Steps From The Past, 2.část

25. červenec 2009 | 10.01 |

"A nelakuješ mě?"
A je to tady. Má ho za cvoka. Bomba.
"Jo, jasně. Kecal jsem. Hele, zapomeň na to..." mávl otráveně rukou a zvedl se ze židle, na níž seděl.
"Tak se hned nerozčiluj." Chytila ho za ruku a stáhla zpátky na židli, "Jen mě to šokovalo."
"A proč?" trhl rameny a zatvářil se naprosto nezúčastněně.
"Neprovokuj." Napomenula ho, "Víš, trochu mi to připomíná, někde jsem o tomhle četla, že to jsou vzpomínky na minulý život..."

Toto sdělení rozehrálo jeho bránici jako harfu.
"Prosímtě, vždyť to jsou kecy."
"Tak mi vymysli jinej důvod, popřípadě jiný řešení." Nenechala se vyvést z míry.
Mlčel. Neměl co říct. Nevěděl, co ho štve víc, jestli ten problém jako takový nebo že se tím nechává takhle zblbnout.
"Takže... Nepamatuješ si něco konkrétního? Něco, čeho bysme se mohli chytit?"

"Ty mi to prostě děláš schválně! Ty mě prostě musíš pořád rozčilovat!"
Hefaistion trochu kecal. Obvykle se rozčiloval Kasander a on ho s potěšením vytáčel ještě víc. Teď se role prohodily.
"Jsi úplně paranoidní! Všechno překrucuješ!" ohradil se Kasander.
"Začínám s tebou ztrácet trpělivost." Udělal Hefaistion rozčilené kolečko, dal si ruce v bok a chladným pohledem se zadíval na svého bratra. Nikdo ho takového neznal. Pro všechny ostatní byl jen ten tichý stín vzadu. Vždy o krok vzadu... A zároveň o deset kroků vpředu.
Kasander si rovněž dal ruce v bok a přiblížil se o dva kroky. Jeho oči byly povýšené, nepřístupné a tvrdé. Probudilo se v něm jeho manipulátorské já. Nenechá se jen tak pérovat. Nastává čas na tvrdou hru. Buď, anebo. Tomuhle se musí udělat přítrž. A jednou provždy.
"Co se po mě tak díváš?" nevydržel Hefaistion jeho pohled. Vždy to byl on, kdo udělal první krok, kdo první promluvil... Aniž by si to uvědomoval. Anebo si to možná uvědomoval více než dobře. Působil nepřítomným dojmem, díval se na vás a vy jste přesto věděli, že vás nevnímá. A pak, v tom nejméně vhodném okamžiku jste zjistili, že vás vnímal až moc dobře.
Kasander dál zarytě mlčel a jenom těma svýma očima propaloval díry do všeho, co mu stálo v cestě.
"Co?" zostražitěl Hefaistion.
"Mlčím." Pokrčil téměř nepostřehnutelně Kasander rameny, "To nemůžu? Zkrátka mlčím. Aspoň jeden z nás by měl umět správně mlčet. U tebe je tragédie i když jen promluvíš."
Hefaistion se zatvrdil ještě víc. Ač jiný člověk by to nepoznal, Kasander to uhodl bezpečně. Znal moc dobře ty nepatrné změny ve tváři, kterých ostatní neměli šanci si všimnout. Nebylo pochyb o tom, že se chystá krutá odveta.

"Ach jo." Povzdychla si, "O tvých intelektových přednostech jsem si nikdy iluze nedělala, ale že je to až tak zlý, to by mě nenapadlo.

.."
"Dej si pohov, jo." Utřel jí, "Paměť mám náhodou dobrou."
"Jo, ale jak na co. Tvoje zeměpisné a dějepisné znalosti jsou prakticky na nule a uznej, že "starověk" je moc širokej pojem na to, abysme se v tom hrabali kousek po kousku." Ušklíbla se.
"Ježiši marja, dobře, speciálně kvůli tobě začnu chodit do večerní školy!" zalomil zoufale rukama.
"Neděláš to kvůli mně." Odvětila bohorovně.
"Víš co..." promnul si unaveně oči, "Já si myslím, že tady jde o něco úplně jinýho."
"No to je fajn, žes mi to vůbec řekl, a o co teda?"
Její uštěpačnou otázku nechal bez poznámky.
"Že tu nejde ani tak o mě..."

Stále se ještě měřili pohledy, oba napnutí jako šelmy číhající na svou kořist. Jeden udělá první krok a pak už to bude jen v rukou božích.
Hefaistion se najednou obrátil na patě a zmizel ze dveří takovou rychlostí, že než se Kasander vzpamatoval, byl pryč. Vyběhl za ním, ale Hefaistion mu zmizel ve spleti chodeb.
Byl z toho velmi zmatený. Vrátil se do svého pokoje a přemýšlel. Co to mělo znamenat? Proč utekl? Kam šel?
Ušklíbl se, protože na třetí otázku odpověď tušil.
"Co se stalo?"
"Vlastně nic."
"Ale něco ano."
"To je pravda."
"A řekneš mi, co se děje?"
"Kdybych chtěl, má ústa by se hýbala. ... Omlouvám se, nemyslel jsem to tak."
"To je v pořádku."
"Není. Nebo takhle, on není v pořádku."
"Kdo?"
"Brácha."
Povzdychl si. Kolikrát už jen tohle slyšel.
"Kvůli čemu tentokrát?"
"Celkově. Nenávidím ho."
Konejšivé ruce ho objaly. Zavřel oči a uklidňoval se. Kéž by šlo všechno takhle jednoduše...

"Už toho mám dost." Zasyčel vztekle, skopl peřinu na zem a šel se napít vody. Aspoň jednu jedinou noc, aby se mu o tom sakra nezdálo! Začínal uvažovat o tom, že jí snad poslechne a dojde si za hypnotizérem. Cokoliv, jen aby to už přestalo!
Připadalo mu, že se to začíná stupňovat. Začalo to zhruba před rokem, nejdřív to byl tak jeden, dva sny do měsíce a teď to bylo skoro každý druhý den. Zabředával do toho čím dál víc a nejhorší bylo, že už si nebyl jistý ničím. Začínal na to pohlížet jako na svůj skutečný život. Přemýšlel o všech těch hádkách, co za nimi mohlo stát, co měl radši říct...
Chytil se za třeštící hlavu. Bylo to poprvé, co ze své situace začínal panikařit.
"Sakra, jak mám vědět, co po mě chceš, když ani nevím tvoje jméno?" začal si povídat sám se sebou. Bylo mu to jedno.
"Co se stalo? Proč se mi o tobě pořád zdá? Mám něco zjistit? Nebo něco napravit? Prosím, řekni mi to rychle..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře