?" nechápal Darren jeho počínání.
"Světlo..." usmál se šťastně John.
"To ale není možné." Užasl Darren.
John už mu nestihl odpovědět, protože jakmile nestvůra zaregistrovala jen náznak dalšího světla, šlehla po nich jedním z chapadel. John radši zvedl ruce ze země. Jejich úkryt teď už neměl smysl. Darren se z posledních sil postavil, hlava se mu točila. Cítil, že už to dlouho nevydrží. Radši se změnil zpátky.
"Jsi v pořádku?" byl u něj okamžitě John. Měl o něj mnohem větší starost než o kluky, ti si na rozdíl od něj dokáží ještě těch pár vteřin poradit sami.
"Jo." Přikývl Darren, ale vzápětí se mu oči rozšířily nenadálým strachem, "Pozor!" vykřikl a s posledním vypětím všech sil odstrčil Johna na stranu, takže ta chladná šerá mlha zasáhla jeho. Neměl už sílu se bránit, a tak se do něj bez větších problémů vstřebala. Ztratil vědomí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře