Jedna Noc, Tisíce Výčitek 2.část

23. červen 2009 | 16.18 |

"Co se stalo?" chytil táta vztekle Raina za rameno. Rain chvíli zíral, protože nechápal, proč se zlobí na něj, když nemůže mít ani páru o tom, co se dělo.
"Co by asi, je to idiot." Odsekl Rain a vyprostil svou ruku ze zajetí železného stisku tátovy ruky.
"Jo? A proč jsi teda facku dostal ty?"
Tátova logika skutečně neměla chybu.
"Prostě jsme se štěkli, no, to se prostě stane!" vypěnil Rain.
"A kam teď Adrien šel?" přešel jeho kousavou poznámku táta mlčením.
"Vím já?" trhl Rain vzpurně rameny. Táta jen rezignovaně zakroutil hlavou a vytočil na svém mobilu Adrienovo číslo. Vyzvánělo to neskutečně dlouho.
"Ahoj, kde sakra jsi??" vyštěkl do telefonu, jakmile uslyšel klapnutí.
"Na cestě na bus." Odpověděl stejně úsečně Adrien.

"Adriene neblbni! Jestli chceš mermomocí jet domů, tak zalez do nějakýho bufáče a já tě tam vyzvednu a klidně tě domů odvezu, ale přestaň dělat voloviny!" přemlouval ho táta, ač mu bylo jasné, že tímhle stylem se to asi jen tak nepodaří. Ale byl příliš horká hlava na to, aby teď byl na Adriena nějak milý.
"Jo? A mého na sračky vožralého drahého bratříčka tam necháš jen tak bez dozoru?" opáčil štiplavě Adrien.
Táta si uvědomil, že to opravdu není dobrý nápad. Na okamžik byl v pokušení odvézt je domů oba, protože tyhle jejich hádky vždycky stály za to.
"Tak dobře, jeď si autobusem, pokud ti nějaká noční linka jede. Ale pamatuj si, zavoláš mi, jestli ti to vůbec jede a v kolik, a až se dostaneš domů, tak mi zavoláš taky, jasný? Zbytek si vyřídíme, až zítra přivezu domů Raina." Vybruslil z toho nakonec táta jedinou jakž takž schůdnou cestou.
"Rozkaz. Zatím."
S těmito slovy Adrien zavěsil.
A to se ještě držel, aby nevyjel i na tátu. Tak moc byl naštvaný.
Není to růžové, když okolo někoho projdete a přímo cítíte, jak vaše záda propálil jeho prst. Není to o moc lepší, když ještě k vašim uším dolehnou první šeptavá slova, která vůbec nezní přívětivě. Necítíte se zrovna nejlépe, když někam vejdete a každý vás buď ignoruje, nebo vás na uvítanou místo vlídných slov propálí pohledem. Ale na vše se dá zvyknout, pokud člověk musí. Pokud je dostatečně odolný. Proti útokům zvenčí to chce sice trpělivost, ale ten štít se časem vytvoří. Ale když na vás nepřítel tolik ostře zaútočí i z vnitřku vašich tak přísně střežených hradeb, nějak začnete cítit, že už to nemá valnou cenu se snažit...
Autobus byl prakticky prázdný, vzhledem k tomu, že šlo o noční linku. Adrien seděl až úplně vzadu, sám, zbylých sedm lidí, kteří cestovali s ním, sedělo v přední části autobusu. Asi si malovali, jak co nejrychleji vyskočí z té pojízdné plechovky ven, což jim urychlí cestu k domovu. Ne že by si Adrien už nepřál být doma. Přál si to více než cokoliv jiného na světě. Ale vážně netoužil být ještě více naštvaný.

A to by určitě byl, kdyby viděl, jak okolo něj lidé dělají opatrné obloučky a vrhají po něm ty prazvláštní pohledy...
Věděl o sobě, že nepůsobí zrovna sympaticky. Rain i táta nikdy neměli problém se dát s kýmkoliv do řeči, Rain měl na líci ten úsměv snad přikurtovaný a táta byl zase výřečný, až to někdy hezké nebylo. Oba byli společenští, rádi se účastnili jakékoliv zábavy, ač měli jako každý smrtelník své nepřátele, mohli je vyvážit dvojnásobným počtem přátel... Tak proč on jediný musí být taková černá ovce? Proč musí na lidi působit jako psychopat? Nezveličoval, věděl moc dobře, jak na lidi působí, tím víc, pokud byl naštvaný. On by vlastně ani nemusel být zvláštní svým chováním. Bohatě by stačil jeho vzhled. Jeho výraz ve tváři. A nálepku "úchyl" by dostal stejně...
"Adriene, usměj se, máš ledové oči." Říkávala mu babička, když byl ještě hodně malý. Tenkrát tu větu nechápal, ale nelíbila se mu, protože Rainovi jí nikdy nikdo neřekl. Jemu opakovali neustále, že se tváří jako kakabus. Jak mu záviděl jeho pomněnkově modré oči... Spousta lidí sice tvrdí, že se jim zelené oči líbí, protože jsou vzácné a vypadají zvláštně. Ano, zvláštně vypadají. Ale bohužel v tom negativním slova smyslu...
Když vám lidé pořád dokola opakují jedno a to samé, může se lehce stát, že tomu začnete věřit. Říkají to lidé, tak to tak asi bude... Ale není to tak, vy to víte moc dobře, ale vaše duševní rovnováha už je narušena.
Jak on Rainovi závidí... Chtěl by být alespoň z poloviny jako on. Ne úplně, na to se měl zase moc rád. Ale neuškodilo by, kdyby od něj převzal pár jeho vlastností a schopností... Například tu ustavičně dobrou náladu. Adriena neskutečně vytáčelo, že stačila trocha, a měl zkažený celý den. Rain když měl den blbec, tak se tomu pak u večeře smál jako blázen a hlavu si z toho nedělal absolutně žádnou. Měl problémy a uměl je řešit, ale jako kdyby se ho netýkaly. Jako kdyby si plul ve vzduchoprázdnu a připustil si jen to, co si připustit chtěl. Kéž by on tohle uměl taky...
Cesta mu utekla rychle, dokonce tak, že málem zapomněl vystoupit. Byl trochu nesvůj, když tak stál na tmavé ulici a představil si tu cestu domů přes město. Nakonec s lehkým nadechnutím nahmátl ve své kapse kapesní nůž a vykročil.
Nejen jeho tátovi se ulevilo, když mu přišla SMSka, že je doma a v pořádku.
Bytem se plížil jako zloděj, protože nechtěl probudit matku. Ale stejně se mu to nepovedlo. Měla lehký spánek a probudilo jí skutečně cokoliv. Zrovna stál v kuchyni a pyl vodu, aby svlažil nepříjemnými pocity sešněrované hrdlo, když ho oslepilo světlo, které ještě schválně kvůli mámě nechal zhasnuté.
"Adriene?? Co tu děláš?" divila se matka a rozespale mžourala.
"Já ti to potom ráno vysvětlím, klidně si běž zase lehnout." Poslal jí Adrien zpátky do postele.
"Kde je Rain?" nedala si matka pokoj.
"Rain zůstal u táty, jo, a ten o tom ví, když už jsem u toho." Odpověděl jí Adrien a postavil vyprázdněnou skleničku do dřezu.
"Tak dobře. A ty si běž taky lehnout, je moc hodin. A příště žádné takovéhle cesty po nocích, máš štěstí, že se ti nic nestalo!" dala mu matka vskutku neotřelou dobrou noc.
"Máš štěstí, že se ti nic nestalo." Zasyčel si Adrien pro sebe, když v kuchyni osaměl. Ne, zatím se nestalo. Ani jemu, ani nikomu jinému. Ale už brzo se stane...
Uvědomil si, že se prsty dotýká svých rtů. To ho pobouřilo ještě víc. Zatím co ze sebe vztekle strhával oblečení, aby si mohl jít lehnout, přemýšlel nad tím, jak tohle Rainovi co nejlépe vrátit. Potíž byl v tom, že tohle bylo něco, co zkrátka vrátit nešlo. Ať by mu provedl cokoliv, nedocílil by tím toho, aby se Rain cítil hůř než on.
Celý následující den se pak pokoušel uklidnit, a celkově se mu to i dařilo. Svůj podíl na tom měly matčiny výslechy, kterými ho týrala celý den, protože si pokaždé ještě vzpomněla na nějakou otázkou, kterou mu prostě musela položit. Rain a táta dorazili zhruba v pět odpoledne.
"Já tě zabiju, Adriene, hned jak mi přijdeš do pracek." Vydechl trochu uštvaně táta, zatímco se pokoušel vyzout jednou rukou. Druhou totiž právě hrozil svému nezvedenému synovi.
"Nerozčiluj se, nebo si nameleš." Doporučil mu pragmaticky Adrien.
"Namleto dostaneš tak akorát ty." Řekl rezignovaně táta, "Co jste si provedli sakra tak strašnýho, že jsi odtud vylít jak naprcaná fretka?"
Rain na poslední chvíli zdusil výbuch smíchu do rukávu. Když však uviděl Adrienův ledový výraz, jímž ho proklál jako mečem, humor ho brzy přešel.
"Tak to bych dál nerozváděl, nebo se naseru znovu." Odvětil Adrien.
"Ale už toho mám dost!" vlítla mezi ně matka, "Že ty nemáš rozum ani vychování, na to jsem si už zvykla." Mávla rukou nad svým bývalým partnerem, "Ale vy se koukejte chovat slušně."
"Co já, já jsem neřekl půl slova!" bránil se okamžitě Rain, "A vůbec, mám hlad, od rána sem nežral, je tu někde něco k snědku?" řekl a během chvilky už se hrabal v ledničce.
"Ty seš taky dobrák, to jsi nebyl nakoupit?" zakroutila nad tím matka hlavou.
Táta jen bezradně pokrčil rameny. Přece jí neřekne, že měl Rain takovou kocovinu, že problil celý ráno.
Zatímco se Rain usalašil u jídelního stolu, odešli si rodiče povídat do obýváku. Raina z debužírování vyrušil až Adrien. Ve svém naprosto klasickém stylu. Do jedné ruky vzal foťák, do druhé nůž. Potichu se přikradl do kuchyně a pak rychle a prudce zarazil nůž do desky stolu. Rain neměl daleko k tomu, aby začal ječet, jak se lekl. Adrien si se spokojeným úsměvem na tváři jeho vyděšenou grimasu vyfotil.
"Já ti ten zkurvenej foťák narvu někam!!!" ječel Rain, "Ty seš normální magor, pošahanej kretén!"
"A co seš v tom případě ty?" opřel se Adrien provokativně o desku stolu.
"Ježiš, byl jsem na mraky, prostě mi to ulítlo!" ohradil se Rain.
"To je taky tvoje jediný štěstí, žes byl nalitej jak dělo, jinak bych ti tu držku urazil!" vytáhl Adrien nůž ze dřeva a ukázal jím na svého bratra.
"Běž se bodnout, kreténe." Poslal ho Rain do háje.
"Já tě varuju. Z tohohle bez omluvy nevyklouzneš." Řekl ledově Adrien.
"Když ti to pomůže, tak promiň! Jo, promiň, přehnal jsem to a už se to nestane, seš spokojenej? A jestli jo, nechal bys mě teď v klidu najíst?"
Adrien se zhnuseně otočil a vyrázoval z kuchyně ven. Kdyby ho Rain poslal rovnou do prdele, nemohla ta jeho omluva vyznět hůř.
"Zase se hádají." Povzdechla si mezitím smutně matka.
"Jsou to puberťáci. Všichni sourozenci se čas od času hádají." Neřešil to táta.
"Ano, ale oni až nějak moc často." Vedla si matka přesto dál svou, "Rain Adriena neustále provokuje a Adrien na to neadekvátně reaguje."
"Přestaň si dělat starosti. Kluci jsou holt trochu ráznější, ale to není nic strašného." Smál se dál táta.
"Já bych chtěla mít tvou bezstarostnost." Zakroutila matka hlavou, "Tobě holt na krku jejich výchova nezůstala."
"No ještě mi řekni, že je akorát kazím." Chytil jí táta za slovo.
"Bůhví, o čem všem nevím." Pokrčila matka rameny, "A možná je jen dobře, že o tom nevím."
"Ale no tak, přestaň už se věčně stresovat. Víš co? Času je ještě dost, co kdybych tě pozval do restaurace?"
Matce se sice zpočátku nechtělo, ale nakonec se nechala přemluvit. Už nebyla ve společnosti, ani nepamatuje. A možná má Rob pravdu a jediné, co potřebuje, je menší rozptýlení.
"A vezmi si na sebe ty nádherný šaty, cos měla, když se tvůj brácha podruhý ženil." Pousmál se táta.
"Neblbni, nezapomínej, že je zima, a ty šaty jsou dost krátké!" bránila se se smíchem máma.
"Co se děje?" strčil Rain zvědavě hlavu do matčina pokoje, kde se právě jeho rodiče dohadovali nad krátkými červenými šatičkami.
"Raine, pojď mě podpořit, že by si máma měla na sebe vzít tyhle šaty? Bude v nich vypadat jako super kost." Zlanařil ho hned táta k posuzování.
"Vy někam jdete?" přešel Rain jeho otázku mlčením.
"Jen si zajdeme do restaurace. Nic tu nevyvedete, Raine, slibuješ?" vklouzla matka okamžitě do role nesmlouvavého rodiče.
"Přísahám na holej pupek." Ušklíbl se Rain, "Já rozhodně nic vyvádět nebudu, ale za Adriena neručím."
Matka tedy zaklepala na dveře Adrienova pokoje.
"Adriene! Já a táta si jenom jdeme někam vyjít, tak se tu koukejte chovat slušně, ano? Ne že budou nějaký stížnosti!" upozorňovala ho.
"Jako kdyby někdy byly!" odpověděl jí Adrien. Dalo mu dost práce, aby i přes dveře na jeho hlase nepoznala, že ho opět naštvala. Jen co se mu podaří trochu se uklidnit po té roztržce s Rainem, musí ho zase namíchnout tímhle. Věčné připomínky, napomínání, zákazy! Jako kdyby byl malé dítě! Pořád na něj dohlíží, kontroluje ho, ke všemu má tisíc připomínek!
Netušil, jak dlouho tam stál a vztekle zíral do zdi. Přemýšlel nad vším, co ho kdy naštvalo, a že toho nebylo málo. Na jejich rodině ho toho štvalo mraky. Matčino domlouvání, Rainovo chování obecně... Vztek s ním cloumal. Zadíval se na nůž, který stále ještě třímal ve své ruce. Bylo mu jedno, co na to matka řekne. Pocítil neskutečnou potřebu si svůj vztek vylít. Hned teď. Okamžitě!
Rain ve svém pokoji zpozorněl. Co to bylo za zvuk? Znělo to, jako kdyby šel z Adrienova pokoje...
Nejdřív tomu nechtěl věnovat pozornost, ale když ten zvuk uslyšel podruhé, donutilo ho to vstát z postele a jít se podívat, co se děje. Adrien byl rapl a bůh ví, co mohl provést...
"Adriene?" zaklepal na jeho dveře. Žádná odpověď.
"Adriene, jdu dovnitř, ano?" zavolal podruhé a vzal za kliku.
"A... Sakra, co tu vyvádíš??" vyděsil se Rain. Celý pokoj tonul v peří. Byla ho plná podlaha, ještě stále se trochu vznášelo ve vzduchu. Uprostřed toho klečel Adrien s nožem v ruce a doslova zbožně na to zíral.
"Raine, můžu tě o něco poprosit? Vyfoť to." Vrazil mu do ruky foťák bez toho, aniž by se po něm podíval.
Rain byl sice stále zaražený a nevěděl, co si má myslet, ale nakonec se rozhodl Adrienovi vyhovět.
"Ne, počkej, ještě ne!!" zastavil ho Adrien, když se chystal stisknout spoušť, "Vyfoť v tom MĚ."
"Tak se sakra zařiď dle svýho." Vyjel na něj Rain v rozčilení.
"Však taky jo." Odpověděl naprosto nezúčastněně Adrien a jedním šmahem se zbavil trička a kalhot. S nožem v ruce si lehl mezi peří. Pohyboval se pomalu, jako kočka, každý jeho pohyb byl přesně propočítaný.
Rain se za hledáčkem fotoaparátu trochu zarazil. Kde vzal Adrien tak super postavu? Slovo sport pro něj přece znamenalo téměř nadávku.
Adrien se konečně uvelebil v poloze na zádech do rozsypaného peří. Nůž lehce přidržoval v levé ruce u svého ramene, pravou ruku měl volně položenou a oči zavřené.
Raina z toho z neznámých důvodů obcházel mráz. Venku se postupně začínalo stmívat a prodlužující se stíny v kombinaci s ustupujícím sluncem celému tomu výjevu dávaly určitý ráz neskutečnosti.
Když Adrien uslyšel potřetí cvaknout foťák, pomalu se zvedl, aby peří moc nerozvířil, sotva se usadilo. Naklonil se Rainovi přes rameno, aby si prohlédl pořízené snímky.
"Jsou vážně skvělé." Řekl, "Ani bych je od tebe takovéhle nečekal."
Nemá cenu řešit, co se jim v té chvíli mohlo honit hlavou. Protože, jak měli později zjistit, netušil to pořádně ani jeden z nich.
"Vidíš? Kdyby sis to nejdřív pořádně zaostřil, bylo by to ještě lepší..." začal Adrien Raina zezadu instruovat. Paže měl opřené o jeho ramena a prsty kouzlil po čudlících na fotoaparátu.
Rain jeho slova ani pořádně nevnímal. Jen si uvědomoval, že je na něj Adrien nalepený ještě víc než před chvílí a že ho to znervózňuje.
Adrien přestal s vysvětlováním, ale od svého bratra neustoupil. Zlehka ho chytil okolo ramen a vzpomněl si na včerejšek.
"Raine... Už jsi to někdy zkoušel s chlapem?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jedna Noc, Tisíce Výčitek 2.část marťas 23. 06. 2009 - 16:42