Kingdom Of Libria, 22.část

19. duben 2009 | 22.27 |

Strach je třeba překonávat, když proti němu člověk nebojuje, velmi lehce se stane kořiští, protože nic nepohlcuje tak rychle a tak dokonale, jako nezvladatelný strach. Je to obrovská slabost. A nikdo o ní nesmí vědět.
Jako když klaustrofobika po dlouhé terapii nacpete do výtahu moderního mrakodrapu a dáte si jízdu až do posledního poschodí. Ten strach musí pryč, pokud má něco dokázat, něčím být. Pokud nemá umřít, když jeho život není ještě ani v polovině...
Prastará sílo, rovnováho, jenž byla porušena, a jíž jsem zavázán sloužit, stejně jako mí předci – dej mi svou moc. Já, tvůj služebník, tě v tuto těžkou hodinu žádám...

Vítr se zvedl s děsivou razancí a obzor se zbarvil do velmi podivné kombinace zelené a fialové barvy, z níž vyšlehlo jasné světlo slunce. Tak jasné, že v celé historii lidstva by se nenašel nikdo, kdo by to pamatoval.
Někdy je potřeba vzdát se fyzického boje, a jít na to z té druhé strany. Psychicky to bylo velmi vyčerpávající – ale on moc dobře věděl, co dělá. Jeho síla byla zpátky. Vše, oč přišel, se mohlo v jednom jediném okamžiku vrátit... Ale neudělal to. Ještě nebyl ten správný čas. Nejdřív vyřídí problém, který stojí přímo před ním a který se teď pod zasáhy světla kroutil bolestí, kterou člověk nepochopí. Až potom si to vyřeší sám se sebou.
Zhotněná tma se naposledy divoce zakroutila a pak se rozlétla, jako kdyby explodovala černá díra, pokud si to člověk svázáný svým racionalismem dokáže představit. Jako drobné střípky zrcadla rozletěly se do okolí kousky energií, které si cestou pro sebe ukradla.
Jedním mohutným skokem se dostal až na hranici. Stačil by jen malinký krůček... Ale byl si jistý, že ho udělat nechce. Tma byla překonána. A nebyl to jenom nepřítel vnější. Byl to především ten nepřítel uvnitř.
Škoda, že se Corey k tomuto kroku neodhodlal dřív.
-.-.-
Konečně měli tu cestu hrůzy za sebou a mohli si aspoň částečně oddechnout. Když se konečně vzpamatovali z té spousty událostí, která se tam u přístavu odehrála, stalo se jejich hlavní starostí, jak se postarat o Darrena. Nebyl mrtvý, chraňbůh, jak se v první chvíli lekli, ale byl v jakémsi stavu bezvědomí, ze kterého si bude muset pomoci jen a jen sám. Laicky řečeno ho ta mrcha tak paralyzovala, aby mu nikdo nemohl pomoci a aby pro ní byl snadná kořist. Pár vteřin navíc, a mohlo být pozdě... Také se začali dohadovat, co s ním mají udělat. Coreyho napadlo odvézt ho domů, k nemalé radosti našel v kapse Darrenových kalhot klíče, takže jejich plán měl šanci vyjít. Ještě ale neměli vyhráno, protože jak ho mají dostat přes město? Nakonec se rozhodli zavolat taxi a doufat v zázrak, že taxikář se nad jejich případem nebude pozastavovat.

"Hurá, to nejhorší máme za sebou." Oddechl si Corey, když společně s Malcolmem položili Darrena do postele a přikryli.
"Co teď?" zeptal se celkem logicky Malcolm.
"Čekat." Pokrčil Corey rameny, "Nic jinýho dělat nemůžeme." Otočil se na Johna, který stál ve dveřích do ložnice a pozoroval je, "Netvař se tak, není to tvoje vina, podělal si to sám. Ty jsi se naopak zachoval naprosto správně, nic lepšího udělat nešlo."
John tiše přikývl. Věděl, že Corey má pravdu, přesto měl špatné svědomí.
"Měl by tu s ním někdo zůstat." Navrhl Malcolm.
"To rozhodně." Souhlasil s ním Corey.
"Já tu klidně zůstanu." Přihlásil se hned dobrovolně John, "Asi to bude chtít tady zůstat přes noc, vy byste to doma asi těžko vysvětlovali, já si to s bráchou vyřeším spíš."
Kluci přikývli, tohle mělo logiku. Už se připozdívalo a jejich rodiče by z toho radost skutečně neměli.
John tedy v Darrenově bytě v podstatě osaměl. Nevěděl pořádně, co dělat, tak se rozhodl si to tady trochu prohlédnout. Pro jednoho člověka to byl velký byt, ale však tu taky Darren nebydlel sám vždycky. John si tiše povzdychl. Na to, že přišel o oba rodiče, je ohromně statečný, snáší to přímo ukázkově skvěle... Nechtěl se mu hrabat v soukromí, takže se do nějakých větších průzkumů radši nepouštěl. Radši se najedl, zapnul si televizi a koukal na nějaký akční film. Aspoň u toho chvíli nemusel přemýšlet. Když film skončil, bylo krátce po desáté a venku už byla tma. John si uvědomil, že nezavolal Ianovi a že už asi musí pěkně vyvádět.
Naštěstí zase tolik ne, víceméně radost neměl.
"Ty seš prostě nepoučitelný hovado, máš kliku, že ses ozval aspoň teď. No nech to bejt, zítra to pořešíme."
"Jasně." Ušklíbl se John, "Tak se měj."
Do rána musí vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu.
V tu chvíli ho napadlo, že by mohl dát Darrenovi k posteli skleničku vody, kdyby se probral a měl žízeň. A možná radši pro jistotu i kýbl, kdyby mu plaval žaludek. Když se tenkrát něco podobného stalo Malcolmovi, tak potom vyzvracel i to, co nikdy nesnědl.
Darren byl stále ještě v bezvědomí, ale Johnovi přišlo, že už má trochu zdravější barvu. Nerozsvěcel, takže to nevěděl jistě, ale přišlo mu to. Chytil ho za ruku a tu už rozhodně neměl tak ledovou. Vypadalo to, že je vše na dobré cestě a do rána by se mohl probrat.
John pozoroval jeho nehybnou tvář a cítil ještě víc než kdy jindy, jak hrozně mu tenhle člověk chybí. Teď už věděl, že udělal blbost, a že kdyby mu neruplo v bedně, mohlo být třeba všechno jinak. Krátce se zasmál, protože si vzpomněl na klasické pohádky, kdy stačí jediný polibek a kletba je zlomena. Kdyby byly pohádky skutečnost, byl by pro všemi deseti.
Ta myšlenka se mu ale usadila v hlavě. Ne že by se pokusil Darrena probudit, to vůbec, nebyl žádný fantasmagorista, ale vlastně měl teď naprosto ideální příležitost mu dát pusu. Jenom tak, zkusit to... Může to být poprvé a naposledy, má takovou šanci nechat jen tak upláchnout?
Neodolal. Sklonil se nad ním a přitiskl své rty na jeho. Byly úžasně měkké, přestože momentálně popraskané, díky jeho ne příliš valnému zdravotnímu stavu. Kdyby měl naději, že se dočká nějaké odezvy, vydržel by je líbat donekonečna...
"Tak spi, ty moje šípková Růženko." Povzdechl si a pohladil Darrena po vlasech.
-.-.-
Darren pomalu rozlepil oči. Víčka měl neuvěřitelně těžká a cítil se jako po dlouhém a divokém tahu. Pokoj se topil v mírném přítmí, sluníčko do něj skrz zatažené závěsy pronikalo jen částečně. Jak se jen dostal domů?
Pomalu se pokusil posadit. Hlava i žaludek se držely na svém místě, i když to nebylo nic příjemného. Ale už mu bylo i hůř. Klouby měl zvláštně ztuhlé, jako při chřipce.
Všiml si skleničky vody na svém stole a s vděčností jí vypil. Hned se cítil o něco lépe. Až pak ho napadlo, kde se tam asi mohla vzít? Když se pokusil vstát, všiml si i toho kýble. Tohle už bylo podezřelé. Kdo ho sem donesl a kdo se o něj postaral? A proč je tu teď sám? Nebo sám není?
Zvědavost ho přinutila postavit se na bolavé nohy a vydat se hledat, jestli tu s ním někdo není. Kroky musel dělat krátké a pomalé, víc mu jeho momentální stav nedovolil, ale byl rád aspoň za to. Jak se mu pomalu začalo vybavovat to, co se stalo, tak uznal, že může být rád, že vůbec žije.
Takhle se dopajdal až do obýváku a neubránil se úsměvu. Na gauči, v poněkud polních podmínkách, přikrytý jenom tenkou dekou, spal John. Evidentně měl hlubokou půlnoc, pomalu a pravidelně oddechoval. Darren si vzpomněl, jak za ním tehdy přišel do nemocnice, a jeho úsměv se ještě o kousek rozšířil. Tváří se jako největší drsňák, ale když přijde na věc, najednou je pozornost sama. Rozhodl se, že ho nebude budit. Potichu se protáhl do kuchyně, kde si z ledničky vzal džus, trochu si ho naředil vodou, sedl si k jídelnímu stolu a zahleděl se ven z okna. Bylo celkem hezky. Hodiny na zdi ukazovaly, že je osm ráno.
Trhl sebou, když uslyšel tiché kroky.
"Ahoj." Usmál se na rozespalého Johna, který se tak najednou objevil ve dveřích.
"Ahoj." Vrátil mu úsměv John.
"Jestli si chceš vzít něco na snídani, tak si vem, co chceš. Jako doma." Vyzval ho Darren. John přikývl, ale nakonec si taky jenom vzal džus, a sedl si vedle Darrena.
"Jak ti je?"
"Docela dobře." Řekl Darren, "Nijak valný to sice není, ale jsem rád i za to málo."
"To jsem rád."
"Tys tu byl celou noc?"
"Hm." Přikývl John, "Teda, sem tě donesli kluci, ale pak museli domů. Asi by jim to u rodičů neprošlo, kdyby tu zůstali... Já to s bráchou vyřešil za chvilku. Nechtěli jsme tě tu nechávat samotnýho."
Darren jenom tiše přikývl.
"Omlouvám se." Vydechl John. Znělo to sice trochu vyčerpaně, ale přesto pevně a upřímně.
"Omluva se přijímá." Pousmál se Darren, ale pak zvážněl, "Co se stalo, Johne? Co je špatně?"
"Já nevím." Zakroutil John hlavou, i když to nebyla pravda, věděl to moc dobře, "Ale chci na to zapomenout."
"Já taky. Ale nevím, čeho se mám třeba do budoucna vyvarovat, aby se to neopakovalo."
"Ty nemusíš dělat nic." Ujistil ho konejšivě John, "Já uznávám, že to byla moje vina. Neřeknu ti důvody, ale je to prostě tak. A teď chci jediný, zakopat válečnou sekeru. Mrzí mě to."
"To slyším moc rád." Usmál se Darren, "Snad to půjde navázat tam, kde jsme skončili. Moc mi to chybí, z nějakého zvláštního důvodu jsem si s tebou vždycky rozuměl."
John se také usmál a přikývl. Ani nevíš, jakou máš pravdu, řekl si v duchu. Pak ale trochu rýpavě dodal: "Teda, jak to myslíš, ze zvláštního důvodu?"
Darren se rozesmál: "To jsem nemyslel špatně! Zkrátka jsem se divil, jak si můžeme rozumět, když jsme tak hrozně rozdílní... No a pak se to podělalo... Ale teď je to zase zpátky, já jsem vážně rád, že k tomuhle došlo. A vážně doufám, že se nám podaří na to špatný zapomenout."
Ten jeho úsměv... John si vzpomněl na tu nevinnou, tajnou pusu a úplně v něm zatrnulo. Ale zatne zuby a vydrží to. Darren přece nemůže za to, že on se zbláznil.
"Budu se snažit." Zasmál se.
"To bych ti doporučoval." Pohrozil mu Darren, "Tak... Jak se ti vůbec u mě líbí? Pokud vím, jsi tu prvně."
"Tak úplně docela prvně ne, ale poprvý jsem si to tady mohl pořádně prohlédnout." Začal John, "Na mě je to sice dost velkej byt, když si představím, že bych tu bydlel sám, ale jinak jsem tu žádné závažnější chyby neshledal."
"No jo." Trhl Darren rameny. Nechtěl mluvit o rodičích a John to pochopil.
"Budeš si sem muset jedině vodit často návštěvy." Zavtipkoval.
"To teda." Zasmál se krátce Darren.
"Třeba na dámský návštěvy je to úplně ideální..." pokračoval v odlehčeném tónu John.
Darren se jen tak zvláštně pousmál: "Když myslíš..."
"Nemyslím, jen tak plácám." Trhl John rameny, "Nebo jak jsi to myslel?"
"Prostě nejsem jako ty." Napodobil Darren jeho gesto a znovu se pousmál, aby John pochopil, že to nemyslí nijak zle.
"Jak že nejsi jako já?" zarazil se John.
"Nevím, prostě... Máš rád společnost, jak lidi celkově, tak ty holky... Prostě jsi hodně svobodomyslnej a nevázanej... To já tak docela nedokážu."
"Tohle si myslíš?" podíval se na něj zkoumavě John, "Víš... Asi mi to nebudeš věřit, ale ono to tak skutečně jenom vypadá. Často si nepřeju nic jinýho než být sám. A ještě častěji si připadám tak sám, až se mi chce křičet. To že jsi obklopený lidmi ještě neznamená, že jsi s lidmi."
A Darren ho opět konejšivě chytil za ruku.
"Já to znám moc dobře."
"Vida, první věc, kterou máme společnou." Pokusil se John situaci trochu odlehčit. Pozoroval jejich spojené ruce. Pak sebral odvahu i na to, aby se Darrenovi podíval do očí.
"A myslím, že není jediná." Řekl Darren naprosto vážně.
Johnovi málem vhrkly slzy do očí. Nedělej mi to, prosím, tohle mi nedělej, prosil tiše. Takhle nemám nikdy v životě šanci to zvládnout. Jako kdyby v té místnosti plné lidí už nebyl tak sám. Vlastně vůbec sám. Našel tam svoje druhé já. Mělo laskavé oči a ten nejkrásnější úsměv na světě. A bylo pro něj naprosto nedosažitelné...
To byl první okamžik, kdy Kashova mravenčí práce začala přinášet výsledky. John přejal jeho myšlení a začal se ptát sám sebe, jestli by nebylo lepší odejít... A přidat se k temným. Stejně mu všichni pořád otloukali o hlavu, že tam skončí. Tak proč to oddalovat? Kash měl pravdu, takhle sebou akorát stáhne ty, které má rád... S Darrenem se právě usmířil, takže by ho ani netrápilo svědomí...
A pak že je láska krásná a povznášející.
-.-.-
Malcolm nestačil zírat, když otevřel e-mailovou schránku a z předmětu nově příchozího e-mailu na něj vybaflo, že mu ho s největší pravděpodobností posílá Kash. Podivil se, kde vzal jeho adresu, a zvědavě se začetl. Stálo tam, aby přišel k přístavu, přesně tam, kde došlo k poslednímu incidentu. A okolo toho nějaké řeči, jako ujišťování o tom, že se mu nic nestane. Právě ty ale na Malcolma zapůsobily podivně, kdyby je Kash vynechal, přišel by hned a bez jakýchkoliv obav. Takhle mu to přišlo trochu divné. Vždyť ví, že mu věří, tak proč ho přesvědčuje? Něco tu nehrálo...
Schůzka se měla odehrát druhý den pozdě odpoledne. Malcolm dal tuhle zprávu radši vědět klukům, aby mu přišli krýt záda. Nechtěl, aby šli přímo s ním, ale aby se zkrátka drželi někde po okolí a v případě nutnosti zasáhli. Snad nebude proč, ale pro jistotu.
Když druhý den přišel na místo, Kash už tam čekal. Stál opřený o zábradlí, na hlavě červeno-černou kšiltovku, na sobě černou mikinu a černé tříčtvrťáky, i přes to, že zrovna nebylo nijak extra hezky.
"Ahoj." Pozdravil ho Malcolm a sedl si na lavičku naproti němu.
"Ahoj." Odpověděl Kash a dokonce se přiměl k čemusi jako úsměvu.
"Cos potřeboval?" šel Malcolm k věci.
"Promluvit si. A rozloučit se..." vydechl Kash a úsměv mu z tváře zmizel.
"Cože?? Proč?" vyděsil se Malcolm.
"Teda, neber to tak, že se dneska vidíme naposledy... Ale je to naposledy, co spolu takhle mluvíme." Začal Kash. Moc se mu do toho nechtělo, ale musel mu to říct. Má právo to vědět.
"Co chceš udělat?" ptal se Malcolm, i když tušil.
"Přidám se na temnou stranu." Řekl Kash přesně to, čeho se obával.
"Nepomůže ani když tě budu prosit, abys to nedělal?"
"To skutečně ne."
"Přesto to udělám." Vydechl Malcolm a na hlase mu byl slyšet smutek a trochu strach.
"Nedělej to. Já už jsem se rozhodl." Zakroutil Kash hlavou.
"Proč?"
"Už jsem ti to říkal stokrát."
"Ale proč tak najednou?"
Teď už věděl, proč měl ten špatný pocit. Bylo to ale z úplně jiného důvodu než čekal, a proto ho to tolik zaskočilo. A skutečně se bál toho, co bude, rozhodně nemínil Kashovi dovolit ten šílený plán uskutečnit. Ten se k němu ale choval dost sprostě, a to ho jenom sráželo a bralo mu to síly, aby mohl racionálně uvažovat.
"Copak už ses změnil tolik? Už nevěříš ničemu z dřívějška?"
"Dejme tomu." Odvětil ostře Kash.
Malcolm rozčileně vstal. Trochu se mu zatočila hlava. Už nevěděl, co víc říct, tohle ho hrozně zasáhlo. Bral to jako svoje selhání.
"Neber to tak tragicky. Smiř se s tím." Ušklíbl se Kash, protože taky neměl co říct.
"S tímhle já se nikdy nesmířím!" vykřikl popuzeně Malcolm, "Co jsem udělal špatně?"
"Ty za to nemůžeš!" chtěl mu to Kash vysvětlit, ale z jeho pohledu poznal, že takhle to nepůjde. Bodlo ho z toho u srdce. Poprvé ho to doopravdy zamrzelo.
"Poslyš..." položil mu ruku na rameno, "Není to kvůli tobě. Jen už to takhle prostě nejde dál, celou dobu to spělo do tohohle bodu. Jsi silný a vyrovnáš se s tím, já tomu pevně věřím. Ale nemůžeme navazovat na to, co bylo. Vím, že ty bys rád, ale je čas probudit se do reality, i když není růžová. Takhle to prostě je. A ty nemůžeš udělat vůbec nic."
"Ani jsi mi nedovolil nic udělat..."
"Protože tě do toho nechci tahat."
"A to ti nevadí, že mě pak třeba i zabiješ?" zkusil na něj Malcolm nejsilnější páku.
"Měl jsem to udělat už dávno." Řekl Kash, "A navíc mi to v tu chvíli, pokud k tomu dojde, bude jedno. To je to, o co mi jde. Mít pokoj."
Kdyby mu dal facku, nebylo by to tak hrozné.
Kash od něj o krok poodstoupil. Vypadalo to, jako kdyby už se chystal odejít, jako kdyby tohle bylo to sbohem, ve skutečnosti se ale sám lekl toho, co způsobil. Zatím to ještě nebylo pro normálního smrtelníka vidět, ale kolem Malcolma se začal pomalu šířit stín. Tolik ho to rozhodilo, že se zcela přestal bránit a dokonce se k němu ještě začala negativní energie stahovat. Jestli to bude pokračovat, může k sobě přilákat stíny... V tom lepším případě.
Křečovitě se usmál, otočil se a šel pryč. Tak tohle bylo to slavné sbohem, na které se tak dlouho psychicky připravoval...
Malcolm omámeně klesl zpátky na lavičku. Svět mu splynul do jedné šedivé šmouhy. V očích ho řezaly slzy. Jak se k němu vůbec může takhle chovat? Netušil, co provedl tak hrozného, že se tohle muselo stát... Neudělal vlastně nic. A to bude ono. Pořád jenom plánoval a skutek utek. Tohle je trest.
Kashovi to ale nedalo a po pár krocích se otočil. Nervózně si skousl ret. Bylo to horší, než čekal. Už to začínalo být hodně patrné. Sakra, vždyť tu jasně cítil světlou energii, kde jsou ti tři idioti? Pravda, těžko je může napadnout zkoumat stav jeho energie, čekají jen pro případ přímého ohrožení... Ale to by takhle mohlo přijít velmi rychle a nenadále. A jemu bohužel v tuhle chvíli rozhodně nebylo jedno, co se s jeho bratrem stane...
To ho dorazilo. Poprvé o něm začal skutečně přemýšlet jako o někom, kdo je neoddělitelnou součástí jeho života. Vydal se rychlým krokem zpátky za ním. Najednou mu ale cestu zastoupil Zoicite.
A do prdele, pomyslel si Kash.
"No konečně. Teď jsi konečně co k čemu. Asi to přece jen nebude tak špatný, až budeš jeden z nás." Usmál se zákeřně Zoicite. Kash za jeho zády spatřil čtyři stíny a v duchu se křižoval. Nemůže se změnit, tím by mu nijak nepomohl, možná dokonce naopak... Ten chvilkový pocit totální bezmoci a paniky naštěstí pominul, když koutkem oka zahlídl ty, na které celou dobu čekal, ale o to byl intenzivnější a děsivější. Měl v tu chvíli pocit, že na místě umře na infarkt.
Malcolm samozřejmě zaregistroval, co se kolem něj děje, ale propadl se do splínu tak hluboko, že se z něj nemohl dostat hned, na povel. Neměl dost síly na to, aby se proměnil.
Kash si chvíli měřil Zoicita zlým pohledem, pak mu kousavě řekl: "Počkej tu na mě." a vydal se za Malcolmem.
"Vnímáš mě?" zatřásl s ním.
Malcolm přikývl.
"Přestaň se trestat za moje chyby. Já jsem ten idiot, co to všechno podělal, a jsem zodpovědný za svoje činy, a nechci, aby se to přenášelo na tebe. Záleží mi na tobě, rozumíš? Chci, abys žil a abys dosáhl toho, čeho máš dosáhnout. Tak se seber a bojuj!"
Bylo v tom obsažené všechno. Zoufalství, bolest, to, jak mu na něm záleželo... Nemohl mu dát víc než tenhle krátký proslov, do kterého shrnul všechno.
Do Malcolmových očí se vrátilo světlo a takový ten lesk, který odlišuje člověka od ztuhlé figuríny. Kash se na něj smutně usmál.
"Měj se." Zašeptal a otočil se k odchodu.
"Kashi, ne!" zavolal za ním Malcolm, ale tím na sebe strhl pozornost jednoho ze stínů, takže mu nebylo dopřáno, aby se za ním mohl rozběhnout, naopak měl velké štěstí, že už se nějakým zázrakem najednou mohl proměnit a začít se bránit, jinak by jeho šance na to, že z téhle potyčky vyvázne se zdravou kůží byly mizivé.
Kash přišel k Zoicitovi a kývl na něj.
"Můžeme."
"Teď??" vytřeštil oči Zoicite, protože tak náhlé rozhodnutí ho překvapilo.
"Nechci to dál oddalovat." Řekl Kash pevně. Za chvíli oba zmizeli jako pára nad hrncem.
Malcolm se bezradně rychle rozhlédl kolem sebe. Musí něco rychle vymyslet. Měl by nápad. Ale dělal to hrozně nerad...
"Johne?!"
"Rychle!" odvětil John, aby dal najevo, že slyší.
"Dostaň mě za nima! Prosím!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře