Wild Minds, 1.díl

2. květen 2009 | 10.24 |

"Debile, vrať to! Kreténe! Idiote! Imbecile jeden, tak kurva slyšíš?"
Jade se ani nestačil zamyslet, kolik nadávek ještě chybí k dokonalosti, když ho někdo zažehlil do zdi takovou silou, až vyhekl a přistál na zemi přesně tou částí těla, na které se sedí a na kterou, když spadnete, tak to bolí přesně jako ta zmiňovaná kráva. Proč se vůbec o něčem říká, že to bolí jako zvíře? To nemá logiku.
"Ah, sorry, omlouvám se." Řekli oba ztřeštěnci unisono, jelikož v zápalu boje zapomněli dávat bacha na cestu a najeli do něj oba. Proto to tak svinsky zabolelo.
"Ty seš magor a ty seš kokot, tyhle dvě nadávky vám vypadly." Naznačil jim, aby táhli do háje zeleného.
"Co se tu děje?" stál nad nimi najednou jako anděl pomsty Wes.
"My si tu rozšiřujeme slovní obzory." Oznámil mu bodře Jade, zatímco ti dva splašenci se jen ustrašeně přikrčili. Byli na škole poměrně noví, tak měli ještě učitele za největší autoritu. To Jade už je spíš vnímal jako hlídací psy.

"Slyšel jsem. Takže za mnou pánové." Pobídl je Wes. Jade se zamračil ještě víc. Ti dva se mu radši klidili z dosahu a celou cestu do kanceláře vedení školy udržovali nejméně dvoumetrový odstup.
"Hele, já bych jenom rád řekl, že jsem se k tomuhle přichomítl náhodou, respektive jsem k tomu byl přichomítnut, takže bych teď zase rád odešel, pokud by to bylo možné." Začal se Jade okamžitě dožadovat očištění svého jména, jakmile za nimi zaklaply dveře.
"A co ten kokot a magor?" podíval se na něj vědoucně Wes.
"No to sou přesně tyhle dva." Ukázal Jade bezelstně za svá záda.
"Hele, víš co, s tebou hodím řeč potom, ale neboj se, nevyhneš se tomu úplně." Poslal ho Wes za dveře.
"Už se těším." Odsekl Jade a v návalu zlosti třískl s dveřmi, jen to zadunělo. V neblahém tušení vzal za kliku. Sakra. Zkřížil je. Zase. S rezignovaným výdechem se do nich opřel a zase je otevřel. Wes se po něm mírně nazlobeně podíval. Jade jen omluvně pokrčil rameny. Říkal jim to stokrát, nerozčilujte mě, nebo budou trpět všechny dveře. Neposlouchali. Tak měli dveře smůlu.
Ovšem jestli je tohle ten důvod, proč ho nepustili, tak pak ať si ho strčí za klobouk.
Radši se odklidil do svého pokoje. Sice šel původně do společenské místnosti, ale to neměl tak příšernou náladu. Zatím to odnesly jen dveře, kdyby to odnesl někdo živý, bylo by to horší. Stejně si pro něj s nejvyšší pravděpodobností za chvíli přijdou, tak aby ho nemuseli moc hledat.
-.-.-
Byla to nuda, jak očekával. Klasická metoda, přivedou vás, posadí vás do křesla, a vy dobu sledujete, jak se vedoucí přehrabuje v papírech. Abyste stihli vychladnout. Jade ale neměl z čeho vychládat.
"Tak jak se dnes máš, Jade?" položil Jurgen konečně poslední papír a usmál se.

"Ale jde to, děkuji za optání." Vydechl Jade.
"Neboj, nechci ti dělat nějaké proslovy, ty je stejně nepotřebuješ. Jen bych tě chtěl poprosit, ať nejsi sprostý na mladší studenty. A ať neničíš zařízení školy."
"Jaký studenty?" ušklíbl se Jade, "Copak tohle je nějaká škola? Když jsme tu jak ve vězení."
"Tohle je tvůj názor?" podíval se na něj tím svým zkoumavým pohledem Jurgen.
"Ale ne. Tady je nebezpečný mít vlastní názor." Trhl Jade rameny a zahleděl se z okna do zahrady. Jeho pozornost upoutal černý Citroen, se kterým obvykle jejich "vychovatelé" vyráželi do terénu. Někoho přivezli, nováček. Bohužel ho pořádně nezahlédl. Vždy, když přišel někdo nový, to byla malá senzace, zatím osazenstvo školy, aspoň tak jejich ústav vystupoval navenek, čítalo jen něco přes padesát lidí, což bylo dost málo. Ještě dost jich běhalo po ulicích a ti se mohli stát okolnímu světu nebezpeční. Tak jako on sám.
"Už je to tak, budeme mít nového studenta." Všiml si Jurgen, kam Jade kouká.
"Ano, budeme mít nového studenta." Otočil se na něj Jade s ironickým úsměvem.
"Jade, je mi jasné, že jsi chtěl jít domů, ale tímhle si rozhodně propustku nevydupeš, naopak." Upozornil ho Jurgen.
"No tak mi aspoň dejte čas, když už mě nemůžete pochopit." Vyjel Jade.
"My tě chápeme. Ale sám musíš uznat, že výstupy, které jsi během dneška předvedl, nám dávají za pravdu, že ještě nejsi připravený na okolní svět." Řekl zcela klidným hlasem Jurgen.
Jade neodpovídal. Vysloužil by si jen další promlouvání do duše, o které nestál ani trochu.
Zavládlo mlčení.
"Tak běž. Ale trochu nad tím přemýšlej." Propustil ho s měkkým úsměvem Jurgen.
"Nashledanou." Vypadl Jade z jeho kanceláře. Nesnášel tyhle úsměvy, dokonale se mu zprotivily. Prý že je to pro jejich dobro. Kdyby to bylo pro jejich dobro, nechovali by se k nim jak ke svému majetku! Ten novej blbec neví do čeho leze.
"Á, tady byl někdo na koberečku." Zastavil ho na chodbě s úšklebkem Aaron, jeden z mála kamarádů, kteří mu zbyli.
"No jasně, ještě teď mám otlačený kolena." Oplatil mu Jade stejnou mincí, "Někoho přivezli."
"Fakt?" vykulil Aaron oči, "Hele, jdem se mrknout."
"Běž si sám." Zamračil se Jade.
"Nebuď labuť." Pobídl ho Aaron.
"Stejně nám ho budou představovat, tak co." Trhl Jade rameny.
Aaron po něm vrhl jeden ze svých psích pohledů, ale Jade se obměkčit nenechal.
"Hele, už ste to slyšeli? Je tu nějakej novej!" vtrhl mezi ně Thomas.
"Haúúú!" zakvílel Jade.
"Toho si nevšímej." Mávl Aaron rukou, když se Thomas zatvářil značně překvapeně, "Kde je?"
"Už ho odvedli, asi se ukáže až odpoledne na sezení. Nebo na večeři." Odpověděl Thomas.
"No vidíš, seš říčnej úplně zbytečně." Usadil Aarona Jade.
"No jo, ty kdybys nezůstal nad věcí, tak by se mohlo něco stát, co." Rýpl do něj Aaron.
"Hele, ty se radši starej o odpoledne, když seš tak natěšenej." Nedal si to líbit Jade a radši se vzdálil. Věděl, že je opět milý až na půdu, ale pomoct si nemohl.
-.-.-
"Jé, konečně nějaká baba." Ozvalo se tlumeně odkudsi, následoval tichý smích.
"Ticho." Řekl Wes, ani nemusel nijak zvyšovat hlas, "Takže, sice jsem vám včera nasliboval nějaká cvičení, ale k vaší určitě velké radosti toto trochu padá, protože, jak všichni vidíte, vedu vám nového člena party. Tohle je David, a pokud se nebude zlobit, trochu jeho přítomnosti využiju. Vy teď budete mít za úkol si během chvíle rozmyslet, jak byste se mu co nejtrefněji představili. Shrňte to skutečně do čehokoliv, ale ať je to krátké a trefné."
V řadách studentů to zašumělo, a že když najednou zašumí 50 lidí, je to jako menší vodopád. David přešlápl z nohy na nohu, pak se zase přehoupl zpátky a nervózně zatěkal očima. Sakriš, je neklidný i tak, natož když mu tu připravují takový očistec, nejradši by se viděl nejméně sto kilometrů daleko odtud.
"Tak, je už někdo hotový?" zeptal se Wes. V druhé řadě se zvedl Aaron se sebevědomým úsměvem.
"Ahoj, já jsem Aaron a občas jsem trochu vznětlivý." Řekl, v tom samém okamžiku škrtl zapalovačem a vykouzlil obrovskou ohnivou kouli. Ostatní se lekli, ale to bylo jediné, co se jim stalo. Aaron se se stejným úsměvem zase posadil zpátky.
"Hej hej hej, odkud máš ten zapalovač?" vrhl se po něm okamžitě Wes a zapalovač mu sebral, "Víš moc dobře, že jsi měl průser, ještě dva týdny se k těmhle věcem nesmíš ani přiblížit!"
"Půjčil jsem si ho z kuchyně." Odvětil Aaron a otočil se na Davida, "Vidíš, v kostce jsi poznal, jak to tady chodí."
"Nepředváděj se, ano?" napomenul ho Wes.
"No co, říkal jsi přece, aby nás to vystihovalo." Pokrčil Aaron bohorovně rameny a krátce se zasmál.
Po tomto prvním pokusu už to šlo samo. Studenti vstávali jeden za druhým a David se v tom stejně beznadějně ztrácel. Jednu chvíli neodolal a vrhl zoufalý pohled ke stropu. Božeee!
"Vám to spolu bude ladit." Drbl zezadu kdosi do Jadea.
"Sklapni." Ohnal se po něm zpátky Jade.
"Co je to tam?" vyhmátl je okamžitě Wes, "Pojď Jade, ještě ses nepředstavil a místo toho děláš kraviny. Tak šup do toho."
Jade se tedy otráveně zvedl.
"Jsem Jade a necítím potřebu se jinak představovat." Řekl a zase si sedl.
"Což ho myslím vystihuje naprosto dokonale." Ozval se Aaron. Odměnou mu byl pobavený smích.
"Debile." Strčil do něj Jade.
"A teď ať se taky představí on! Ať je to spravedlivý!" ozval se někdo ze zadních řad.
David rozčileně zamrkal. Bože, tohle se mu jen zdá, on tady vlastně vůbec nestojí, tohle všechno je jen něco naprosto šíleného a neskutečného.
"Nechte ho teď taky trochu vydechnout. Jindy, až si tu trochu zvykne." Řekl Wes a Davidovi se neskutečně ulevilo, "Běž si sednout mezi ostatní."
David si tedy sedl co nejvíce na kraj. Ze všech sil se snažil nesplývat s davem. Ostatně jako vždy.
"Tak, a vy jste dostali minulý týden úkol, pamatujete?" přešel Wes k normálnímu vyučování. Reakcí bylo nespokojené reptání.
"Já věděl, že budete rádi, tak kdo se hlásí první?"
"Ty vole, ono něco bylo?" zaslechl David a chtě nechtě se začal smát. Byla to jeho klasická reakce, když byl nejistý, smál se každé blbině.
"Chceš se snad zapojit do výuky?" zeptal se ho pragmaticky Wes.
David opět zatěkal očima ze strany na stranu a rozhodně zakroutil hlavou: "Ne."
"Ten bude dobrej." Pokýval Aaron znalecky hlavou, "A teď se koukejte, jak to tu rozštípnu." Řekl a zvedl ruku.
"Á, první dobrovolník?" řekl ležérně Wes, ale ve skutečnosti se spíš vyděsil, co se zase chystá. Aaron byl známá firma, ve škole byl déle než většina ostatních, ale choval se stále stejně nezvladatelně.
"Někdo začít musí." Trhl Aaron rameny. Měli za úkol napsat krátkou úvahu na téma ‚Minulost‘ a přednést jí před ostatními. Výjimku měli pouze ti, kteří byli na škole teprve krátkou dobu.
"Tak prosím." Uvolnil mu Wes místo vepředu. Aaron se kupodivu neusmíval. Jen si připravil papír, hrdě si stoupl a začal.
"Takže... Já mám svojí minulost už urovnanou. Stalo se toho hodně a myslím, že ti, kteří mě tu znají – a myslím, že to jsou prakticky všichni – si dokáží domyslet nebo vědí, jaké jsem měl problémy a proč jsem skončil tady. Není to legrace, když někoho zmrzačíte, byť nechtěně a byť jste ho neznali. Nelíbí se mi, že je mi pořád dokola opakováno, že jsem pro své okolí nebezpečný, protože si myslím, že tohle už rovněž patří minulosti. Já svoje schopnosti ovládat umím, což je možná nyní ten hlavní problém. Takže se trochu divím, jaký je rozdíl mezi budoucností a minulostí, když se výsledek nijak nezměnil. A když se do té minulosti ohlédnu – ničeho nelituju." Dořekl Aaron, složil papír a pyšně se zadíval na Wese.
"To jsi zabrousil na trochu jiné téma, nezdá se ti?" řekl tlumeně Wes.
"Ani ne." Odvětil Aaron.
"Tak si běž sednout." Vyzval ho Wes, "Tohle je, myslím, velmi podnětné pro diskuzi. Chtěl by k tomu někdo něco říct?"
Přihlásil se Daniel, jeden z nejstarších studentů.
"Je jasné, že z toho hodně šly emoce a nebylo to úplně objektivní, zase ale na druhou stranu nikdo z nás nemůže být ve svém životě pořád objektivní a je pravda, že takhle to většina z nás cítí. Já osobně jsem se už uklidnil a spoustu věcí pochopil, ale co když někdo tenhle pocit, který Aaron popsal, získá, co má pak dělat?"
"Dobrá otázka, Danieli." Pochválil ho Wes, "Každý, kdo sem přijde nový, se ze začátku cítí zmatený, a tohle zmatení se projevuje velmi různě, ale na jeho konci si tuto otázku položí prakticky každý z vás. Ať nyní zvedne ruku ten, kdo už na to samé jako Aaron někdy pomyslel."
Zvedl se slušný les rukou.
"Tak to vidíte sami. Je to naprosto běžné. Ale tím jsem se ještě nedostal k odpovědi. Až budete někdy zase na tohle myslet, uvědomte si, že to není správně formulovaná otázka. Vaše ničivá síla není ve vašich schopnostech, ale ve vás. Mohli byste být úplně normálními lidmi, a přesto vám nic nebude bránit, abyste se jednoho dne nestali masovými vrahy. Tím vám chci říct, že mi se zde snažíme pracovat na tom, abyste se naučili ovládat nejen své schopnosti, ale i sami sebe, protože komu je dána moc, ten má také tendence ji zneužívat. Řekněte mi, kdy jste se cítili pro své okolí nejvíce nebezpeční, když jste nevěděli, co se děje, nebo když jste zjistili, čeho všeho jste schopní?"
Ztichlou třídou to rozpačitě zašumělo.
"Ono se to nedá tak přesně říct." Řekl Daniel, "Když budu mluvit sám za sebe, tak mě ze začátku nic takového, jako že bych mohl lidem okolo sebe ublížit, nenapadlo, to jsem si uvědomil právě až později, kdy jsem se trochu zorientoval sám v sobě. Naštěstí nemám nějak extra na životě ohrožující schopnosti, ale jsou tací, kteří jsou na tom mnohem hůř, proto Aarona chápu, jak to myslel, protože myslím, že zrovna on toho na sobě vleče mnohem více než já. A stejně tak, když je někdo třeba... Dejme tomu telekinetik. Pak je to celé trochu o něčem jiném, nemyslíte?"
"Samozřejmě, máš pravdu. Pak si ale musíte položit otázku, co vám to přinese, když budete vaši sílu zneužívat." Začal Wes, ale Aaron ho přerušil.
"A co nám to přinese, když se jí budeme snažit používat pro dobro? Protože, upřímně, mě moc věcí, ke kterým by mi moje schopnosti byly, nenapadá. Kromě klasické dvojice na nic a na hovno."
"Taky jí nemusíš používat vůbec." Řekl prostě Wes.
Jade to poslouchal na oko nezaujatě, ač ve skutečnosti by pár poznámek k tématu měl taky. Ale nechtěl to vytahovat, těžko se mu o tom mluvilo. Věděl, že jeho schopnosti můžou být i k užitku... Bohužel ale nejprve poznal jejich ničivou stránku.
"...ale ostatně určitě ještě na toto téma bude více postřehů, kdo chce jít další?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře