Kingdom Of Libria, 24.díl

31. květen 2009 | 18.56 |

 Je to až děsivé, jaká řetězová reakce se může po každé takové události spustit. A tahle byla nejenže řetězová, ale i bleskově rychlá.
Malcolm se samozřejmě se svým nálezem okamžitě pochlubil klukům. Darren se vrhl po dopisech, ostatní ale měli úplně jinou starost – fotky svých blízkých.
"Jestli se o něco pokusej, tak se neznám." syčel John.
"Měli bysme s tím něco udělat." řekl rozhodně Corey.
"Ale jdi, bůhví, jak dlouho o nich vědí, to, že ses to teď dozvěděl ty, neznamená, že se něco stane." ozval se Darren.
"Promiň, možná jen nechci dopadnout jako ty." odsekl Corey. Vzápětí litoval toho, co řekl. Darren pomalu, s nevraživým výrazem, zvedl hlavu.
"Ještě jednou?"
"Omlouvám se." omluvil se rychle Corey, "Ale chápeš, jak to myslím. Chtěl jsem říct, že z vlastní zkušenosti víš, že oni se neštítěj ničeho, tvoje rodiče odstranili proto, že dělali informátory, naše rodiny pro ně neměly smysl, ale co ty víš, co plánují teď, ty fotky tu jen tak pro srandu králíkům nebudou."

Darren uznal, že na téhle teorii něco je.
"A má někdo nějaký návrh?" zeptal se.
"Rozhodně bysme je měli hlídat, dávat na ně pozor. Já bydlím s Ianem v jedný domácnosti, to snad nebude tak těžké. Akorát nemůžu sledovat každý jeho krok, je jasné, že tohle nemáme šanci uhlídat..." kousl se John do rtu.
"Pomůžu ti, dva už to nějak zvládneme." nabídl se Darren k překvapení nejen Johna, ale i ostatních, "A vy dva budete hlídat Angie, jeden doma, druhej ve volném čase, to snad není nic tak těžkého, ne?"
Corey i Malcolm němě přikývli. Corey si v duchu pomyslel, že to asi nebude lehký úkol, protože Angie se mu z nějakého zvláštního důvodu od předešlého dne vyhýbala a nemluvila s ním. Skoro jako kdyby před ním utíkala. No, ostatně, nemusí s ním komunikovat, hlavně ať se mu nevzdaluje z dohledu.
"Poslyš." drbl do Malcolma, když se John a Darren zabrali do plánování jejich hlídání, "Vy jste se se ségrou pohádali?"
"No... Ani ne." řekl neurčitě Malcolm a pohledem ryl v zemi.
"Tak co se stalo? Od včerejška chodí jako tělo bez duše a s nikým nemluví, dokonce ani se mnou." vyzvídal Corey.
"Dej jí trochu času a bude to zase v pořádku. Neboj." pousmál se chabě Malcolm, ale otázku nechal víceméně nezodpovězenou. Nemohl Coreymu říct, co se stalo, protože by ho na místě zabil. Však on to zjistí časem. Záleží na tom, jak moc má Angie pevné nervy. Ale jak jí znal, tak ta vydrží víc, než se zdá. Sice měla obličej panenky, ale vnitřně to byla silná a vyrovnaná osobnost a měla rozum. Určitě to zvládne.
-.-.-
"Brácha, nepotkal jsi náhodou někde můj náramek?" vběhl John do obýváku do půl těla nahý, zrovna se chystal pod sprchu.
"Co? Ah... Tady." usmál se Ian, který zrovna držel Johnův náramek v ruce, "Myslel jsem, že jsi ho zapomněl na umyvadle.

.."
"No to jsem teda nezapomněl, dal jsem ho tam schválně." vyštěkl na něj John. Právě se mu sice nesmírně ulevilo, že se náramek neztratil, kdyby se to doopravdy stalo, asi by ho kleplo, ale zároveň dostal strašný vztek na Iana. Neměl by ho vůbec brát do pracek, natož ho kvůli tomu ještě takhle děsit!
"Koukej ho dát zpátky kdes ho vzal, nebo si mě nepřej." štěkl ještě naposledy, zalezl zpět do koupelny a zavřel se ve sprchovém koutu.
Ian si Johnův náramek dlouho se zájmem prohlížel. A čím dýl si ho prohlížel, tím víc přemýšlel. Jak kvůli tomu vyletěl... Proč? Kvůli takové zbytečnosti. I když je fakt, že na něm bylo něco... poutavého. Přesto se Ianovi nelíbilo, jak na něm John lpěl. Netušil to, a zaskočilo ho to. Ostatně, netušil o něm víc věcí, to zjišťoval čím dál víc. Trochu ho to najednou začínalo štvát. Měl by mu to všechno nějak vrátit. Aby poznal, jaké to je. Jenže co by asi tak měl udělat, když John dokázal všechno překroutit, popřípadě pochopit úplně jinak, než jak to bylo myšleno původně?
Zničehonic, jako když do něj střelí, se Ian zvedl a hodil ten náramek z otevřeného okna. Bylo otevřené, protože sluníčko pěkně připalovalo a v bytě bylo k nevydržení. Teď posloužilo i jinému účelu.
Ianovi se tím hrozně ulevilo. Jako kdyby z něj spadlo cosi temného a těžkého. Spokojeně dosedl zpátky na gauč. V tu chvíli se mu ale rozšířily oči úlekem. Proboha, co to provedl? Co on má co házet Johnovy věci z okna, i kdyby ho sebevíc naštval, co to do něj vjelo?
A aby toho nebylo málo, zrovna v tu chvíli se ve dveřích objevil John.
"Kde je sakra ten náramek, říkal jsem ti, abys mi ho dal na umyvadlo, než se vysprchuju." Vyjel na Iana.
"Dával jsem ho tam." Zalhal v návalu paniky Ian.
"Fakt?" podivil se John. Vypadal zaskočeně a i trochu vyděšeně. Zaplul zpátky do koupelny. Obrátil jí už vzhůru nohama, ale ten náramek nenašel. Přece se nemohl jen tak vypařit! Nejhorší bylo, že podle všeho v té koupelně doopravdy nebyl, dokázal ten náramek vycítit podle slaboučkého proudu energie, který vyzařoval, ale jenom když byl někde blízko, a teď necítil absolutně nic.
Iana žralo svědomí jako divé. Musí pro ten náramek dojít, a hned.
"Kam jdeš?" zastavil ho u dveří John.
"Ale... Na něco jsem si vzpomněl, musím ven." Vymlouval se Ian.
"Iane, prosím tě, pomoz mi ten náramek najít, v koupelně vážně není. Jsi si jistý, že jsi ho tam dával?" prosil ho John.
"Vážně to nepočká?" odvětil Ian.
"Ne, nepočká!" prskl John, "Jestli jsi ho ztratil, tak si mě nepřej!"
"Co zase obviňuješ mě?!" ohradil se Ian s o to větší vervou, že tentokrát se John zlobil oprávněně.
"Promiň." Stáhl se John. Ten náramek může být kdekoliv, nemá cenu osočovat Iana. Bezmocně si prohrábl vlasy. Sakra, tohle je teda situace!
"Ne, já se omlouvám tobě." Rozhodl se Ian jít s pravdou ven. Není žádný malý kluk, měl by se chovat jako dospělý, tak do toho. Nedokázal dál zapírat, když viděl, jak to Johna sebralo.
"Poslyš, celý se to má tak... Že asi vím, kde je." Začal Ian trochu nejistě.
"Cože? Jak to myslíš, že asi víš, kde je??" chytil se toho okamžitě John, "Kde teda podle tebe je?"
"Venku. Proto tam jdu." Vydechl Ian.
John měl pocit, že špatně slyší: "Venku? A co dělá doprdele venku?"
"Promiň, chytil mě hroznej vztek a prostě jsem ho vyhodil z okna..." trhl Ian omluvně rameny.
"Cože?!?" zařval John tak, až Ian málem nadskočil. Už se nadechoval, že mu to vysvětlí, ale John kolem něj proběhl jako vítr. Vůbec nestál o vysvětlování, chtěl zabránit katastrofě.
"Proč jsi ho proboha házel z okna?!" láteřil, když s Ianem pročesávali křoví kolem paneláku.
"To se těžko vysvětluje." Odpověděl nejistě Ian.
Pálil tě v ruce, co, pomyslel si kousavě John.
Ian už se ani neptal, proč John na tom náramku tak lpí, momentálně chápal, že John zkrátka hledá svou věc, kterou mu jeho debilní starší bratr nerozumně vyhodil z okna. Skutečně zpětně svoje jednání nechápal. Musel asi na okamžik zešílet.
"Kam až jsi ho házel?" pokračoval John, když náramek nemohli nikde najít.
"Tak teď jsem sám v koncích, musí tu někde být!" rozhodil Ian rukama. Už skutečně prohledali všechna místa, kde mohl být, ale náramek nenašli, "Myslíš, že ho mohl někdo za tak krátkou dobu vzít?"
"Modli se, aby ne!"
"Koupíš si novej."
John se musel smát. To byla skutečně rada nad zlato.
"Hele, hledej dál, já si musím zavolat." Přikázal Ianovi a vzdálil se za roh. Vytáhl z kapsy kalhot mobil a vytočil číslo na Darrena.
"Ahoj, poplach." Vybafl na něj málem bez pozdravu, "Docela brutální průser."
"Co se stalo?" zděsil se Darren.
"Nemám náramek. Můj inteligentní brácha ho vyhodil z okna a nemůžeme ho najít. A obávám se, že tu vůbec není, protože ho vůbec necítím. Už jsme prohledali všechno, co jsme mohli, není tu!"
"Johne, hlavně nepanikař, počkej na mě tam u tý zastávky, co je u vás, něco vymyslíme. Vezmu sebou i kluky, takže to bude chvilku trvat, a kdyby se něco dělo, tak mi to dej vědět." Uklidňoval ho Darren.
"Kdyby se něco dělo, poznáte to sami." Prskl John a hovor ukončil.
Ian trval na tom, že s Johnem na kluky počká, ale jakýkoliv pokus o rozhovor končil už v zárodku, nedokázali komunikovat ani jeden, takže tam prostě tak seděli a mlčeli.
"Iane, vážně, nemusíš tu čekat, pořešíme to až přijdou kluci." Řekl John tak nejklidněji, jak jen uměl.
"Dobře." Přikývl Ian, "Víš, když už jsi mi tak nahrál, tak ti řeknu, že mi tohle celý přijde moc divný, skutečně moc divný. A že očekávám důkladné vysvětlení. Vyvádíš jak blázen kvůli blbýmu náramku - a teď nemyslím to teď, ale už předtím, v bytě – a ještě si na to zavoláš kámoše, aby ti ho pomohli hledat. Připadám si jak v nějakým špatným fantasmagorickým filmu."
"Jo, a až ti řeknu pravdu, budeš si připadat ještě hůř." Odvětil John, protože už mu v tu chvíli bylo skutečně všechno jedno, "Ale teď běž prosím tě domů, teď nemá smysl to řešit. Ale dobře, když na tom tak trváš, uděláme si pak hodinku pravdy."
No, to aby začal rychle něco vymýšlet...
Ian jenom pokýval hlavou a dal se na odchod. John si ho už víc nevšímal, za zatáčkou se objevilo Coreyho auto, respektive auto jeho rodičů. Zaparkovalo na nejbližším parkovišti. John vyšel klukům naproti.
"Díky, že jste přijeli tak rychle." Uvítal je poděkováním.
"Jestli dostanu pokutu, platíš jí se mnou napůl." Odvětil s úšklebkem Corey a tak zvláštně se rozhlédl kolem sebe, "Teda, myslím, že jsme přijeli jen tak tak."
"Ne, tohle je něco jiného." Skočil mu do řeči Darren, kterého ten náhlý příval negativní energie málem svalil.
"Já nevím, co to je, ale taky se mi to nelíbí." Souhlasil Malcolm. John jenom s mírným úsměvem pokrčil rameny.
"Corey, ty běž s Johnem ještě jednou prohledat okolí, já jdu s Malcolmem zjistit, co se děje, mě se to vážně nechce líbit." Rozhodl během chvilky Darren, co budou dělat.
"Rozkaz." Řekl John a měl hroznou chuť udělat pukrle.
"Tak jdeme. Kde by měl tak zhruba být?" otočil se Corey na Johna.
John ho zavedl zpátky na místo, které předtím takovou dobu prohledávali s Ianem. Najednou se ale zarazil. Zatímco Corey se pustil do hledání, John měl pocit, že asi blázní. Zničehonic věděl, že ten náramek tam je. Předtím ale tenhle pocit ale ani náhodou neměl! I jemu se celá ta situace přestávala líbit. Že by to všechno nebyla tak velká náhoda, jak to vypadalo? Ale jak by asi proboha mohl kdokoliv donutit Iana, aby ten náramek hodil z okna? A pokud se dostali až k nim, proč si ho prostě nevzali sami? Tady se dělo něco moc podivného.
"Slepí jak patrony, oba dva." Vylezl Corey z jednoho keře i s náramkem.
John jenom lehce zakroutil hlavou.
"Nebyl tam. Předtím tam nebyl. Určitě." Řekl tiše.
"A jak by se tam asi dostal?" zeptal se Corey. V Johnově chování bylo cosi neochvějně jistého, asi ho tam skutečně předtím nenašli... Co mělo tohle všechno jen znamenat?
"Jdeme najít ty dva." Rozhodl John, "Tady se ještě něco stane, tohle se mi nelíbí."
"Jdeme." Přikývl Corey.
Neudělali ani pár kroků a už viděli, že jim běží naproti Malcolm.
"Co se stalo?" ptal se Corey.
"Neptejte se ani jeden a rychle pojďte." doběhl k nim Malcolm, chytil je za ruce a kus cesty táhl za sebou. Nebylo to daleko, dovedl je na nedaleké dětské hřiště. Kluci už z dálky viděli, že je obestřeno onou jim dobře známou clonou – někdo si nepřál být rušen. A nemuseli ani sáhodlouze hádat, kdo to byl.
"A jak se přes tohle chceš dostat?" zadíval se Corey pochybovačně nejdřív na Malcolma a pak na tmavou stěnu, která se před nimi tyčila.
"O to se ne...boj, ty svině!" zařval John a prorazil si cestu razantněji, než bylo nutné, Corey a Malcolm se jen tak tak stihli protáhnout za ním. Darren už byl uvnitř a čekal na ně. Hodně se mu ulevilo, když je viděl přicházet, ale zároveň ho vyděsila Johnova reakce, protože jí přesně očekával. Skočil mu do cesty, chytil ho za obě ruce a ostře přikázal: "Ne! Zůstaň kde jsi! Ublížíš mu ještě víc."
John neměl důvod Darrenovi nevěřit, přesto by ho nejradši neposlechl. Pro tento moment zůstal stát, ale mohlo být otázkou chvíle, kdy udělá něco neuváženého. Kdyby předtím nebyl tolik zabraný do vlastního problému, určitě by si všiml, že se poblíž potlouká Zoicite, ale takhle ho vůbec neucítil.
"Poslechni ho, tentokrát má pravdu." oznámil mu ještě Zoicite provokativně. Vedle něj stáli dva youmové, kteří drželi bezvládného Iana.
"Koukám, že náramek už máš." podíval se Zoicite významně na Johnovu levou ruku, "Omlouvám se, ale na chvilku jsem ti ho musel schovat. Potřeboval jsem vás nějak vylákat, a tvůj drahý bratříček mi k tomu poskytl skvělou příležitost. Ty máš taky nápady, dávat mu do rukou takovou věc. A o náramek ses skutečně nemusel bát, nezabil bych tě, ty máš větší cenu živý."
"Co po něm do prdele chceš? On s tím nemá nic společného, ani nic neví!" vyjel na něj John.
"Nemá, ale už brzy mít bude." ušklíbl se Zoicite, "Brána už je skoro otevřená, a nám bude ctí ty poslední zbytky energie sebrat u vašich nejbližších. Ostatně, bude to rychlá a nenáročná práce. A neboj se, bude o něj dobře postaráno. Zničili jste nám jich už tolik, že se nám hodí každý youma nebo stín navíc..."
"Ty svině, koukej ho okamžitě pustit!!"
Tohle byla přesně ta poslední kapka. John se Darrenovi vytrhl a už se chtěl sápat po Zoicitovi, dřív ale skočili Corey a Malcolm po něm. John neviděl tu druhou, menší stěnu kolem Zoicita, Iana a youmů. Kdyby na ně zaútočil, může Iana skutečně zabít. Zatím ještě žil, jenom byl omámený.
Johna zaplavila obrovská panika. Teď zmizí a co? Už by Iana taky nemusel nikdy vidět! Oni jsou schopní toho všeho, co říkal Zoicite. A ti idioti místo co by mu pomohli, tak ho ještě drží, aby nemohl nic dělat! Ale to se přepočítali. Fyzicky nic udělat nemůže, ale psychicky...
Svět kolem se zbláznil. Stěna kolem nich začala divoce měnit barvy od temně černé přes stříbrnou po svítivě zlatou, věci, které se válely na zemi, začaly poletovat kolem jako kdyby si s nimi pohrával nějaký prudký vítr, ale bylo totální bezvětří. Zoicite si rukávem zakryl tvář. Takhle se ani nemůže dostat pryč, všude kolem něj byla mnohem větší síla, kterou neměl šanci přeprat. Ale překvapivě se ta síla nesoustředila na něj, ale do nějakého místa vedle něj.
"Do prdele, co to je??" zaklel Corey a uskočil stranou. Darren se po něm otočil. Corey měl ruce natažené před tělem a zrychleně oddychoval. Bylo na něm vidět že s něčím usilovně bojuje. Jeho reakce Darrena vyděsila, protože mu dala děsivou jistotu. Corey má přece panický strach ze tmy, pokud přesáhne určitou mez, projevilo se to už tenkrát v té nemocnici, jak začal vyvádět...
Darren neváhal ani minutu a chytil Johnovu tvář, na kterou v té divočině, co panovala kolem, skoro neviděl, do svých dlaní. Byl nepřirozeně studený, jako kdyby právě přišel z velké zimy.
"Johne, nedělej to! Ještě není čas, nech ho být, nevolej ho!! Slyšíš mě?! Ještě ne!"
Zoicite ucítil, že ta síla o něco zeslábla, a rozhodl se už déle nečekat. Zmizel i s youmy a Ianem.
Světla přestala bláznit a prach i nejrůznější listí se znovu usadily. Corey se znovu mohl klidně nadechnout. Darren stále seděl na zemi před Johnem, jeho tvář ve svých dlaních, Malcolm ho držel za ramena, na rozdíl od Coreyho neuskočil.
Darren si nebyl jistý, jestli je John vnímá.
"Takhle je to lepší." řekl tiše.
John neodpověděl. Ale z tváře mu alespoň zmizel ten strnulý výraz a bolestně se zkroutil.
"Jsi v pořádku?" zeptal se ho starostlivě Malcolm.
"Hlava..." zasyčel John.
"Je to dobrý, vnímá." oddechl si Darren nahlas.
"Jasně že vnímám, vnímal jsem celou dobu." odpověděl John stejně syčivě jako před chvílí a hodně podrážděně.
"Za chvíli to bude dobrý." nevšímal si Darren jeho poznámky.
"Vy jste takový kreténi, proč jste je nechali zmizet?"
"Zkus přemýšlet trochu dopředu, co bys chtěl asi dělat potom?!" odpověděl mu Darren nabroušeně. Nevšiml si, jak se Malcolm pousmál. Takový tón byl u Darrena nezvyklý a jemu se líbil.
John se po Darrenovi podíval, jako kdyby ho měl v příští chvíli zabít, ale neřekl nic.
"Už je to lepší." narovnal se po chvíli.
"Fajn, takže teď hezky vyřešíme, co teď, protože je naprosto jasný, pro koho si přijdou teď." řekl Corey. Tohle ho trápilo od té chvíle, co si uvědomil, co se děje.
"Hlavně musíme zůstat v klidu." uklidňoval nejen jeho, ale i Malcolma Darren, "Oni se tak rychle nevrátí, tedy doufám. Máme tak hodinu, než se zbaví Iana. Takže za tu dobu musíme stihnout jediné. Domů pro pár nejnutnějších věcí a sejdeme se v Domě. Otevřeme bránu jako první."
"Cože? Ale..." chtěl něco namítnout Corey, ale Darren ho nenechal.
"Je to to jediné, co můžeme udělat. Jakmile se dostaneme do Librie, oni odtud odejdou, protože už nebude mít smysl tu setrvávat a mohlo by je to stát cenné pozice. A pokud se nechceme dívat, jak zlikvidují naše rodiny a vtrhnou sem bránou s celou armádou, musíme to udělat. Takže za hodinu u Domu. A rychle, nemůžeme ztrácet čas."
Malcolm a Corey přikývli a zvedli se k rychlému odchodu. Darren chtěl taky, ale John ho chytil za ruku.
"Zůstaň tady."
"Kluci, jeďte beze mě." oznámil Darren krátce těm dvoum. Stejně už byli skoro u auta, málem ho ani neslyšeli.
"Nechci teď být sám." pokračoval John v tom, co nakousl.
"Já to chápu." přikývl Darren, "Tak pojď, jdeme nahoru, ať ti zabalíme pár věcí." řekl, vstal a pustil Johnovu ruku. John se pomalu zvedl ze země. Jednu věc si před chvílí uvědomil více než dobře. Ta náklonost, kterou k němu cítil už od začátku, nebyla náhoda. Nesl si jí z minulosti. Proto měl pro něj Darren už od začátku jakési zvláštní kouzlo...
"Oblečení si asi budeš brát sám, mám ti vzít něco z koupelny?" zeptal se Darren, zatímco John pobíhal po ložnici a hledal věci, které bude potřebovat.
"Jo, to budeš hodnej. Kartáček, šampon a tady ty věci." přikývl John.
Když už měl Darren všechno na jedné hromadě, sedl si na chvíli na vanu, zavřel oči a dlouze vydechl. Tak je to tady. Cítil se hodně, hodně zvláštně. Ale už nemůže couvnout. Teď už se zpátky nic vzít nedá. I když by chtěl. Ale nemůže.
"Tady to máš." přinesl Johnovi věci z koupelny.
"Paráda, díky moc. Já už mám snad taky všechno." rozhlédl se John kolem sebe.
"Nemusíš tolik chvátat, času je ještě dost." mrkl Darren na hodinky.
"Tak musíš si pro věci ještě ty, ne? Vezmu auto, sice je bráchovo, ale... Pochybuju, že by ho v nejbližší době potřeboval." zašklebil se John. Dělal odvážného, ale zase tak odvážný taky nebyl.
"Díky." usmál se Darren, "To ale budeme mít jen tak tak, to abychom vyrazili."
"Jasně, jdeme." přikývl John. Uprostřed pohybu se ale zarazil a zahrabal v pracovním stole. Vytáhl z něj novou krabičku cigaret a zapalovač.
"Ne že bych neměl, ale pochybuju, že by je tam vedli." ušklíbl se.
"Ty bez toho taky nevydržíš." rýpl do něj Darren.
"Jasně že jo. Šest hodin jako nic." odpinkl jeho narážku John.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře