Lou

28. duben 2009 | 20.41 |
› 

Tuhle krátkou povídku plánuju poslat na jedny přijímačky, které budu dělat v červnu... Zadání znělo tři stránky libovolného autorského textu. Ještě nevím, jestli zrovna na tenhle kousek padne moje volba, protože jsem si k ní napsala ještě další povídky, abych mohla porovnat, která z nich je nejlepší.:) A s některými se asi pochlubím i zde... Jen upozorňuju, že v povídce padají sprostá slova, nemá pořádný děj a je depresivní, takže neurol připravit.:D

Ne že by mě to neštvalo. Ale držela jsem hubu. Mě do toho nic není. Kdybych se měla starat o každýho idiota, kterýho potkám nebo který je mi představen, dotáhla bych to do blázince, vězení či márnice mnohem rychleji. Takhle si akorát dávám na čas.
Ale tyhle mrňata mě prostě buď neskutečně vytáčely nebo naopak neskutečně bavily. Ty patnáctileté holčičky, co přišly a hrály si na strašné drsňačky, přinesly flašku tvrdýho, aby zapadly – jako kdyby snad tohle "zapadání" hrálo roli, lidi přicházejí a odcházejí častěji, než tušíme. Ale to je jedna z blbých vlastností člověka, každý chce někam patřit. Blbá, protože by to byla úžasná úleva, oprostit se od všech těch smutků a zoufání, že vlastně nikoho nemáme. Nebudu pomlouvat nebo soudit to, co zařídila příroda. To, co mě vytáčí doopravdy, je situace, kdy se někdo vehementně cpe tam, kam ani nepatří. A taky si bude za pár let nadávat, že tam vůbec lez. Neříkám, že je to nutně můj případ. Třeba jsem ani na vybranou neměla.

No a zrovna když jsme si s tou mojí partou, do které jsem chtěla patřit, tak hezky sedli na naše oblíbené místečko v nádražní hale – Zig je fakt hlava, obdivuju ho už jenom za to, že se táhnul s dekou jenom proto, abysme si mohli hezky udělat pohodlí, samozřejmě se mu za to ostatní náležitě vytlemili, ale teď jsou rádi, že maj zadky v teple – Andreina doga Missy se hezky uvelebila mezi mnou a její paničkou, pánové vytáhli cigarety a víno, Danny začal balit jointa... Pohoda, jak má být, a najednou se k nám nasocej tyhle dvě frajerky, co se nějakým děsným nedopatřením znaj s Dannym.
"Čau, Danny!" pozdravěj se nejdřív s naším felčarem, aby bylo JASNÉ, že ony sem PATŘÍ, "To je super, vůbec jsme netušili, že sem taky chodíte." TAKY, aby bylo vidět, že ony už jsou světaznalé a značně na úrovni, "Můžem se přidat?" Ta dnešní mládež nemá špetku originality.
Kývnutí je samozřejmostí.
"Jo, tohle je Flo a Jenny." Představí nám své kámošky ledabyle Danny. Už teď bych si mohla tipnout, že z těch dvou budou jednou pornohvězdy. Jména či přezdívky na to mají ideální. Teď už jen vymyslet vhodné příjmení.
"Čau, já jsem Zig." Zdraví se s nimi okamžitě naše Matka Tereza. To nemyslím zle, mám Ziga ráda, najít takhle hodnýho člověka v tomhle světě je umění. Ale zároveň je těžké nedělat si z něj legraci.
"A tohle je Andy, Lou a Wes." Obstará Zig seznamování i za nás. Já a Andy kývneme na pozdrav, Wes vypadá, že na férovku stihl zachrápnout, ale když ho prozkoumám blíž, zjistím že mezi koleny něco horlivě smolí na mobilu.
Není důležitý to nějak opisovat a rozepisovat. Samozřejmě že slečny s námi absolvovaly pokec, několik jointů, pomohly nám s vínem a ještě snaživě doběhly pro rum – kterej si teda budou pít samy, tohohle patoku se už v životě nedotknu, mám k tomu své důvody. Za svou smrtí nikterak nechvátám, vlastně umřít ani nechci, na to mám život moc ráda, přes všechny životní kotrmelce jsem zůstala optimistickým realistou – není to nonsense? – víceméně jsem si takhle jednou, právě po té věci od R, hrdinně stoupla doprostřed křižovatky a trpělivě očekávala první auto, které to nestihne ubrzdit. Vím, že takovouhle pitomou opici jsem si mohla vypěstovat po čemkoliv, ale je to jako když se zblijete po odporné rajské ve školní jídelně. I když rajčata za způsob úpravy nemůžou, nepodíváte se pak na ně ani přes tlusté sklo.
Bylo to děsně veselý, ale já měla přesto chuť zvednout se a jít. A přihodit hlášku typu "Tak se tu mějte dětičky. A než je ošukáte, ověřte si, že nejsou pod zákonem.", ale nebudu to hrotit. Co bych z toho měla. Moje nasírací nálady už stejně nikoho nebraly, a takhle pod parou už vůbec ne. Dětičky prostě moc často poslouchaly Amy Macdonald, tak co, dopřeju jim to. Když chtějí taky zpívat a myslet si, že tohle je život a cítit, že jejich hlava je dvakrát tak veliká a pak nevědět, kde přečkají noc... Tak nějak se to přece zpívá.
A kdyby vás to náhodou zajímalo, budoucí pornohvězda Jenny – a že po té noci do ní v tomto ohledu vkládám skutečně velké naděje – skončila na záchytce, kapku to přehnala, v půlce pařby nám vylítla z baráku – přesunuli jsme se do Dannyho bytu – a dohonit se prostě nedala.
Vlastně ani nevím, čím mě ty dvě důry tak vydráždily. Ale rozhodilo mě to natolik, že jsem se taky jednou zastavila doma. Zřejmě jsem chtěla mámě dokázat, že nepovila zase tak šílenou dceru a měla by být vlastně ráda.
Máma je skvělá ženská. Vážně. I když to nikdy nedotáhla dál než na věčně uběhanou servírku, dokázala brát svůj život naprosto v pohodě. Někdy až moc, na můj vkus, jako třeba tehdy, kdy nám odpojili elektřinu – to mi bylo devět – a máma se rozhodla, že to pojme jako skvělou hru a týden, než dostala vejplatu, jsme si hráli, jak asi žili naši předkové. Víceméně já jsem člověk moderní a po třech dnech mezi svíčkama, ve znamení jídla pečeného i ohřívaného ála pračlověk, jsem byla skoro šílená. Myslím, že tehdy to byl takový ten první moment, kdy jsem skutečně cejtila, že mi hrabe. Občas ho mívám doteďka.
(Ahoj Lou to je dost že ses taky ukázala Jeremy přestaň s tím řevem nikam nepůjdeš a hotovo kde jsi sakra byla aspoň ozvat ses mohla Jeremy dej pokoj co že jsi říkala jo promiň já musím do práce a nestíhám potřetí a naposledy ne a přestaň vyvádět je mi to líto broučku nepotřebuješ něco na vem si aspoň peníze.)
Tak to je moje máma. V šíleném tempu zvládne tři věci najednou. Okolo mě si čas proplouvá a já pluju s ním. Jsem loď a opouštím přístav. A maják bliká jako šílený a je mu to celkem jedno, však on si mě stejně svým okem najde, když to bude potřebovat. A když ne? No, na to zase ta loď takovou odvahu nemá. Zatím, protože se bojí útesů, dokázala si zachovat pud sebezáchovy, i když je to holka do světa. Když se Lou cítí šíleně, mluví ve třetí osobě.
Radši zase hezky vypadnu ven. I když, co se toho domácího prostředí týče, jsem nedopadla zase tak nejhůř, jen mám mámu, která mě nestíhá (a já nestíhám jí) a debilního bráchu, nebýt mé od přírody celkem klidné povahy, dávno bych mu zakroutila krkem, musím to užívat jen v malých dávkách. Nemám náladu někam chodit, hlava mě příliš bolí na to, abych šla mezi lidi, radši se vydám do parku, kde kopu do spadaného listí a kde mě profoukává vítr, je vidět, že jde podzim, začíná bejt pěkná kosa.
Zadav, zadav, zadav tu bolest!
Asi mám vážně nějaké černější období. Nemám ve zvyku mít depku, nemám ve zvyku se rozčilovat, nechci se nechat vyvést z míry a nechci mít ty pocity špinavého, potem páchnoucího hadru, co kdysi býval kusem oblečení. He, jenže jakej já jsem kus.
Při své cestě parkem jsem potkala Ziga. Chodil sem pravidelně, je to přece správný romantik. Vyklopila jsem mu svoje pocity, a on zcela proti svým zvykům odvětil: "No jo, tobě klesla hodnota THC v krvi, co."
Trálalá, Lou se bude muset vožrat. Pak bude sice mluvit furt, ale bude jí sakra jedno, že jí nikdo neposlouchá. A bude řvát, možná.
"Jasně, jsem vetřelec z planety Cannabihuana a bez THC umírám."
Vzal mě kolem ramen, asi to konečně pochopil.
"Pojď, ty mimozemšťane." Řekl a nechali jsme čas, ať si jde dál. Problémy, ať nám táhnou hlavou. Stejně je neustále vlečeme za sebou. Někdy je popadneme za límec, nakopeme do prdele a necháme zase běžet dál. Jenže někdy se trochu netrefíme a nakopeme sami sobě. Problémy se začnou chechtat a je vymalováno. Člověk si dá THC a začne se smát s nimi.
-.-.-
Opět na nádraží. Porno-kinder-mafie je tu s námi, už jako stálé členky party. Jsme jen přechodný stupeň na schodišti jejich kariéry, ony půjdou časem dál. Ale já se tu nějak zasekla. Už jsem mohla mít dávno mozek dočista vymytý drogami, žíly rozervané jehlami a za sebou pár pobytů na policejní stanici. Nebo jsem taky mohla chodit na školu a snít o tom, jakou udělám skvělou kariéru, pořídím si manžílka s fárem a nadupaným kontem a to okolo. Místo toho stále nejistě kroužím kolem dvou majáků a říkám si sakra co budu dělat, měla bych se konečně odlepit z místa, zvednout kotvy a jít s novým proudem. Jenže ze stojaté vody nový proud neuděláš. Maximálně přijde vichřice a dostane tě někam absolutně mimo. Ale na to jsem fakt nečekala.
Nevím proč, ale mám neurčitý pocit, že Zig je na tom podobně. Je mi zle a smutno, když ho vidím. To on by se na to měl vykašlat, najít si pořádnou ženskou, co by ho držela a zároveň s ním měla trpělivost, což je někdy práce pro vraha.
"Pojď sem, ty moje malá Christiane F." přitáhl si mě k sobě. Víme to o sobě. Všechno to o sobě víme.
Krysa a stěny. Bota nad hlavou.
-.-.-
Je noc, je tma, je zima. Ale není to depresivní, je to hezké. Něco vysvětlovat? Má to cenu? Člověk to cítí sám. Je tolik otázek, na něž nejsou odpovědi. Stejně jako je spousta odpovědí, na které se člověk neptal.
"Poletíš domů?" zeptal se mě Zig.
"Jasně, zpátky na svou planetu."
"A vsadím se, že mě vezmeš sebou."
"To si piš. I když já chtěla spíš jinam..."
"A kam?"
"Na moře."
"Co tam?"
"Nevím. Místa je tam dost. A času taky."
"Hm."
Tohle mi nikdo neřekl. Ptala jsem se, ale nikdo neřekl půl slova. Pak už jsem se ani neptala, zkoušela jsem se dovolat, ale nějak ani to nepomohlo. Zpětně mám podezření, že k výčtu svých dysfunkcí si můžu přičíst jistou dávku masochismu. Dělala jsem to se stejnou vytrvalostí, s jakou se trpící emo řeže do ruky. Můj bože, jak já jsem trapná.
Světlo mého majáku je nade mnou na noční obloze a vesele se na mě směje nekonečnou pustinou. Je hodně blízko. Vedle něj malá světýlka, snad plamínky naděje? Věřila jsem, že i já budu mít svou hvězdu. Možná se teď dočkám.
Držel mě za ruku a nezdál se nervózní.
"Já tohle nechci." Řekla jsem.
"Já ano."
"Jsi magor."
"Nic novýho."
Zachvátila mě divná panika. To asi ty hvězdy, ta naděje.
Pustil mou ruku a postavil se těsně na okraj střechy. Dolů je to dobrých padesát metrů.
"Počkej...!" stočila jsem svůj hlas do podivného výkřiku. Němého. Jako vždy. A chytila ho znovu za ruku. Chtěla jsem odejít. Ale ne tudy.
Jenže on už byl rozhodnutý dávno. Tímhle se chtěl jenom rozloučit, protože viděl, že jsem na tom prakticky stejně jako on. Ale ne zase tolik, abych do toho šla s ním!
Je to zvláštní moment, když se lidská duše tříští. Střepy lítají všude a zasahují ty citlivější z nás. Kdybych ten jeden krok bývala neudělala...
Často se říká, že stačí jeden chybný krok. A taky se říká "žij rychle, umři mladý".
ALE JÁ NECHTĚLA!!!
Cítila jsem, jak se mi noha svezla podél stěny, bolestivě jsem se praštila o okraj střechy. A pak jsem lítala. Poprvé a zároveň naposledy v životě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře