Jedna Noc, Tisíce Výčitek 3.část

4. červenec 2009 | 20.11 |

Jim Earl byl postarší muž s pivním bříškem, který už ve svém životě chtěl mít především klid. Ten mu však neumožňovala jeho žena, která naopak s přibývajícím věkem jako kdyby po rozrušeních jen toužila.
"Já jsem z toho pořád ještě hrozně nesvá, proč nám to nezavolala hned?" šveholila, zatímco si na obličej nanášela noční krém. Vůbec nebrala ohledy na to, že si její muž chce právě číst noviny.
"Vždyť už ti to vysvětlila." Zakroutil nad tím nechápavě hlavou. Jejich dcera už je přece dospělá a umí se o sebe postarat sama, nepotřebuje mít věčně na drátě své rodiče.

"No jo, ale..." začala žena, ale najednou se zarazila, "Slyšel jsi to?"
"Co zas?" vydechl otráveně.
"Pšš, tiše!" okřikla ho žena a zaposlouchala se do ticha panelákového bytu. Za chvíli ten zvuk uslyšela znovu. Znělo to jako...
"No, tyhle nám byl taky čert dlužen." Zavrčela a rozetřela si poslední zbytky krému, "To by mě zajímalo, co je to za rodinu. Ženská je mladá, bůhví, kdy ty kluky měla, ten amant, co za ní furt jezdí, by těm dvoum mohl dělat spíš bratra než otce... A sotva se starý vypakujou z bytu, tak už pořádaj bůhvíjaký orgie! No řekni, dovolili tobě v šestnácti rodiče tahat si domů bůhvíjaký rajdy a takhle s nima vyvádět? V sedm večer??"
-.-.-
Rain se ráno probral s bolestí hlavy a nepříjemným pocitem v okolí žaludku. Když se rodiče vrátili, předstíral, že spí, byť bylo deset večer, ale ve skutečnosti oka nezamhouřil ještě hodně, hodně dlouho... Bylo mu tak zle jako ještě nikdy. Jak se to proboha mohlo stát? Zbláznil se? Přišel nadobro o rozum?
Neměl odvahu vylézt ze svého pokoje. Seděl na posteli, kolena přitažená k sobě, pozoroval slunce, které bylo již vysoko nad obzorem, aby ne, bylo deset pryč, a třásl se. Bylo mu jasné, že bude muset vylézt... A jen z té myšlenky mu naskakovala husí kůže.
Zhluboka se nadechl. Jen tam jdi. Jen na pár minut. Hraj, že se nic nestalo. Za pět minut už zase můžeš být zpátky tady a až do večera nemusíš vystrčit nos. Jen to teď překonej.
Nakonec se nejistými kroky vydal do kuchyně.
"No maucta, mladej, tys taky ráčil vstát?" uvítal ho táta svým klasickým stylem. Matka zrovna připravovala oběd, na stole měla rozloženou mouku, vejce, mléko a další věci a rámusila s kastroly.
"Hm." Hodil Rain po tátovi a sedl si za stůl. Rozhodl se vzít si aspoň jednu sušenku a sklenici džusu, aby nebylo podezřelé, že nejí vůbec. Hlad skutečně, ale skutečně neměl.
"No, vidíš, konečně jsi vstal." Dostala se konečně matka ke slovu, "Co... Neužírej sakra, je toho tak akorát." Plácla přes prsty tátu, který si odlil sklenici mléka, "Co ste tu vyváděli, Adrien vstal před půlhodinou, sotva píchl do snídaně a ztratil se u sebe v pokoji."
Nejhorší otázka, jakou mu mohla položit. Bylo to tady zase. Neuvěřitelný třes. Bolest žaludku. Stačil mu jediný pohled na mléko, které jeho táta právě pil. Žaludek mu kapituloval definitivně. Naštěstí ještě stihl doběhnout na záchod. Ale i kdyby se poblil přímo v kuchyni, bylo by mu to jedno. Všechno mu bylo jedno.
"Už je to lepší?" naklonila se nad ním starostlivě máma.
Přikývl automaticky, i když to lepší rozhodně nebylo. Cítil se snad ještě hůř. A nevěděl, jak to dát do pořádku.
Věděl, jak mohl celé té noční můře předejít. Kdyby se mohl znovu rozhodnout, za nic na světě by to nenechal dojít tak daleko. Kdyby, kdyby... Sakra, proč? Proč neměl tak jasnou hlavu včera? Co si vůbec myslel, že dělá?
"Pojď, udělám ti mátový čaj, lehneš si, uvidíš, že to bude dobré." Položila mu matka něžně ruku kolem ramen.
Jak to, že se ho neštítí? Měla by. Vůbec by se ho neměla dotýkat, ba ani podívat by se na něj neměla!
Adrien vnímal hluk z chodby, ale nereagoval na něj. Ležel na posteli, nohu přes nohu, a zíral do pošmourné oblohy, na níž se sem a tam objevilo sluníčko. Nedocházelo mu to. Tušil, proč je venku takový šrumec. Ale jako kdyby se ho to netýkalo, jako kdyby to nebyla jeho věc. Přemýšlel a divil se sám sobě. Neměl by na tom být úplně stejně? Neměl by teď mít hrozné výčitky, mít nervy úplně nadranc?
Výčitky měl. Nervy...? Ty měl nadranc vytrvale. Jako kdyby už byl vůči stresu imunní. Nebyl. Klidný rozhodně nebyl. Ale... Cítil se tak hrozně, tak hrozně divně. Poprvé v životě si začal říkat, že na těch kecech, že není v pořádku, snad něco bude. Proč se tady jen tak povaluje a civí do blba, zatímco Rain vyvádí jak pominutý?
Protože Rain je stará hysterka, ušklíbl se v duchu. Byl to ale hodně hořký úšklebek.
Celý den se vlekl jako žvýkačka na botě. Chodili od ničeho k ničemu... A obcházeli se velkým obloukem. Jako stín, který za vámi pořád jde, a vy před ním pořád utíkáte... Ze strachu?
Potkali se druhý den u snídaně. Rain vešel rozespalý – opět toho moc nenaspal – do kuchyně zrovna ve chvíli, kdy po sobě Adrien uklízel nádobí.
"Ah...Ahoj." Zakoktal Rain a rozpačitě uhnul pohledem.
"Ahoj." Odpověděl mu Adrien stejně rozpačitě, "Hele, já... Jenom chci, že vím, že jsme z toho teď oba v prdeli, ale..."
"Drž hubu, uslyší nás máma!" vypěnil okamžitě Rain a ztišil hlas do syčivého šepotu.
"Právě to ti chci říct, že se to NESMÍ provalit. Za žádnou cenu. Proto se musíme snažit chovat, jako že se nic nestalo, ne jako včera. Já moc dobře vím, jak se cítíš, věř, že mě samotnýmu není o nic líp. Ale průser už se stal, teď jenom musíme zařídit, aby se z toho nestal průser ještě větší."
Rain přikývl.
"Tak jo. Jen... Nevím, jak mi půjde dělat, že se prostě nic..."
"Já ti to vyčítat nebudu." Ujistil ho Adrien. Rain se mu podíval do očí a našel v nich stejnou bolest, jakou cítil on sám. Věděl, že ho Adrien chápe, že na tom není o moc lépe. Zvláštním způsobem ho to uklidňovalo.
"Díky. Můžu se teď jít nasnídat?" zeptal se Rain.
"Samozřejmě, vždyť ti to nezakazuju." Zasmál se Adrien takovým zvláštním smíchem, protože mu to přišlo hrozně absurdní, "Ale mákni, docela ses prospal, ať ti neujede bus."
"Jo." Trhl Rain hlavou. Jemu se teď v hlavě motaly tisíce jiných myšlenek, nějaká škola ho absolutně netankovala. Ale řeklo se "chovej se normálně"... Snad to nějak zvládne. I když o tom dost pochyboval. Hrozně ho to vzalo. Sice to bylo o něco málo lepší než den předtím... Ale o nějakém super zlepšení nemohla být ani řeč.
V autobuse se k sobě nehlásili, což bylo obvyklé. I když už x let jezdili stejným směrem, nikdy se k sobě nijak neměli. Vždycky seděli každý sám, jen ve skutečně výjimečných případech seděli pohromadě. Tady tedy problém nebyl. Ani se školou až tak problém nebyl. Chodili sice oba na obchodní akademii, ale každý do jiného oboru.
Adrien si nezúčastněně čmáral do sešitu všelijaké křivky a spirálky, když tu ho najednou vytrhla z přemýšlení věta: "A k tabuli půjde... Třeba Adrien."
"Co?" zvedl Adrien hlavu.
"Co asi, seš zkoušenej, vole." Houkl po něm spolužák, který seděl před ním.
Adrien s povzdechem vstal. Tohle bude zlý. Ani na to nekoukl. Zatracený účetnictví, brrr. Bude šťastný, když vyvázne s jinou známkou než s pětkou.
"Ten zase válí... Co děláš?" nechápal Pol, proč se jeho kámoš začal hrabat Adrienovi v lavici.
"Zatímco se moří před tabulí... Si uděláme trochu exkurzi, ne?" pousmál se ďábelsky Noah a ukázal Polovi malý digitální foťák, který právě vylovil z Adrienovy lavice.
"Bomba! Tak ale dělej." Podíval se Pol bázlivě směrem k tabuli.
"Prosimtě, ta ho bude dusit dlouho." Ušklíbl se suverénně Noah.
"Stejně radši dělej." Nedal se Pol.
Už na první fotku ale zůstali zírat jako dva cvoci.
"Ohoho, tak tomu říkám bomba." Vykulil Noah překvapeně oči.
"Šokující odhalení, náš Da Vinci je teplej." Smál se Pol, "Nevíš, kdo je ten druhej?"
"Netuším, moc z toho není vidět." Brejlil Noah na značně rozmazanou, ale přesto usvědčující fotku, "Ale tohle je silný kafe, to se musí využít." Řekl a už lovil v báglu.
"Co chceš dělat?" nechápal Pol.
"Jen si to od něj vypůjčím." Vylovil konečně Noah z tašky to, co potřeboval, připojil svůj mobil na foťák a inkriminovanou fotku si stáhl.
"Hele, dělej, dej mu to zpátky, ať na nic nepřijde!" strčil do něj Pol. Viděl, že učitelka už otevírá notes a zapisuje si známku. Noah jen tak tak stihl foťák zase vypnout a dát na původní místo.
Adrien se úlevně sesul do lavice. Trojka, to snad ani není možné, takový super výkon nečekal od sebe ani on sám. Taky byl po něm náležitě vyčerpaný, byl tak akorát zralý na to jít domů a na učení se vybodnout. Kouknul na rozvrh. Chvíli váhal a pak uznal, že zaháknout poslední hodinu si může dovolit.
"Co tu děláš tak brzo?" uvítala ho odpoledne doma překvapeně matka.
"Odpadla nám poslední hodina, spíš co ty tu děláš tak brzo?" zalhal Adrien bez mrknutí oka.
"Vzala jsem si práci domů. Poslyš..." zavolala si ho matka blíž k sobě, "Vy jste tu v sobotu někoho měli?"
Adrien na ní vytřeštil oči hned ze dvou důvodů. První byl, že nechápal, jak na to vůbec přišla. Druhý byl, proč se ptá proboha zrovna na sobotu??
"No... Jestli jo, tak o tom nic nevím, proč?" zeptal se.
"Ale... Seřvala mě ta baba odvedle." Mávla nad tím matka rukou, "Ta si prostě nedá pokoj, pořád musí vymýšlet a roznášet nějaký klepy."
"Co ti řekla???" málem vykřikl Adrien, ale včas se uklidnil. Tohle byla doslova infarktová situace.
"Že jste tu snad měli nějaký holky nebo co... Stěžovala si, že prý vás tu nechávám bez dozoru a vy pak vyvádíte. Já jí jednou řeknu něco, co si za rámeček nedá." Zakroutila matka mírně navztekaně hlavou.
"To neřeš. Znáš to, takový lidi sou prostě všude." Uklidňoval jí Adrien, ve skutečnosti by ale býval potřeboval uklidnit sám. Fuj, takové šoky. Snad už další podobné překvápko nebude.
Pravda, když už to sakra nechali zajít tak daleko, mohli si aspoň dát pozor, vždyť moc dobře věděli, že když si někdo v prvním patře pustí televizi, je to slyšet ještě o dvě patra výš...
Doteky. Něžné i nedočkavé a trochu roztřesené, místy nejisté. Ale drzé a chtivé. Z konečků prstů pronikaly záchvěvy kůží do nervových zakončení a synapsemi do celého těla, zrychlovaly krev, která se divoce bouřila v žilách a odplavovala poslední zbytky čehosi, co kdysi mohly být zábrany. Zachvacovalo to celé tělo a nebylo před tím úniku...
Nečervenej se.
Vezmi si.
Pokračuj... Prosím... Nepřestávej...! Ano...!!
Kdy už sakra dostane ty zatracené myšlenky pryč ze své hlavy. Bylo mu z toho na nic, cítil se jako ten nejmizernější tvor ze všech, bylo mu zle ze sebe samého. Ale byl bezmocný. Stačil malinký stimul a všechno to bylo zpátky. Jeho svědomí na něj vytrvale řvalo: "Jen se podívej, co jsi udělal! Jsi skutečně odporný! Jak se jim jenom můžeš dívat do očí?"
Opět si lehl na svou postel a pozoroval oblohu. Neměl chuť na nic jiného, zároveň ale věděl, že takhle dává svým myšlenkám volné pole působnosti.
Nakonec se rozhodl přenést všechnu svou frustraci na papír. To mu přece jde skvěle. Je to to jediné, co může pro sebe v tuto chvíli udělat.
Šáhl po foťáku. Podvědomě cítil, u čeho se nejlépe odreaguje ze svých pocitů. U těch fotek, kterými to všechno začalo... Jedna však ale přebývala.
Adrien nevěřícně vytřeštil oči. Proboha, jak se tam TOHLE dostalo??
První nesmělý polibek. Druhý o něco odvážnější. Třetí nenasytný. Čtvrtý...
Svět se zatočil. Ztratily rovnováhu.
Peří zděšeně zavířilo ve vzduchu.
Ozvalo se tiché cvaknutí, které už ale nikdo nevnímal...
"No jasně..." zašeptal si pro sebe Adrien. Rain přece ten fotoaparát držel v ruce... Chvilkový šok a blesková reakce. Prokletá fotka zmizela v propadlišti dějin.
Kéž by stejně jako ona mohlo zmizet celé to svinstvo.
-.-.-
Rain na tom byl s výčitkami a myšlenkami ještě o něco hůře. Ve škole prakticky nebyl schopný se soustředit, doma se zavřel do pokoje a vylezl pouze, aby se najedl, večer zase brečel do polštáře. Ještě teď si uvědomoval, kde všude se ho Adrien dotýkal. Ještě teď si jasně pamatoval, jak se mu to líbilo a jak ho povzbuzoval, aby nepřestával...
Bylo mu tak zle, že se málem znovu pozvracel. Nevěděl, co má dělat. Byl bezradný. Sám si s tím neuměl poradit. Ale nemohl to nikomu říct.
Bože, jak dlouho bude ještě tahle noční můra trvat? Proč to proboha už konečně prostě nepřestane, proč to nezmizí?!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře