Kingdom Of Libria, 25. díl

17. červen 2009 | 21.48 |

 "Do pytle, ségra už je doma." zaklel Corey, když vešel do bytu a uviděl, že se u dveří válejí Angieny boty.
"Klid, nech to na mě." položil mu Malcolm ruku na rameno. Corey se tomu gestu podivil, než si uvědomil, že se o něj pouze opírá, aby si mohl zout boty.
"Fajn. Angie?" zavolal do nezvykle tichého bytu.
"No?" ozvalo se z obýváku.
"No super, nebudu jí muset vyhazovat z pokoje. A ty víš, kde jí máš." zaradoval se Corey, "Tak do toho, já si jdu zabalit, za deset minut jsem zpátky."
"Jasně." kývl jeho směrem Malcolm. Vypadal zamyšleně. Jen si namáhej závity, pomyslel si Corey. Pokoj vzal doslova útokem, naházel do své sportovní tašky všechno, co mu přišlo pod ruku. V koupelně to provedl nějak podobně.

"Tak, já mám všechno." objevil se ve dveřích obýváku, aby dal Malcolmovi najevo, že můžou vyrazit. Zůstal ale stát jako přimražený. Angie seděla v křesle a oči měla zarudlé od pláče. Malcolm stál vedle ní a držel jí za ruku.
"Co se děje?" zeptal se podezíravě Corey. Angie zvedla uplakaný pohled a podívala se po něm. Pak se zvedla z křesla a přešla k němu. Pevně ho objala.
"Vrať se v pořádku." zašeptala tiše. Kdyby mluvila jen o něco málo hlasitěji, mohl by jí zradit hlas.
"Jo, jasně, neboj se." trochu se zakoktal Corey a pohledem se ptal Malcolma, co jí proboha řekl, že tak vyvádí. Ten se tvářil tak vážně, až to Coreyho trochu děsilo.
"Tos jí řekl, že rukujeme do armády?" neodpustil si přeci jen nakonec štiplavou poznámku.
"Ne. Pravdu."
Corey vytřeštil oči a v první chvíli měl pocit, že to s ním praští.
"Už včera."
Po tomhle sdělení pochopil všechno.
"Ty seš takovej idiot." zasyčel.
"Jakej idiot?! Mám právo to vědět!" vyjela na něj Angie.
"Jo? Budeš se tu teď parádně stresovat, to je přece úžasný." oplatil jí Corey stejnou mincí.
"Nehádejte se." nenechal je Malcolm pustit se do sebe nějak výrazněji, "Máme málo času, musíme jít, já taky ještě potřebuju domů."
"Chci jet s váma." dožadovala se Angie.
"Ne, zůstaň tady." zarazil její odhodlání Malcolm a vzal její obličej do dlaní, "Buď tady a dávej na sebe pozor. My se vrátíme co nejrychleji."
"Umřu tady strachy." objala ho Angie stejně pevně jako před chvílí Coreyho.
Byla to scéna dojemná o to víc, že ani jeden z nich si do té doby pořádně neuvědomil, že ani neví, na jak dlouho vidí své blízké naposledy. Malcolm a Angie se začali líbat, Corey stál zaraženě vedle nich a bylo mu tak nějak hrozně těžko na duši.
-.-.-
Sešli se o ulici dál než stál Dům, určitě to tam bude dobře střežené, teď, když už byla brána skoro otevřená. Musí se k ní rychle dostat a ještě rychleji jí otevřít.
"Takže, už jsme o tom s Johnem cestou přemýšleli a došli jsme k tomuhle závěru..." začal Darren rozdávat pokyny, "Budeme předpokládat, že ta brána je skutečně už z velké části obnovená. V tom případě nám nezbyde nic jiného, než z ní velkou část energie ubrat, je to energie lidí, kteří jí určitě nedali dobrovolně a my nesmíme dát temným jedinou záminku, kterou by proti nám pak mohli použít. Tohle si vezme na starost John, my mu jenom pomůžeme prorazit cestu a budeme mu krýt záda. A pak bude řada na nás, abychom bránu otevřeli."
"A co uděláme s věcma?" zeptal se prakticky Corey.
"Přihlásil ses o to ty, tak je dostaneš na starosti." usmál se záludně Darren.
"Ty seš svině." odfrkl si Corey. Už se mu moc líbila myšlenka, jak bude táhnout čtyři bágly, "Jak to mám asi pobrat?"
"Ty si poradíš." poplácal ho Darren po rameni, "Já a Malcolm je zabavíme a pokusíme se ti nechat volnou cestu. Kdyžtak holt bude jeden z nás muset něco oželet."
Když odcházeli od auta, John se najednou otočil na podpatku a vrátil se. Přiložil ruku na zámek a auto krátce a zvláštně zasvětélkovalo.
"Tohle každýho zloděje odradí. Rád bych tady to auto pak našel, i se všema součástkama." okomentoval své počínání.
"Vidíš, dobrej nápad, já musel auto nechat doma. Naštěstí." pousmál se Corey.
Kolem Domu bylo podezřele mrtvo. Nikoho nenapadlo, že je to kvůli tomu, ale každý podvědomě vycítil, že je lepší se tam nepohybovat. Jen malá skupina lidí s ne příliš silnou intuicí se procházela kolem. Ta ale nemusela kluky nikterak zajímat. Až projdou bariérou, stanou se pro okolní svět neviditelní.
Bariéru prorazili celkem bez problémů, jako první šel podle úmluvy John. Před Domem stáli na stráži pouze dva youmové. Bez větších problémů se mezi nimi prosmýkl, z druhé vlny se pak o ně postaral Malcolm. Nebylo to nic těžkého, protože youmové tak rychlý útok nečekali.
Uvnitř Domu čekalo na kluky jedno velké překvapení. Nikdo tam nebyl!
"Tohle se mi ani trochu nelíbí." poznamenal výstižně Corey.
"Třeba je to jen chvilková nepozornost, víceméně musíme zůstat ve střehu." odvětil Darren a lehce postrčil Johna směrem kupředu, "Tak běž, a moc se s tím neloudej."
"A schválně jo." ušklíbl se John. Darren mu věnoval kyselý úšklebek.
Uvnitř Domu to vypadalo jako obvykle, s tím rozdílem, že zde bylo výjimečně liduprázdno. John možná v první chvíli pocítil lehké zmatení z toho, že nevěděl, co má dělat, ale najednou jako kdyby myšlenky v jeho mozku přeskočily na jinou kolej a vše, co udělal, bylo najednou zcela automatické. Přistoupil ke kamennému stolu v zadní části Domu a dotkl se ornamentu z drahokamů v jeho středu. Tyto kameny byly jednou z velkých zvláštností Domu, nad kterou si vědci celá léta marně lámali hlavu, jelikož žádné jiné takové kameny se na Zemi nevyskytovaly. Byl to zvláštní pocit, být jedním ze "zasvěcených"... John se na okamžik zamyslel. Momentálně se cítil neohrožovaný a i relativně klidný, takže se mu myšlenky snadno rozutekly. Byl to takový okamžik k zamyšlení. Vlastně jsou na celém širém světě jenom čtyři, kdo znají pravdu o tomto zvláštním místě. Za předpokladu, že s nimi Darren nepropašoval někoho jiného, koho tak docela nemusel, ušklíbl se John v duchu. Žádného dalšího milence.
Šokem vytřeštil oči. Cože? Na co že to právě před chvílí myslel?? Ale ať se snažil sebevíc, nepodařilo se mu vzpomínku přivolat zpátky. Milence??
"Hej, zamrzl jsi tam nebo co?" přivolal ho Coreyho hlas zpět do reality. Naposledy poplašeně zamrkal očima a začal se znovu soustředit na to, co dělá.
Kameny se jeho ruce bez odporu poddaly a slily se do jediné, duhově barevné hmoty. Barvy se začaly různě slévat a postupně se měnily v hmotu vzdáleně podobnou aerosolu. Pak nastala rychlá řetězová reakce. K symbolickému nebi prudce vyšlehlo několik svítivých chapadel, pak se stáhly zpět dolů, zase se vytáhly a nakonec se zahustily do jediného bodu, ze kterého se během zlomku sekundy vytvořilo rozhraní. Bylo zvláštní, že nezáleželo na tom, jestli bránu otevírali temní nebo světlí, vždy měla stejnou barvu. Ale jaká barva to přesně byla nelze říci, lidské oko jí nedokázalo popsat.
John mohl doslova vidět směs nejrůznějších energií. Lišily se podle toho, jakému člověku patřily. A že zde bylo skutečně vše – děti, starci i dospělí, ženy i muži... Skutečně jim bylo jedno, čí energii použijí, hlavě aby byla. Neodolal a začal se v té změti prohrabovat. Chtěl vědět, jestli Zoicite splnil svou hrozbu...
Za svými zády uslyšel několik ran a rychle se otočil. Bránu měli evidentně za úkol střežit ještě dva stíny, které se ve chvíli, kdy John bránu vyvolal, objevily na scéně. Rychle se vrátil zpátky ke své práci, během chvíle zde můžou být další. Energie jako dušičky zpod vodníkových hrnečků se poslušně rozlétly zpět ke svým původním majitelům. A kdyby k nim náhodou nedorazily... Však už si své uplatnění najdou. A co Johna aspoň trochu uklidnilo, Ian mezi nimi skutečně nebyl.
"Mám to, pojďte!"
První k němu přiběhl Corey. Položili dlaně na kamenou desku a navzájem se dotýkali špičkami prstů. Brána, která ztratila podstatnou část své konzistence, se znovu rozzářila. Během chvíle byl u nich i Malcolm. Zbýval už jen Darren.
Chtěl stín pokud možno vyřídit úplně, aby náhodou neprošel s nimi, ale nedařilo se mu to. Stín jeho ranám hbitě uhýbal.
"Darrene, dělej!"
Nedalo se nic dělat, musel to risknout. Vlnou energie od sebe stín odstrčil do uctivé vzdálenosti a rozběhl se k ostatním, co mu nohy stačily. Na kamenný stůl doslova dopadl. Jakmile spojil svojí ruku s rukami ostatních, vyrazila proti nim obrovská masa té zvláštní látky, z níž byla brána tvořená, a zcela je do sebe pohltila. Ucítili pouze prudký závan větru a náhlé horko. Pak už nic.
-.-.-
"Do prdele, já nic nevidím." zasyčel Corey, když konečně přišel k sobě a zjistil, že vidí tak nanejvýš několik barevných, rozmazaných šmouh.
"Klid, za chvilku to bude lepší, já už celkem vidím." odpověděl mu John, "Asi je to jen následek šoku."
Vzápětí zažil šok druhý, když se pořádně rozkoukal a metr před sebou uviděl dva vytřeštěně zírající muže. V rozmezí několika sekund postupně úlekem nadskočili i ostatní, to jak se postupně rozkoukávali. Nejvíc se vyděsil Darren, zrak se mu vrátil jako poslednímu a tudíž už koukal přímo do hlavně nehezky vyhlížející zbraně.
"Kdo jste?" zeptal se jich jeden z vojáků.
"Dobrá otázka." otočil se John na Coreyho a Malcolma. Dával jim tím najevo, aby jim něco řekli oni – na něj mířila druhá zbraň, Corey a Malcolm nebyli zjevně považování za tolik nebezpečné.
Corey byl celou situací taky značně rozhozený, takže se mu povedlo plácnout krásnou blbost: "Rozumíte po našem?"
Darren šel smíchy do kolen: "Samozřejmě že rozuměj po našem, když jsme ze stejný planety." pak se otočil na ty dva, "Mám návrh. Pokud se tu čirou náhodou nachází někdo, kdo se jmenuje Khoby, tak mu nechte vyřídit, že s ním chceme mluvit. Tím se to vyřeší."
"Tudy." strčil do něj necitelně voják, který na něj mířil.
"Jsou normální?" kroutil John nechápavě hlavou.
"Psssss!" zasyčel na něj Darren, "Teď neměl a jdi, vysvětlím ti to potom."
Dovedli je do malé, tmavé místnosti, ve které byl pouze jeden stůl uprostřed a tři židle.
"Tady počkejte. Za dveřmi bude stráž, tak se nepokoušejte nikam vzdalovat." přikázal jim jeden z vojáků. Pak kluci osaměli.
"Teda, tomu já říkám přivítání s otevřenou náručí." ušklíbl se Malcolm.
Corey úlevně shodil ze svých zad ty zpropadené batohy a slastně se protáhl.
"Nesmíš se jim divit, evidentně se bojí." omlouval Darren chování vojáků.
"Bojí, a čeho?" nechápal Malcolm.
"Myslí si, že my dva jsme temní." odpověděl Darren a otočil se na Johna, "A to je to, co jsem ti chtěl říct."
"No, z jedný čtvrtiny maj pravdu. Ale není to divný?" zatvářil se John na Darrena tak, aby bylo jasné, že tohle vysvětlení je poněkud nedostačující.
"Není normální, aby světlí měli černé vlasy. A pochybuju, že i kdyby znali něco jako barvu na vlasy, tak by chápali, proč jsem si obarvil hlavu." rozvedl tedy Darren svou předchozí odpověď, zatímco Corey se vytasil s rýpavou otázkou: "Podle jakýho klíče to počítáš?"
"Podle momentální nálady." odpověděl štiplavě John.
"Všichni jsou cvoci, jenom já jsem letadlo." zakroutil Malcolm hlavou a zabral pro sebe jednu volnou židli. Druhou si okamžitě přivlastnil Corey.
"Sedni si." pobídl John Darrena.
"Zrovna jsem ti chtěl říct to samé." usmál se Darren, "Sedni si ty, já vydržím chvilku stát."
"To já taky." oponoval s úsměvem John.
"Nehádejte se, vyřeším to za vás." přerušil jejich rozhovor Corey a na poslední volnou židli si hodil nohy.
"Jsi hotový génius, mohl by jsi zfleku dělat politika." dobíral si ho pobaveně John.
"Možná o tom budu uvažovat, pokud to bude takhle pohodlná práce." protáhl se rozkošnicky Corey.
"Tak jste to vy!" ozval se ode dveří nadšený hlas. Khoby byl evidentně na nečekanou návštěvu celý natěšený, byl celý zadýchaný, jak cestou běžel.
"Jo, važte si toho, o pár hodin dýl a byl by to někdo úplně jiný." poznamenal Darren.
"Určitě máme hodně o čem mluvit, tohle bylo hodně nečekané, ale pojďte se mnou, ať netrčíte tady v té díře, za to nepohodlí se omlouvám." div že je Khoby z místnosti nevystrkoval.
"To je v pořádku, já žádné nepohodlí neměl." pousmál se pobaveně Corey. To přehnaně úslužné chování ho hodně bavilo, když s Khobym mluvil naposledy, choval se k němu jak k malému harantovi, tohle byl obrat o sto osmdesát stupňů.
Procházeli dlouhými, strohými chodbami, zjevně se jednalo o nějakou pevnost nebo něco takového. Bylo to logické, pokud chtěli mít povstalci aspoň malou naději, že jejich akce mají naději na úspěch, museli bránu uhájit stůj co stůj. Přivítání od jejich vojáků bylo rozhodně příjemnější než kdyby kluky hned po příchodu zastřelili temní.
Místnost, do které je Khoby zavedl, byla rozhodně příjemnější a prostornější než ta, ve které čekali předtím. Tahle místnost byla osvětlená lehce namodralým světlem a velikostí se blížila menší hale. Nábytek byl bílý, s oblými tvary, třetinu místnosti zabíral dlouhý bílý stůl, který se zhruba v půlce zahýbal do prava. V rozích místnosti stály vázy s čímsi, co byly pravděpodobně květiny.
"Zatím budeme tady, vaše pokoje se už zařizují." oznámil jim Khoby se stejnou samozřejmostí, jako kdyby říkal, že je venku hezky.
"Nespěcháme. Zatím." přikývl Darren.
Malcolma zaujalo zdobené křeslo, stojící v čele stolu. Pousmál se a zlehka se dotkl jeho opěradla.
"Tohle křeslo moc dobře znám." řekl a usmíval se čím dál víc.
"Snažili jsme se zachránit, co se dalo." přikývl Khoby, "Tato místnost slouží pro zasedání, ale málokdy někdo sedí v čele."
"Klidně jste ho mohli používat." odvětil Malcolm a otočil se na kluky, "Tomu říkám úlet – takovej pěknej nábytek, kdybych mohl, tak si ho snad vezmu zpátky sebou."
"Není problém." souhlasil okamžitě Khoby, "Jinak kdybyste si chtěli prohlédnout vaše věci, není problém, máme je všechny pečlivě uložené."
"Později." přerušil jeho monolog Darren.
"Dobrá." přikývl Khoby, "Tak, a teď mi tedy povězte, co se stalo. Prosím, posaďte se."
"Temným se téměř povedlo otevřít bránu. Museli jsme jednat rychle." shrnul události posledních hodin Darren do dvou vět.
"Mysleli jsme si to." přikývl Khoby, "Poslední dobou začali zuřivě pátrat po našem úkrytu, a dostali se až nebezpečně blízko k nám. Teď, když ví, že jste tady, musíme změnit stanoviště, tady není bezpečno."
"A co brána, tu přece nemůžeme nechat bez dozoru, co kdyby se dostali na Zem." namítl Corey.
"Neboj, brána je zavřená." ujistil ho Darren.
"A energie jsem pustil na svobodu, museli by je sbírat všechny od začátku." dodal John.
"Perfektní spolupráce." pousmál se Khoby.
Ani ne o pět minut později jim přišla stráž oznámit, že pokoje jsou připravené. Ta rychlost, jakou tady všechno běželo, kluky uváděla v němý úžas, ale zároveň je zvláštním způsobem uklidňovala.
"Darrene, můžeš tu ještě chvíli zůstat?" poprosil Khoby.
"Ale jistě." odpověděl překvapeně Darren, co mu Khoby chce. Kluci mu věnovali několik úšklebků. Oni se půjdou válet a on tu ještě bude muset dřepět.
"Co potřebuješ?" šel Darren rovnou k věci a suverénně si sedl do čela stolu. On může. Khoby si sedl vedle něj.
"Projednat s tebou pár věcí, které mi nejsou docela jasné. Promiň, že jsem na to vytáhl tebe, ale mám k tobě tak nějak největší důvěru." odpověděl Khoby.
"To je v pořádku." pokývl Darren hlavou, aby mu dal signál, že může pokračovat.
"Jde mi o několik věcí. Předně... Jak je to tedy s Johnem?" přešel Khoby k bodu číslo jedna.
"Mýlili jsme se, John není temný, to je naprosto jisté." začal Darren tou důležitější informací, "Je to s ním trochu komplikované, to ano, ale snaží se. A je tu právem."
"Ani nemáš obavy, že by se zase mohlo všechno opakovat?" ptal se Khoby.
"Upřímně řečeno, ještě nevím úplně přesně, co by se nemělo opakovat, ale pokud máš na mysli to, aby zase na poslední chvíli nezměnil stranu, tak to zatím nehrozí. Když budeme obezřetní, nestane se to. On si to všechno dobře uvědomuje, kdyby nás chtěl nějak záměrně potopit, udělal by to už dávno." trhl Darren rameny.
"Dobře." přikývl Khoby, "Budu ti věřit, zníš přesvědčivě. A pak mám jeden takový dotaz, možná ti bude připadat hloupý, ale nedá mi to... Lidi se tomu budou dost divit, a už teď se někteří diví..."
"Proč mám černé vlasy." uhodl přesně Darren, kam Khoby míří.
"Ano."
"To je těžké na vysvětlování." zašklebil se Darren, jak usilovně přemýšlel, jak by mu to nejlépe vysvětlil, "Já tím nic nechci demonstrovat, ty vlasy mám takhle už delší dobu... Je to obyčejná barva, nic víc. Ale chápu, že pro vás je asi těžko pochopitelné, proč jsem něco takového dělal."
"No, nebylo by to nepochopitelné, kdyby to nebyla zrovna černá..." uznal Khoby.
"Neřešte to. Je to zkrátka jen taková estetická věc, nic víc." ujistil ho Darren.
"To jsem rád." na Khobym bylo vidět, že si oddechl, "Víš, pro naše by to mohl být hodně nepříjemný šok, mezi lidmi totiž koluje taková pověra, že tmavé vlasy u světlých jsou trest za to, že se zapletli s tmou a zradili svou stranu."
Darren si mimoděk uvědomil takový drobný detail, že Kash, jak si ho pamatoval, měl vždycky vlasy plavé, ale jak ho poznal znovu, měl už vlasy do hněda. Jen to maskoval barvou na vlasy, asi ho to přeci jen deptalo.
"Jestli je to trest nevím, mě přijde, že mi tmavé vlasy sluší." pousmál se Darren, "A nepochybuj, že je to jenom povídačka, vždyť Corey má taky hnědé vlasy." Konkrétně oříškově hnědé, většina lidí má takové oči, ale Corey měl takové vlasy a Darren mu tuhle krásnou barvu upřímně záviděl.
"Jen jsem tě na to upozornil." pousmál se Khoby, "Tak jestli můžu ještě poslední otázku... Už víte, kdo z vás je kdo?"
"Nevím jak ostatní, já už to vím." pokrčil Darren rameny, do tohohle mu nic nebylo a respektoval to.
"A řekneš mi to?" vytušil Khoby, že teď už se dostává na soukromý pozemek.
"Zjistíš to brzy." pousmál se Darren nad jeho zvědavostí, "Můžu už jít?"
"Samozřejmě." přikývl Khoby. Darren úlevně vypadl. Zničehonic na něj dolehla všechna ta odpovědnost. Khoby chtěl mluvit jenom s ním, protože určitě něco tuší. Odteď se to na něj bude valit víc a víc. Ale věřil klukům, že ho v tom nenechají.
Ušel pár kroků a zastavil se překvapením. Na chodbě na něj, opřený o zeď, čekal John. Darren se nepozastavoval nad tím, proč stojí až tady, proč na něj nepočkal za dveřmi. Usmál se na něj.
"Copak?" zeptal se zvesela.
"Ani pořádně nevím." vydechl John, "Nějak to na mě všechno padá..."
"Na tebe taky?" politoval ho Darren a přešel k němu blíž.
"No jo." pousmál se tak nějak zvláštěn John, tenhle úsměv Darren nějak nemohl rozluštit, co má znamenat, "Všichni tu po tobě koukaj jak kdybys byl doopravdy z jiný planety."
"To se za chvíli srovná. Nestresuj se tím. Zíraj tu na nás na všechny, včetně mě. Na mě možná ještě víc." snažil se mu Darren dodat trochu optimismu. Měl k němu v tu chvíli skutečně blízko. Vlastně od té doby, co si všechno vyříkali, k sobě měli tak nějak zvláštně blízko.
"No jo." zopakoval John bez úsměvu, "Jenže na vás neprávem."
"Ale jdi." uvědomil si konečně Darren, co se mu honí hlavou a chytil ho konejšivě za ruku, "Nejsi o nic horší ani lepší než my. Patříš k nám a tečka. Nemám ve zvyku dělat unáhlená a nepromyšlená rozhodnutí, takže pokud se cestou někde něco nepokazilo..." usmál se Darren pobaveně a John se rovněž začal tiše smát. Sklonil pohled k zemi, proto se nemálo lekl, když ho Darren najednou objal.
"Mám tě rád." zašeptal mu tiše.
John ho také objal a zhluboka vydechl. Tohle se hezky poslouchalo... Kdyby jen věděl, jak to mezi nimi skutečně bylo. Jestli šlo jen o sex nebo o něco víc... Z jeho strany určitě. Ale co Darren?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře