Wild Minds, 2.díl

2. květen 2009 | 10.41 |

Do prdele, tohle nepřežiju, pomyslel si David. Kde se to proboha ocitl? Čím dýl tu seděl, tím více toužil být pryč. Na druhou stranu ho ale zaujalo to, co místy zaslechl. Napadla ho taková šílená myšlenka, že by mu tady mohli pomoct. Ale když to tak poslouchal, připadal si jak na nějakým sezení pro alkoholiky. A to nebyl moc povzbudivý pocit.
Radši nenápadně zevloval ven z okna. Když ho to přestalo bavit, což bylo velmi záhy, začal si prohlížet své spolutrpitele. Jeden jako druhý, musel by si všímat maličkostí, aby je od sebe dokázal nějak odlišit. I když samozřejmě jich bylo pár, kteří vybočovali... Aarona si zapamatoval okamžitě, a tamten s tou žlutou patkou taky trčel z davu jak bolavý prst. Jméno samozřejmě úspěšně zapomněl... Zajímalo by ho, kdo byl autor té hlášky o "konečně nějaké ženské". Byl smířený s tím, že na něj lidi koukají jako na cvoka, ostatně to sám chtěl, vzhled dokázal být skvělý maskovací manévr, pokud jste věděli, jak ho využít, ale to ještě neznamená, že si nechá srát na hlavu.

Ke konci hodiny ho z přemítání opět vyrušil Wes.
"Tak co, Davide, pořád ještě se nechceš nijak zapojit?"
"A... Co bych jako měl dělat?" zeptal se nedůvěřivě David.
"Třeba se aspoň zkusit ostatním představit. To by jsi mohl zvládnout, nemyslíš?" snažil se mu Wes dodat odvahy.
Davidovi jí ale dodávat nemusel. S rezignovaným výdechem se zvedl, obrátil se na ostatní a řekl: "Zdar vespolek, já jsem David a žádnou ženskou vám tu dělat nebudu."
Podle předpokladů tím vyvolal salvu smíchu.
"Moc pěkné." Pokýval Wes hlavou a v koutcích mu rovněž cukalo, "Tak pro dnešek končíme, odchod!" zatleskal do dlaní.
Lavina lidí se kolem něj prohnala ke dveřím.
"Jade, na slovíčko." Mávl na jednoho ze svých svěřenců. Jade udělal co nejnaštvanější obličej a otočil se na patě. David, který už stál u dveří, se rovněž zastavil a nenápadně celou scénu pozoroval. Nebyl ve třídě ještě zdaleka poslední, tak doufal, že působí nenápadně.
Takže Jade se jmenuje...
"Jade, jen jsem ti chtěl navrhnout, že kdybys to chtěl celý nějak pořešit, tak..." řekl Wes.
"Ale vždyť není co řešit." Zasmál se ironicky Jade, "Byla to úplná blbost, začalo to tím, že mě ty dva blbci sejmuli, tak jsem jim vynadal, to by udělal každej normální člověk, no a pak už to sám víte... Hele, co posloucháš?" vyhmátl Jade Davida s naprostou přesností.
David sebou trhl, "Já..."
"Pojď sem." Ukázal mu Wes, aby šel za nimi. David se tedy nejistým krokem přesunul k nim.
"Co kdyby sis ho vzal na paškál a trochu ho tady zabydlel?" navrhl Wes Jadeovi a kývl hlavou směrem k Davidovi.
"Na paškál si ho klidně vemu, ale nejsem tu žádnej domácí, abych ho zabydloval.

" Odsekl Jade. Měl toho pro dnešek tak akorát. Bez slůvka rozloučení opustil místnost.

"A ty příště neposlouchej cizí rozhovory." Přešel to Wes mlčením.
"Já jsem nechtěl poslouchat." Ohradil se David.
"Tak běž. Nezapomeň v sedm na večeři. A jinak všechno jasné?" ujistil se ještě Wes.
"V mezích možností." Řekl rezignovaně David. Byl parádně zblblý. Ještě před dvěma dny seděl na policii. No a teď to nebylo o moc lepší. Připadal si jako v nějakém hodně divném snu. Rovnýma nohama skočil zničehonic do světa, o jehož existenci neměl ještě před čtyřiadvaceti hodinami nejmenší tušení a teď najednou tohle.
"Něco ti snad není jasné?" zeptal se Wes.
"Vůbec nic." Přiznal David barvu.
Wes zoufale vydechl. Tohle vypadalo na dlouhý den.
"No, že jsi tu nový, udělám si na tebe ještě chvilku. Co konkrétně bys chtěl vědět?"
"Všechno!" rozhodil David rukama, "Prostě jste mě jen tak odvlekli, sotva mi kdo co vysvětlil, a najednou tu stojím a mám pocit, že sou všichni cvoci jenom já jsem letadlo!"
"Ale vždyť už jsme ti všechno vysvětlovali, Davide." Pousmál se Wes.
"To je možný, že jste mi to vysvětlovali. Ale já to prostě nepobírám. Pamatuju si něco o škole a výchově a pak ještě nějaký plky, ale prostě mám teď pocit, že se sakra zblázním, jestli tady budu ještě pět minut."
"No, to máš celkem blbý, odteď tu budeš tak dlouho, jak my uznáme za vhodné." Řekl bodře Wes.
"Ale proč??" zopakoval mu David dnes už poněkolikáté svou otázku.
"Myslíš si snad, že jsi na policii seděl jen tak pro nic za nic?" podíval se na něj mírně výsměšným pohledem Wes.
David jen rezignovaně otočil hlavu jiným směrem. Ne, prostě na něj asi mluví čínsky nebo co.
"Dobře, řeknu to tak, abyste to pochopil – není to tak dlouho, co jsem si žil jako každej druhej a mojí největší starostí bylo, jak zařídit, aby ze mě naši nezešíleli. A teď najednou během dvou dní se toho semlelo hrozně moc a já to prostě nestíhám pobrat."
"Všechno to časem pochopíš. Vždyť víš, co vědět musíš a co vědět potřebuješ. Zkus začít tím, že si prostě připustíš, že máš nějaké schopnosti." Snažil se ho Wes dál trpělivě uklidnit.
"Ale proč je mám?"
Kdyby Wes mohl, tak se snad začne smát. Kolikrát jen už tuhle otázku slyšel.
"Myslíš si snad, že jsem vševědoucí? Na tuhle otázku jsem pořád ještě neodpověděl ani sám sobě."
"Takže..." rozhlídl se David, jako kdyby snad nebyli v celé místnosti sami dva, "Vy všichni tady...?" zašklebil se, jak nevěděl, jak svou otázku položit.
"Každý z nás tu má nějaké schopnosti, s nimiž se učíme zacházet." Rozhodl se tedy Wes vysvětlit mu to ještě jednou a doufal, že naposledy, "Je nás velmi málo, ale to je možná jen dobře. A jak jsi slyšel o hodině, když jsme debatovali hned na začátku – někdo z nás nemá schopnosti tak silné, máme tu třeba kluka, který je schopný přečíst knihu za pět minut, což je spíš jen taková zvláštnost než nějaká moc, ale pak jsou tu lidi jako Aaron nebo Jade, kteří už mají skutečně velkou sílu, a proto se jí musí naučit ovládat, jinak by ona ovládla je."
"Jenže... Jaká je ta moje?" trhl David bezmocně rameny.
"To určitě brzy zjistíme. Vzhledem k tomu, že můžeš pohybovat věcmi, to možná bude telekineze." Položil mu Wes ruku na rameno.
"Ale já s nimi nepohybuju úmyslně. Nic při tom necítím, prostě se to stane." Ošil se David. Wes tedy ruku zase sundal.
"Nikdo z nás své schopnosti napoprvé nepoužije úmyslně. A věř mi, že kolikrát to jsou mnohem horší zkušenosti než byla ta tvoje." Pokýval Wes znalecky hlavou.
"Například?" zajímalo Davida.
"Správně bych ti to říkat neměl..." řekl Wes nesouhlasně.
"Vždyť já vás nenutím." Založil si David ruce před tělem. Pak ho napadlo: "A když už jste to nakousl, jaký schopnosti má Jade? Že Aaron ovládá oheň vím moc dobře." Ušklíbl se.
"Jade má velkou sílu. A to doslova. Zvednout nad hlavu auto je pro něj jako nic. Teda pokud chce, samozřejmě." Odpověděl Wes a v duchu si pomyslel, že nejlepší příklad by byl spíš ten o nespočetněkrát zkřížených dveřích.
"Aha." Řekl tupě David. Začínal tomu přicházet na kloub a ani trochu se mu to nelíbilo. On na zvedání věcí nepotřebuje ani ty ruce, jak se s obrovským šokem už několikrát přesvědčil.
"Ještě nějaké otázky?" dal mu Wes taktně najevo, že už by mohl odejít.
"Já si je rozmyslím." Řekl David a bez slůvka rozloučení vyšel z místnosti, hluboko ponořený ve svých myšlenkách.
