Jedna Noc, Tisíce Výčitek 1.část

16. červen 2009 | 15.41 |

 "...and there´ll be no rest for these tired eyes, I´m..."
"Jaké znáte slohy? Tak třeba ty, Adriene..."
Adrien se na poslední chvíli probral z klimbání se sluchátky na uších.
"Eee... Sloh? No, třeba jónský..." začal, ale bouře smíchu ho umlčela.
"Tak jónský, jo? Jen počkej, já ti dám, plést si mluvnici s dějepisem!" pohrozila mu učitelka, "Koukej se soustředit!"
"Je prostě mimo." Ozvalo se tlumeně ze třídy.
Adrien neprotestoval. Ale když se k němu učitelka otočila zády, vytřeštil na její pozadí oči. No co, řeklo se koukej.
Konečně zaslechl ten sympatický chrčák školního zvonku. Měl volnost, mohl jít domů. Jako již tradičně opustil třídu poslední. Nikdy nechvátal jako jeho spolužáci, kteří se mohli přizabít, aby už už byli v šatnách a co nejdál odtud. Vždy si nejprve pečlivě sbalil věci a až pak opouštěl své místo. Ani v šatnách nikam nekvaltoval. Dokonce si ještě pobrukoval melodii písničky, kterou o hodině poslouchal.

Aby se dostal na autobusovou zastávku, musel projít rozlehlým parkem u školy. Proplétal se cestičkami a kopal do kamínků. Začínal víkend a on z toho tentokrát ani neměl takovou radost. Výhled na víkend strávený doma s drahou rodinou ho nijak nenadchl.
Prošel parkem, který už pamatoval tolik propařených nocí, a vyšel přímo před zastávkou. Sedl si na lavičku a vytáhl skicák, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Nevadilo mu, že mu několik lidí nakouklo přes rameno a pohoršeně se zašklebilo, byl už zvyklý. Lidé jeho výtvory odsuzovali, třídní o nich dokonce prohlásil, že jsou "násilné, nechutné a znepokojující" a že si nepřeje, aby svou tvorbu prezentoval ve škole. Na což Adrien zvysoka dlabal. Nosil je s sebou hlavně kvůli sobě, ne kvůli ostatním.
V autobuse skicák radši schoval, ne že by se obával reakce lidí, ale nechtěl svůj výtvor zkazit. Kodrcavý autobus nebyl na malování to pravé místo. Ač ho paradoxně pohled ze zacákaného okna a masa lidí, těsnících se na sobě, ponoukala dál přenášet své černé myšlenky na papír. Nesnášel davy, vždycky měl pocit, že z těch lidí všude kolem zešílí.
Konečně byl doma. Vystoupil z autobusu a zhluboka se nadechl. To dělal vždy, když vystoupil z MHD, bylo to skoro něco jako jeho tik.
"Rodino, jsem doma!" zavolal do chodby, taky ze zvyku. Pak si všiml cizího páru bot u věšáku a zarazil se. Kdo tu proboha otravuje...?
"Ahoj Andy." Pozdravil ho příchozí a Adrien se úlevou opřel o rám dveří do obýváku.
"Teda, tati, tohle mi nedělej."
"No jo, náš mladej pán nesnáší návštěvy, co?" rýpla do něj s úsměvem matka. Ona, Adrienův bratr Rain a jejich otec, seděli okolo stolku v obývacím pokoji a evidentně se dobře bavili. Jak by ne, kdykoliv přijel táta, tak to stálo za to. Akorát že se obvykle ohlašoval.
"Hlavně ti příště dám vědět, až si budu kupovat nový boty, jo?" zasmál se krátce táta.

Spíš než autoritou byl pro ně kamarádem, ostatně to nebylo jen z toho důvodu, že když už se ukázal, tak většinou společný čas strávili na nějakém tahu nebo na jiné akci. Byl tu i druhý důvod, a to ten, že byl jen o šestnáct let starší než oni, navíc pouze numerologicky, i přes nedávno překročenou hranici středního věku byl duchem pořád dvacetiletý kluk, který má život před sebou.
Jejich máma byla v tomhle ohledu jeho pravý protiklad. Bylo jí patnáct, když se Rain a Adrien narodili, a na jejich výchovu byla dlouhou dobu sama. To jí přidělalo vrásky jak na čele, tak na duši. Ve výchově svých synů byla občas až příliš úzkostlivá, ale oni jí to neměli za zlé – když si představili, že v jejich věku už v podstatě měla dvě děti, brrrr.
"Vzal bych vás zase na víkend k sobě, co vy na to? Vybouchl mi jeden obchod, tak mám celou sobotu volno." Mluvil sice táta v množném čísle, ale bylo jasné, že to směřoval především na Adriena.
"Já rozhodně nejsem proti." Trhl Adrien rameny a přisedl si k nim, "Kdy vyrazíme?"
K jeho údivu jeho hláška vyvolala salvu smíchu. Dnes již podruhé...
"Co jsem zase řekl??" zeptal se zmateně.
"Ale nic, akorát že Rain reagoval úplně stejně." Uklidňoval ho táta, "Kluci, tohle si nesmíte dovolovat, ještě si bude maminka myslet, že se jí snažíme zbavit."
"Jen si těch našich pokladů užij, budu ráda, když budu mít taky jeden víkend klid jen sama pro sebe." Mávla matka rukou, aby dala najevo, jak srdečně je jí tohle jedno. Kdyby věděla jen polovinu toho, co neví, asi by jí to tak jedno nebylo. Ale pánové měli mezi sebou svá tajemství, která se k matčiným uším prostě nesměla v jejím vlastním zájmu donést. No znáte to, ne?
"Jo, jasně, táta nám taky koupí nové boty." Ušklíbl se Adrien, vzal z poličky svůj digitální fotoaparát, vyfotil nejprve svého tátu sedícího pohodlně na gauči a pak odešel vyfotit i jeho nové polobotky.
"Doufám, že mě nehodláš kreslit...?" zeptal se podezíravě táta, protože Adrienovu zálibu znali všichni více než dobře.
"Nevím... Možná..." vrátil se Adrien s novým úlovkem a pečlivě si pořízené snímky prohlížel, "Mám momentálně rozdělanýho něco jinýho, ale tak můžu si snad udělat snímky do zásoby, ne?" usmál se nevinně.
"Co máš rozdělaného?" zajímala se matka.
"Jo, a zase budete mít kecy." Ušklíbl se Adrien, ale zalovil ve svých deskách a vytáhl rozpracované dílo, "Prosím." Řekl a položil papír na stůl.
Na bílém papíře se v několika hrubých črtech rýsovalo cosi, co pravděpodobně v budoucnu měla být malá dívenka v objetí staršího muže. Možná v až příliš těsném...
"Ty tvoje úchylačinky, nemohl bys jednou nakreslit něco normálního, něco, co by bylo prostě hezké?" podívala se na něj zpytavě matka.
"Netoužím vytvářet něco jenom proto, aby to bylo hezký. Chci, aby v tom bylo nějaké sdělení. A myslím, že zneužívání v rodině je dost časté a závažné téma a může se skrývat i ve zdánlivých maličkostech." Začal Adrien okamžitě obhajovat svojí práci.
"Stejně si myslím, že by ses měl pokusit o tu výtvarnou školu. Technicky je to podle mě na velice zdařilé úrovni. Teda zatím." Dodal táta a se zájmem si vznikající obrázek prohlížel.
"To je sice pravda, ale nemyslím, že by přijímací komisi nějak omráčila kolekce "studie perverznosti homo sapiens sapiens"." Rýpl si Rain.
"Ty drž pec a nezáviď." Usadil ho Adrien a roztáhl ruce tak, aby dal svému bratrovi najevo, že jeho kresbičky se ze všeho nejvíc podobají stylu "hrabičky", co kreslí malé děti ve školce.
"No tak, kluci, nechte toho." Snažila se je matka jako vždy uklidnit.
"Můžu snad za to, že mám bráchu úchyla? Jauuuu...!" zavyl Rain, jak mu Adrien pod stolem vší silou šlápl na nohu.
"Tak a dost! Sbalíte si a do dvou hodin opustíte tento dům, jasné? Nechci už s vámi ztrácet nervy ani minutu!" došla matce trpělivost.
"Můžeme klidně jet hned." Navrhl táta.
"Tak fajn, jdu si jen vzít pár věcí." Řekli kluci unisono, což jim přišlo hrozně vtipné.
"Kdy se už přestaneš opičit." Plácl Rain provokativně Adriena přes rameno.
"A kdo říká, že se opičím já?" odvětil Adrien a plácl Raina přes zadek.
"Úchyle!" nakopl ho Rain.
"Jednou z nich zešílím." Vydechla rezignovaně matka.
"Proto si je beru na víkend k sobě. Dám jim trochu do těla. Byla by tě škoda." Pousmál se táta.
Evidentně svůj slib myslel aspoň z části vážně, protože se rozhodl vzít kluky na jednu oslavu, kterou plánoval jeden z jeho nesčetných kámošů. Adrien a Rain měli radost, protože tyhle soukromé večírky patřily k nejlepším tahům.
"A co vlastně budem oslavovat?" zeptal se Rain, zatímco Adrien strčil do rádia první CD, které mu přišlo pod ruku.
"Narozeniny." Odpověděl krátce táta a začal si zpívat melodii linoucí se z rádia, "Can´t come back, how does it feel now? I´m only asking because I want to know..."
"Cos to tam prosimtě dal?" protočil Rain panenky, aby dal najevo, jak se mu tahle hudba líbí. Adrien jen pokrčil rameny.
"Hele, drž hubu a šoupej nohama." Okřikl ho táta.
"Až budu mít důvod tak třeba." Vyplázl na něj Rain jazyk.
"Ale no tak brácha, neprovokuj, on už je pán v letech, nemuselo by to dobře dopadnout." Zasmál se Adrien. Provokace byla zkrátka jeho hobby.
"Já ti dám pána v letech, mohl bych bejt tvůj starší brácha." Nabral ho táta loktem.
"Neboj, my už jsme si všimli, že ses minul povoláním." Smál se Adrien.
"Víceméně svého tatínka nade vše milujem." Přisadil si Rain s úsměvem od ucha k uchu.
"Parchanti malí, jen počkejte, příště budete sedět doma na prdeli." Pohrozil jim táta a na poslední chvíli vybral zatáčku.
"Ježiš! Dávej radši bacha na cestu!" zděsil se Adrien.
"Klídek, měl bys aspoň co fotit." Rýpl pro změnu táta do něj.
"Ale neměl bych to čím fotit." Opáčil Adrien.
"Tvoje mínus." Trhl táta rameny a pousmál se. Další zatáčku opět projel téměř smykem.
"Já tě zabiju." Zaskučel Adrien, protože mu právě žaludek málem vyplul z těla ven.
"Kdyby tě viděli dopraváci, měli by z tebe radost." Ušklíbl se Rain.
"Ale neuviděj, radary jsou o pět ulic dál a Paul má tu oslavu prakticky tady za rohem." Ukázal táta kamsi do tmy a sešlápl plyn skoro na podlahu. Poslední zatáčka, tak ať si parchanti užijou.
"Už s tebou v životě nikam nejedu!" nadával Rain, Adrien radši nic neříkal.
"Když jste si o to tak koledovali." Pokrčil táta nevinně rameny a zabouchl za sebou dveře svého BMW s o něco větší razancí.
"Ty seš strašná svině." Kroutil Rain hlavou.
"Ztichni smrade." Uštědřil mu táta mírný políček.
"Hned jsem poznal, že jste tu, je vás slyšet už z dálky." Vyšel jim v ústrety Paul, dnešní oslavenec, s kovbojským kloboukem na hlavě.
"Jo, a asi nás bude slyšet i nadále." Odpověděl Rain, který tím dal svému nade vše milovanému otci najevo, že tohle mu jen tak neprojde.
"To víš, děcka si zas vyskakovali." Řekl táta Paulovi, ale ve skutečnosti to byla spíše pomsta Rainovi.
"Chápu." Přikývl se smíchem Paul, "No, tak pojďte dovnitř, ať se můžeme zasmát všichni."
"Já nikomu pro smích být nehodlám." Poznamenal Adrien.
"Ty se ani snažit nemusíš." Rýpl Rain i do něho.
"Jestli budeš celej večer takhle milej, tak to otáčím a jedu domů." Odsekl Adrien.
"Tak to abys jel." Usmál se na něj nevinně Rain.
"Děcka, polezte, nebudete přece stát celej večer venku!" zavolal na ně od dveří táta a utnul tak jejich začínající hádku.
Adrien seděl u baru a pozoroval cvrkot kolem sebe. Líbilo se mu to. Miloval společnost, protože jí tak rád pozoroval. Nikdy se do ničeho nenechal zatáhnout, ale zbožňoval, když mohl na někoho zaměřit svou pozornost a hádat jeho příběh. Vznikaly z toho zajímavé postřehy a ještě zajímavější nápady... Třeba tamhleta dáma v černých úzkých džínách a lesklém tričku. Má nádherně hubenou postavu. Adrien zbožňoval takové typy. Úzký pas, tenké nohy a ruce, malá prsa, pevný zadeček. Určitě ji stojí spoustu námahy tohle udržovat. Její obličej byl rovněž už od pohledu opečovávaný, hladká kůže, zdravě narůžovělé tváře... U Adriena měla bonus za to, že nebyla zmalovaná jako indián na válečné stezce, naopak jen několika chytrými tahy podtrhla svou krásu. Zlaté vlasy měla vyčesané do culíku a ozdobené tenkou stříbrnou čelenkou, v každém uchu jednu dlouhou, rovněž stříbrnou náušnici. Už od pohledu bylo jasné, že o sebe pečuje a že si na sobě asi také velmi zakládá. Byla to panenka. Něžná, krásná, upovídaná... A určitě i pitomoučká.
Adrien přimhouřil oči. Jasně to viděl. Obraz. V jeho středu stříbřitá, blyštící se krása. Kolem ní šedočerný svět, který pro tu krásu musel něco vytrpět... Byl to její svět. A svět pokusných zvířat.
"Už zase pozoruješ?" padl mu najednou kolem krku Rain.
"Sakra, neruš mé kruhy." Strčil do něj Adrien. Rain se mírně zapotácel a Adrien nejen z lesku jeho očí poznal, že už má řádně nakoupeno.
"Kruhy, jo? Kruhy?" smál se Rain. Adrien jen obrátil oči v sloup.
"Hele, přestaň koukat po ženskejch, stejně seš teplej."
Adrien po něm švihl pohledem.
"No jasně, proč by ne." Mlel Rain dál, jako vždy si vypěstoval povídavou opici, "Každej to o tobě ví, že seš úchyl." Dostal menší záchvat smíchu, "Víš, co bych řekl? Že tobě by se dokonce líbilo i kdybych po tobě vyjel já!"
"Ty radši zajeď do pr...!" zasyčel Adrien.
"Pro pravdu se každej zlobí." Smál se Rain dál. Než se Adrien z toho šoku vzpamatoval, už se ho snažil líbat.
Plesk! Reakce byla více než blesková.
"Tak tímhle jsi u mě skončil, ty kreténe!!" zaječel nepříčetně Adrien a vyrázoval ven chytit když už ne autobus, tak aspoň auto. Vřelo to v něm víc než v papiňáku. Nevnímal překvapené hlasy, nevnímal nic okolo sebe. Pamatoval si jen ten příšerný, protivný, vlezlý smích, uvědomoval si, že Rainovi páchl dech po alkoholu.
Sakra, sakra, sakra!!! Být už co nejdál odtud! A Raina, toho zmetka, zprovodit ze světa!
Proč si o něm všichni sakra tohle myslí? Proč ho nenechají na pokoji? Proč ho, kurva, musí neustále provokovat?!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jedna Noc, Tisíce Výčitek 1.část marťas 22. 06. 2009 - 16:59