One Step Closer

28. duben 2009 | 20.45 |

A další hororová jednorázovka z mé dílny. Vlastně je to napůl taková Linkin Park-horor-fanfiction...:D Myslím, že už z názvu je patrné, jaká písnička mě inspirovala, a je také jasné, proč se postavy jmenují, jak se jmenují. Ale jinak nemají se svojí skutečnou předlohou absolutně nic společného. Já jsem jenom děsně líná vymýšlet jména.:)

Jak tu tak sedím a přemýšlím, nebo spíš nepřemýšlím nad tím, co chci udělat a co chci říct a co už říct nestihnu, začínám rozmlouvat sám se sebou. Protože chtít mluvit s ostatními nemá cenu a dneškem to vzdávám. Venku je chladná noc, hvězdy jasně svítí, a ze všeho nejvíc září měsíc.
Pozoruji, jak měsíc září na noční obloze, tu zář mu dává slunce, ale slunce nedává jen tak zadarmo a proto mu to měsíc bude dlužit, připomíná mi to tebe...
Začíná mě trochu bolet hlava, měl bych přestat sedět a zírat. Přesto se ještě na poslední okamžik vrátím v čase. Nyní už mi to nic neudělá. Teď je ta vhodná chvíle si ve vteřině zopakovat vlastní život. Nejradši bych si své vzpomínky vydloubal z mozku. Čímkoliv, jakkoliv. Je trochu zvláštní, že teď se tomu nebráním.

-.-.-
"Proč den vypadá jako noc? Něco není v pořádku..."
"Ty nejsi v pořádku!!" rozkřikl jsem se, jak jsem stál ve dveřích. Sotva jsem přišel a už se musím rozčílit. Vztek, obavy, dost úzce to spolu souvisí, a záleží jen na tom, co zrovna převažuje. Ale nemohl jsem jen tak nečině přihlížet tomu, co se děje okolo mého kamaráda. Co hůř, něco se dělo v něm.
"Už týden ses neukázal v práci, seš na hlavu?! Vyrazej tě!" dokončil jsem svou myšlenku, i když jsem vlastně chtěl říct něco trochu jiného. Ale byl jsem unavený z toho, jak jsem se pořád dokola ptal. Udělat si z bytu jeden velkej svinčík a všechna okna přelepit černou fólií, na to jsem si už asi zvykl, ale nehodlal jsem si zvyknout na to, že ta osoba, co uprostřed toho všeho seděla a poslední dobou čím dál častěji opakovala jakési fráze, je ten, koho jsem kdysi znal.
"Paranoia je vše, co mi zbylo, nevím, co mě rozhodilo první, ani jak se tlak začal stupňovat..." pokračoval, jako kdyby byl mimo, ale přitom se na mě díval, díval se mi do očí, musel mě tedy vnímat. V jeho očích to byl on, ale... ústa jako by si žila vlastním životem. Oči mlčely, ale ústa se pohybovala a dál pokračovala v těch nesmyslných frázích, co mi naháněly hrůzu. Byl jsem bezradný, proč proboha nepřestane?? Nakonec jsem zvolil razantní řešení a vlepil mu facku. Promiň, omluvil jsem se v duchu.
"Seš do prdele normální?!" strčil do mě tak prudce, až jsem padl naznak.
"A ty?" odsekl jsem, "Co kdybys mi odpověděl?"
"Dejte mi pokoj! Pro mě už všechno skončilo!" rozkřikl se, podobně jako já před chvílí. Ale nebyl naštvaný. Jeho hlas mě mátl. Neznal jsem ho. Jako kdyby... Na mě nemluvil on.

Pomalu začaly převažovat obavy. Dokud jsem nebyl s ním, mohl jsem nacházet nejrůznější racionální řešení. Teď... Teď jsem byl v háji. Všechny teorie padaly, nic neplatilo. Srdce mi nepatrně zrychlilo tep.
"Kéž bych našel způsob, jak zmizet..." začal další frázi a moje obavy začaly přecházet ve strach. Uvědomil jsem si, že dojmy nám nelžou, naopak, říkají nám nepříjemnou pravdu, proto je potlačujeme. Ten hlas... Byl jiný. Teď na mě mluvil někdo úplně jiný. A já tušil, kdo... Stokrát už jsem tu noc proklel. Ale k čemu to bylo? Nechali jsme to zajít moc daleko a teď je pozdě. Ale proč jen on? Přece jsme tam byli čtyři!
"Můžeš se mnou mluvit normálně?" zatřásl jsem s ním. Nepatrně zaklonil hlavu. Jestliže mi předtím srdce tlouklo jen o něco rychleji než obvykle, teď mi poskočilo až do krku. Bylo to přesně obráceně. Mluvil se mnou, ale z očí mu koukal výraz nebezpečného blázna.
"Už to nejde. Najdeš mě ve vzpomínkách s očima planoucíma, temnota mě pevně svírá, dokud slunce nevyjde nad obzor...Sakra, vypadni odtud!!!" strčil do mě najednou, ale místo na zem mě chtěl postavit na nohy. Byl to on, teď jsem ho poznával, i když vyváděl jak pominutý, "Běž pryč, teď už tu nemáš co dělat! Je pozdě! Jsou v mojí hlavě... Prosím, běž pryč!!" dostrkal mě až ke dveřím a nekompromisně je zavřel dřív, než jsem ho stihl jakkoliv zadržet. Bouchal jsem do nich, kopal a všemožně se snažil dostat zpátky dovnitř, ale nešlo to. Slyšel jsem jen tiché "Jsem příliš slabý na to, abych čelil sám sobě...Nechápu, proč si ode mě musel utéct tak daleko, leť se mnou pod mými křídli, drž se při mně a já tě spasím..."
To už na mě bylo moc. Vyběhl jsem rychlostí světla po schodech nahoru do svého bytu a udýchaně vytočil číslo Caroline.
"Prosím?" zvedla to, ale než jsem se stačil vůbec představit, ozval se takový zvláštní zvuk, jako kdyby se přerušilo spojení. Ale najednou se zase na druhé straně něco ozvalo... Ztuhla mi krev v žilách. Ne, bože, co se to tuhle noc děje??
"Cítím to každý den, zvolil jsem si svůj osud..."
Ona tam s námi byla taky... Mám za ní běžet? Mám zkusit zavolat Trentovi? On byl ten čtvrtý, kdo tam s námi byl... Ruku jsem měl nepředstavitelně těžkou. Nechtěl jsem vytáčet další číslo. Bál jsem se, co se stane, koho uslyším na druhém konci. A co když... Co když to není v ostatních, co když je něco ve mně? Co když jsem ten blázen já?
Nevím, jak mě to napadlo, ale vytočil jsem znovu číslo Caroline.
"Prosím?" řekla stejně jako předtím. Akorátže tentokrát se spojení nepřerušilo.
"Ahoj, to jsem já. Prosímtě, přijď k tomu starému klubu." Vysypal jsem ze sebe rychle. Co kdyby se mi zase ztratila...
"Počkej, počkej, proč?" zeptala se. Na hlase jí bylo poznat že právě uvažuje, jestli nejsem ožralý nebo jsem se nezbláznil.
"Neřeš to, prosímtě, přijď. Za čtvrt hodiny, buď tam." Řekl jsem a položil jsem telefon šťastný, že to tentokrát vyšlo.
U toho starého klubu... Dávali jsme si tam pravidelně srazy, když jsme vyráželi na noční jízdu. A taky jsme se tam jednou po takové pařbě zatoulali. Bylo asi půl druhé ráno, nevybrali jsme si dobrý podnik, tak jsme se rozhodli si zalézt na naše místo a udělat si takový soukromý mejdan ve čtyřech. Venku chladno nebylo, tak co by ne. Pak ale Trenta napadlo to, že bysme mohli prozkoumat prostory klubu, který byl už několik let zavřený. Taková duchařinka, dělal si z toho srandu. Co myslíte, byla to doopravdy legrace? Přijde vám legrační, když okolo sebe slyšíte kroky a výkřiky, aniž by s vámi byl kdokoliv, kdo by je mohl vydávat? A přijde vám stejně legrační, když čtyři lidi nezávisle na sobě uvidí postavu v černé kápy, jež okolo vás začne opisovat čím dál menší kruhy a nakonec k vám zvedne mrtvolně bledý obličej?
Mě rozhodně přišlo nejmíň legrační to, co se po téhle události začalo dít s Chesterem a co se zdá dnes v noci vyvrcholilo. A to s tím telefonem... Bože, nejsem věřící, ale zastav to! Zastav!!
Caroline byla na místě dřív než já. Ustrašeně se rozhlížela kolem sebe.
"Jsem tady, proč jsi to chtěl?" šla rovnou k věci, ani mě nepozdravila.
"Musíme jít znovu dovnitř." Odpověděl jsem jí tupě.
"Zbláznil ses??" poskočila úlekem. Najednou jí v očích stály slzy, "Já... Slyšela jsem tu hlasy, myslela jsem, že se zblázním strachy. Nechci tu být, pojď prosím pryč..."
"Co ty hlasy říkaly??" vyděsil jsem se pro změnu já. Dnes jsem byl zkrátka vyděšený permanentně.
"Já... nevím." Rozvzlykala se Caroline, "Místo, abych to nechal být, jsem to učinil součástí sebe samého..."
"Caroline... Musíme tam." Položil jsem jí ruce na ramena, nejen abych uklidnil jí, ale i já jsem začínal ztrácet hlavu, "Caroline, nenamlouvej si to jako já, něco se děje, oba to víme. A děje se to od té doby, co jsme tu byli. Musíme tam zpátky, zjistit, proč se to děje, a pokusit se to zastavit! Já se nenechám zabít!!" uklouzlo mi. Caroline se po mě podívala s téměř panickou hrůzou v očích.
"Caroline, prosím..." zaprosil jsem. Nevysvětloval jsem jí nic.
"Já mám děsný strach..." zavzlykala, víceméně se obrátila směrem ke vchodu. Rychle jsem šel za ní, aby si to náhodou nerozmyslela.
Procházeli jsme těmi samými chodbami, kde jsme byli předtím. Caroline jektala zuby čím dál víc, občas tlumeně vykřikla, i když se nic nedělo. Děsila mě tím víc než to prostředí celkově. Ale nic se nedělo. Nic, nic, zlověstné nic, ticho po pěšině. Až jsme došli do hlavní místnosti celého klubu – na parket.
Rozhlížel jsem se okolo sebe a až křečovitě držel za ruku Caroline. Ona se mě nedržela o nic míň pevněji.
"Mikeu!!!" vykřikla najednou nepříčetně. Jako kdybych tušil, podíval jsem se na svoje nohy. Nad podlahou se vznášel zelený dým... Byl jsem si sakra jistý, že tam předtím nebyl!!!
Zvedl jsem hlavu a pohledem se střetl s Chesterovým.
"Co tu děláte?" zeptal se. Už jsem se chtěl začít alespoň trochu radovat, když jsem si konečně uvědomil, na koho se dívám... Přece nemohl být v takové situaci klidný, přece nemohl mít takový studený pohled... Byl jsem tam, kde jsem byl, když jsem vtrhl do jeho bytu.
Pak, pak už si nic moc nepamatuju. Zatočila se mi hlava, spadl jsem na zem do té zelené páry. A uslyšel jsem...
"Vše, co mi říkáš, mě vede jenom blíž k okraji, brzy budu muset padnout..."
-.-.-
Zatřepal jsem hlavou. Měl jsem jí úžasně prázdnou. Mohly za to částečně prášky kterými mě tu dopovaly. Protože co jsem se probral v nemocnici a dozvěděl se, že Chester a Caroline zmizeli, jsem se neudržel a tomu komisaři, co to vyšetřoval, všechno vyklopil. Skončil jsem na psychiatrii. Nikdo mi nevěřil. A sám jsem cítil, že blázním. Moje chování se začalo měnit. Moje myšlení se začalo měnit.
Podíval jsem se na svou pravou dlaň, v níž jsem držel kupičku prášků, co jsem je nashromáždil za celý týden. Vyřeším to jednou provždy. Nechci být blázen. Nechci dál snášet ty lítostivé pohledy a tu strašnou ochotu druhých.
Už jsi součástí mě samého, budeš tu už navždy, jsi mojí součástí, už navždy se tě budu bát...
A nechci už poslouchat ty hlasy!!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: One Step Closer marťas 19. 05. 2009 - 20:27
RE: One Step Closer nickyhayden 21. 05. 2009 - 12:31