-.-.-
"Tebe se dneska ta špatná nálada drží jako pijavice, co?" přisedl si Thomas s večeří vedle Jadea. Bylo to jedno z posledních volných míst, jídelna byla nacpaná k prasknutí, jako vždy, když měli smažený hermelín, jedno z mála stravitelných jídel. Isabella sice dělala co mohla, ale byla na kuchyni skoro sama, a někde se to projevit muselo. Jinak byla Isabella Jurgenova přítelkyně a zatím jediná žena, u které se objevily nějaké schopnosti, což bylo samo o sobě dost zvláštní.
"Ale ne." Trhl Jade rameny, "Není to tak zlý."
"Asi se zamiloval. Do toho novýho." Špitl někdo na druhém konci stolu. Jade po něm švihl hodně varovným pohledem.
"Vždyť byste se k sobě hodili." Pokračoval ten dotyčný vtipálek dál.
Jade se teď pro změnu podíval po Davidovi, který seděl u vedlejšího stolu a bez jediného slůvka poslušně dlabal. Posměšné pochichtávání radši neslyšel.
"Že vás to baví." Povzdychl si Jade nakonec. Trochu ho bolela hlava. Aby ne, když má tolik rozčilování. A ještě když se tak tvrdě setkal se zdí.
Začalo se mu chtít spát. A to tak moc, že by si snad ustlal i na tom stole. Co to s ním dneska sakra je?
"Hej, není ti nic?" zatřásl s ním mírně Aaron.
"Co?" nechápal Jade. Zároveň s tím pocítil neskutečnou potřebu si zívnout, ale nechtěl dávat všem na odiv, jak se mu v zubech chytily kousky večeře. Byl moc líný zvedat ruku.
"Úplně jsi zbledl, jsi v pořádku?" ptal se starostlivě Aaron.
"Bolí mě hlava a chce se mi spát, to je všechno." Mávl nad tím Jade rukou.
"Tak si běž pak lehnout, vážně nevypadáš dobře." Pokýval Aaron hlavou, "Nebo chceš, abych s tebou pak došel na ošetřovnu?"
"Seš praštěnej?" poklepal si Jade na hlavu tupým koncem nože a znovu se pustil do jídla. Býval by se snad i v klidu najedl, když tu se od vedlejšího stolu ozval hlasitý, pobavený hukot, doprovázený pronikavým smíchem. Do jeho bolavé hlavy zejména ten smích zajel jako hřebík do rakve.
V první chvíli pocítil strašnou chuť tam jít a někomu pořádně rozbít hubu, ale silou vůle se donutil si přiznat, že to by nebyl rozhodně dobrý nápad, takže se jenom zvedl, trochu prudčeji odnesl tác s jídlem a šel radši do svého pokoje. Už dva měsíce ho sdílel sám. Někdy za to byl rád, někdy ze své samoty šílel. Hlavně asi proto, že mu připomínala, že už mohl být dávno odtud pryč.
"Tak to jsem asi přehnal." Řekl kajícně David, když viděl tu bleskovou reakci, kterou jeho záchvat smíchu vyvolal.
"Toho si nevšímej, to je tu na denním pořádku." Ujistil ho jeden z jeho spolusousedících.
No to teda potěš koště, pomyslel si David.
Aaron se, když opouštěli jídelnu, nachomítl k Thomasovi.
"Přijď za mnou později do pokoje. Něco s tebou proberu." Řekl tiše.
"Tamto?" zeptal se krátce Thomas. Aaron přikývl. Nikdo si jejich bleskového rozhovoru ani nevšiml. A pak už se rozešli každý svou cestou.
-.-.-
David tu noc usínal se značně smíšenými pocity. Na pokoji byl hned se třemi lidmi, protože takové vymoženosti jako pokoje po dvou nebo dokonce samotka byly výsadou těch, kteří strávili ve škole nejméně rok.
Což ale značilo, že ho tady zavřou skutečně na hodně dlouho.
Nevěděl, jak to tady přežije týden, slovo "rok" ho skutečně děsilo. Nevydrží nikde zavřený tak dlouho, zblázní se z toho.
Všichni ostatní z jeho pokoje už spali, nebo to alespoň skvěle předstírali. Posadil se. Má cenu se tady jen tak převalovat a civět do stropu?
Shodil ze sebe peřinu a vydal se na noční průzkum.
Na chodbách se svítilo pouze tlumeně, aby do pokojů nešlo zbytečně světlo, ale aby se taky případní noční chodci o nic nepřizabili. A oči si šeru snadno přivykly.
Tak tady má teď být jeho nový domov...
"To je prdeli." Odfrkl si. Z prohlídky nakonec nebylo nic, došel si akorát na záchod. Když se vracel zpátky do pokoje, uslyšel za rohem chodby kroky a tiché hlasy. Instinktivně uskočil k nejbližším dveřím a přitiskl se k nim tak, aby si ho pokud možno ti ostatní nevšimli, až budou procházet. Pokud ovšem zahnou směrem k němu, bude v háji.
Ani nevěděl, proč se tak vyděsil, vždyť to klidně mohli být jen další studenti, napadlo ho. Už chtěl málem bezpečí svého úkrytu opustit, když si uvědomil, že bude lepší pro sichr zůstat schovaný. Co kdyby to byl někdo z... Jak jim má vlastně říkat, učitelé? To znělo pěkně divně...
Víc času na rozmýšlení ale neměl, zrovna v tu chvíli se v ohbí chodby zastavily dva stíny. Velmi tiše se spolu o něčem dohadovali. Vypadalo to, jako když se chtějí rozloučit. David úlevně vydechl. Jsou to jen dva studenti, paráda. Nenápadně se odlepil od dveří, aby si ti dva snad nemysleli, že je špehoval, tady bylo možné všechno.
Samozřejmě se po něm otočili, jakmile udělal první krok. V tlumeném světle nemohl dobře rozeznat jejich obličeje, viděl akorát nějaké obrysy.
"Hej, co tu děláš?" promluvil na něj jeden z nich. To už byl David natolik blízko, aby poznal, že je to Jade. Toho, kdo stál vedle něj, si taky matně pamatoval, byl jediný, kdo tam měl tak dlouhé vlasy, ale jméno – jak jinak – úspěšně zapomněl.
"Co bych dělal, byl jsem na záchodě." Odvětil David frajersky a prošel kolem nich hezky se vztyčenou hlavou.
"Neslyšel nás?" zeptal se tiše Thomas, ten dlouhovlasý.
"Pochybuju." Řekl ležérně Jade, "Tak čau zítra. Určitě o tom budu přemýšlet."
Pak už se i oni rozešli každý svým směrem.
-.-.-
"Hej, tak sakra vstávej!" strčil do spícího Davida jeden z jeho spolubydlících.
"Říkal jsem pět minut!" zamručel David a obrátil se na druhý bok.
"Nechali jsme tě chrápat deset, tak koukej vstávat!" stáhl z něj ten někdo nesmlouvavě deku.
"Kreténe!" zavrčel David a kdyby měl po ruce něco jiného než polštář, ztrestal by toho opovážlivce jednou přesně mířenou ranou.
"Nechte toho, i tak jsme ve skluzu." Napomenul je od dveří vedoucí ložnice, jehož jméno si David nějakým zázrakem zapamatoval – Chris.
"Co se děje?" protřel si David unavené oči.
"Ranní rozcvička." Zašklebil se ne nijak nadšeně Seth.
"Uá." Padl David zpátky na postel, "Řekněte jim, že jsem nemocnej."
"No to teda, hned jim bude jasný, že stůněš na lenoru, zvedej se." Řekl ležérně Chris. Nerozčiloval se, věděl moc dobře, že David bude muset vstát, ať se mu to líbí nebo ne.
"Maminkooo, já chci domů..." zakvílel David.
"Stejně tě vykopla, tak jí nevolej." Zasyčel si pro sebe Seth.
"Cos to řek?!" byl David v ten moment na nohou.
"Nic!" ohradil se Seth a začal pomalu couvat.
"Já ti dám nic, ty šmejde!" rozkřikl se David a rozběhl se, aby si to s tím opovážlivcem vyřídil. Seth před ním utekl na chodbu.
"Vida, a pak že rozcvička nebude." Poznamenal s úšklebkem Chris.
"To se tu tohle praktikuje denně?" kňoural nešťastně David, když už všichni postávali venku na studeném ranním vzduchu a čekali akorát až konečně přijde někdo, kdo rozcvičku zahájí.
"Ne, jen dvakrát do týdne. Díkybohu." Ujistil ho Chris.
Jade jako vždy postával o kus dál než všichni ostatní a přemýšlel, jestli nemá odejít rovnou. Pro něj stejně nějaký rozcvičování nemělo smysl, a na tom si trval. Má jít, nemá jít? Když tu zůstane, zbytečně se rozčílí. Odhlasováno, schváleno. Jde se ještě na těch pár minut vyspat.
"A pro něj to jako neplatí?" zastihl ho u vchodu nespokojený hlas, který se od včerejška nesl celou školou. Možná by měl chlapec konečně trochu ubrat na hlasitosti.
"Problém?" otočil se po něm Jade.
"No to teda!" nenechal se zastrašit David.
Jade už mu chtěl říct něco hodně sprostého, ale pak si všiml, jak se okolo nich utvořil hlouček zvědavců. Určitě už se všichni jen třesou na to, jak si vjedou do vlasů. Ale takovou radost jim neudělá. A především by opět dostal sám sebe do průseru.
"Je to tvůj problém, ne můj." Odvětil tedy ležérně a pokračoval dál svou cestou.
"No to si teda piš, že je to tvůj problém, když se to týká tebe!" zavolal za ním David a než ho stačil kdokoliv zadržet, zmizel ve dveřích rovněž. Kdo ale čekal, že si Jadea podá ještě na chodbě, spletl se. Nasadil blažený úsměv, vítězoslavně si odhrnul černé vlasy z čela a vycházkovým krokem se vydal do pokoje. Snad cestou na nikoho nenarazí. A má krásnou výmluvu, co dělá vevnitř, kdyby ho přeci jen náhodou někdo chytil. Jediný, kdo mohl jeho plán zkazit, byl Jade, který šel samozřejmě před ním, když měli společnou cestu.
"Tak a mám toho dost." Došla Jadeovi trpělivost a přímo před schody do druhého patra zatarasil Davidovi cestu vlastním tělem.
"Co tě žere, vždyť jsi říkal, že to tvůj problém není." Ušklíbl se David.
Jade stáhl oči do úzkých štěrbinek. Sice má tvářičku anděla, ale drzý je jak opice, zmetek jeden.
"Hele, padej zpátky." Řekl mu tedy Jade narovinu, co mu vadí.
"Dej si voraz." Odsekl David a pokusil se okolo něj protáhnout. Jade ho však stačil chytit. David se začal vzpouzet a bylo mu úplně jedno, jestli Jadea praští pěstí, loktem nebo ho kopne. Jedno mu to přestalo být až když ho Jade stiskl natolik, až se ani nemohl pořádně nadechnout.
"Ty kreténe, udusíš mě, pusť mě!" zasyčel přidušeně David. Jade ho ale pustil tak rychle, že to ani sám nečekal a málem neudržel rovnováhu.
"Spokojenej dostatečně?" zasípal vztekle David. Až pak si všimnul, jak Jade nápadně zbledl.
"Promiň." Omluvil se.
"Stane se." Odsekl David a přiložil si ruku na místa, kde tušil žaludek, protože ho to pěkně zabolelo. Nepochyboval, že bude mít modřinu, Jade ho zmáčkl slušně. Byl šťastný, že snídaně byla až po rozcvičce. Jinak by se jí teď asi musel dobrovolně vzdát.
"Bolí to hodně?" staral se Jade.
"Snad to přejde." Odvětil David a zkusil se narovnat. Vypadalo to, že to snad bude v pohodě.
Jade byl teď mírně bezradný. Nejradši by poslal Davida na prohlídku, jestli mu skutečně nic není, ale zase kdyby se provalilo, jak k tomu přišel... No, radši ani nemyslet.
"Tak dík, že jsi mi dal alespoň důvod ulít se z rozcvičky." Ušklíbl se David. To Jadeovi vnuklo spásný nápad.
"Hele, dojdi si radši za někým, že ti není dobře, ať se ti na to mrknou. Ale neříkej jim, jak se ti to stalo..."
"To by se ti líbilo, co." Štěkl na něj David, "Uvidíme... A za kým mám jít?"
"Nejlíp za Isabellou, to je Jurgenova přítelkyně, dělá tu zdravotnici, mimo jiné." Odpověděl Jade.
V Davidovi to zabublalo smíchy, ale nakonec se nahlas nezasmál.
"Co je na tom tak vtipnýho?" prohlídl si ho nedůvěřivě Jade.
"Jednou ti to možná řeknu." Mávl nad tím David rukou, "Hele, poslyš... Mohl bych bejt tak strašně hnusnej a napráskat tě, ale mám pro tebe nabídku – ty se mnou teď půjdeš na tu ošetřovnu jako dozor a oba se tak vyvlíkneme z tý podělaný rozcvičky. Na druhou stranu si zapamatuješ, že to je naposledy, co si na mě šáhnul, jinak už tak hodnej nebudu."
Jade se ušklíbl.
"Ještě časem zjistíš, že ty nejsi ten, kdo si diktuje podmínky, ale polez."
David se za Jadem vydal s odhodláním, že mu ještě ukáže, zač je toho loket.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře