Kingdom Of Libria, 26.díl

12. červenec 2009 | 21.44 |

"Můžu s tebou mluvit?" vyrušil Corey Malcolma ze zamyšlení. Konečně se odhodlal prohlédnout si Kashovy věci, které měl u sebe od té doby, co se dostal do jeho bytu, a bylo mu z toho děsně smutno. Corey ho z té počínající deprese poněkud necitelně vytáhl. Stejně se k tomuto rozhovoru celou dobu schylovalo, tak ať ho mají za sebou...
"Jasně, pojď, sedni si." vyzval ho Malcolm.
"Co všechno jsi jí řekl?" šel Corey rovnou k věci.

"Prakticky všechno, co vím." trhl Malcolm rameny, "Teda, ne, to jsem se vyjádřil nepřesně, řekl jsem jí toho přesně tolik, kolik potřebovala vědět, aby pochopila."
"A proč jsi jí do prdele říkal i o mě?!" neudržel se Corey. Bylo pro něj těžké hrát klidného, když to v něm vřelo jako v papiňáku.
"Já jsem jí to neřekl. Ona si to logickou úvahou domyslela sama. Máš smůlu, je až nebezpečně chytrá." trhl Malcolm rameny.
"Jak si to proboha mohla domyslet logickou úvahou?" podíval se na něj Corey velmi pochybovačně.
"Prostě si dala dohromady jedna a jedna. Já jí žádný další jména říct nechtěl. Ptala se mě, ale řekl jsem jí, ať po tom nepátrá. A ona začala vyvádět, ať jí to koukám říct, že je jí naprosto jasný, že v tom se mnou jede přinejmenším John, a nedala si to ničím vyvrátit, tak jsem jí to nakonec potvrdil. No a ty jsi jí do toho taky víceméně zapadl, jen jí trvalo trochu delší dobu, než na to přišla."
Corey rezignovaně schoval hlavu do dlaní.
"Proč jsi jí to vůbec říkal?"
"Protože jsem měl na výběr dvě věci – buď jí řeknu pravdu nebo náš vztah zničím. Mám momentálně moc velkou depresi na to, abych jí mohl přejít mlčením. A protože to s ní myslím vážně, řekl jsem jí pravdu."
"A to si myslíš, že po tomhle se s tebou nerozejde, jo?" sekl po něm Corey, "Spíš naopak, jestli je aspoň trochu normální."
"Vůbec jí neznáš." odvětil naprosto klidně Malcolm.
"Hele, ty mě nevykládej, jak jí znám a jak ne!" odsekl Corey, "Právě proto jsem chtěl, abyste od ní dali ruce pryč, bál jsem se přesně tohohle, že se to provalí! Myslel si vůbec na to, jaký to asi pro ní bude, jakej to je pocit? My jsme si aspoň mohli popovídat mezi sebou, s kým to má asi rozebírat ona, ještě ke všemu když jsme všichni pryč?"
"A co chceš teď dělat?" pokrčil Malcolm rameny, "Vrátit už to nejde."
"A co vaši, těm jsi taky vyklopil úplně všechno?" nevzdával se Corey jen tak snadno.
"Ne, protože ty mi nevěřili ani když jsem jim říkal, že mě brácha prakticky šikanuje." štěkl Malcolm. Vzápětí se zarazil, protože si nebyl jistý, jestli tohle je něco, co chce Coreymu říkat, ale měli zrovna takovou menší hodinku pravdy, dalo by se říct, takže proč ne. Nikdy v životě to nikomu neřekl, třeba to pomůže, protože kdyby tvrdil, že už ho to netrápí, kecal by.
"Co, vždyť jsi říkal, že jste spolu stejně skoro nepřišli do kontaktu, protože je o tolik let starší.

" divil se Corey.
"Hm, zbožný přání." ušklíbl se Malcolm, "To je až posledních zhruba šest sedm let, předtím to bylo peklo."
"To je mi líto." řekl zvláštně smutným tónem Corey. Všechna bojovnost byla pryč. Takže bylo dobré mu to říkat hned ze dvou důvodů, pomyslel si s lehkým ironickým úsměvem Malcolm.
"Nemusí." zakroutil Malcolm hlavou, "Svět je plnej idiotů. Když seš s nima ještě příbuznej, tak je to o to horší."
"A vaši ti to vážně nevěřili?" zdráhal se Corey uvěřit tomu, že by mu jeho vlastní rodiče tak málo věřili.
"Ale tak znáš to, takový ty kecy – přeháníš, moc si to bereš a tak. Netvrď mi, žes je neslyšel aspoň stokrát."
"No slyšel, ale právem." pousmál se Corey při vzpomínkách na všechny ty blbiny, kterých se s Angie navyváděli, a jak na sebe pak oba chodili žalovat. Konečně přestal přecházet po pokoji a sedl si vedle Malcolma, "A řešil jsi to nějak jinak?"
"A jak asi?" pokrčil Malcolm rameny, "Když brácha zjistil, že jsem to zkusil říct našim, málem mě zabil. Počkal si na mě u školy a dal mi tak do držky, že jsem začal aspoň trochu vidět až tejden potom."
"A to vašim nebylo podezřelý ani tohle??"
"Víš, ono je to spíš o tom, že oni to vidět nechtěli. Máma by přece nešla proti svýmu oblíbenci a miláčkovi..." Malcolm ta slova převaloval v puse jako zkažené jídlo.
"To je fakt strašný." kroutil Corey nevěřícně hlavou.
"Možná ti to pomůže pochopit, proč byl pro mě Kash tak důležitej." vydechl Malcolm, "A proč jsem z toho tak v háji, že jsem to Angie prostě musel říct. Ty máš vlastně z mýho pohledu úžasný štěstí, a ani o tom nevíš."
"No, teď už o tom vím." ušklíbl se Corey. Došlo mu, že je vlastně jediný, kdo má de facto normální rodinu. Každý se přece někdy se svými rodiči hádá, bojuje se sourozenci... Ale nikdy to nedošlo tak daleko, aby si kvůli tomu doma nadávali nebo se nedejbože mlátili. U Darrena to taky žádná Itálie nebyla, ale ten zase o rodiče přišel...
"Nech si to prosím tě pro sebe." požádal ho ještě Malcolm.
"Neboj. Nechám." přikývl Corey, "A kdybys někdy něco potřeboval..."
"Hele," zasmál se Malcolm, "Tuhle větu jsem potřeboval slyšet před deseti lety. Dneska už je dost pozdě."
"Hm."
Nic jiného se na to říct nedalo.
"Můžu se tě jenom zeptat na názor?" zeptal se Malcolm po chvíli mlčení zamyšleně. Trochu se mračil.
"Do toho." povzbudil ho Corey.
"Jsem zlej, když mám hroznou chuť mu to vrátit? Zmlátit ho tak, až by skončil v nemocnici? Že si dokonce i někdy přeju, aby umřel?"
"To je normální." ujistil ho Corey, "Pokud to nebudeš převádět do reality. Ale jinak kvůli tomu rozhodně nejsi zlý, naopak. Ublížil ti, udělal něco, co si rozhodně neměl nikdy dovolit. A někdy to zkrátka bolí tak moc, že chceme, aby to zmizelo... Umřelo. Jenže smrtí by to bohužel neskončilo. Nijak by ti to nepomohlo."
"Já vím. Máš pravdu. Díky, potřeboval jsem se někomu vykecat."
"Nemáš zač. To je to nejlepší, vykecat se. Nejdřív to musíš ze sebe dostat ven, teprve potom na to můžeš začít zapomínat."
"No, o tom silně pochybuju, některý vzpomínky jsou bohužel nezapomenutelný, třeba ten hororovej Silvestr, kdy naši šli pryč a brácha mě měl hlídat... Chlastali v obýváku s několika kámošema a já seděl u sebe v pokoji na posteli, kliku jsem podepřel židlí, protože jsme neměli zámky, a mohl se podělat strachy, že mu rupne v bedně a bude se snažit bůhví o co. Díkybohu se nic nestalo, ale byla to nejhorší noc, jakou jsem kdy zažil."
"Hlavně že se nic nestalo. Bylo by to ještě horší." pousmál se s jistou dávkou nesmělosti Corey. Nevěděl, jestli si může dovolit dělat si teď legraci. Ale Malcolm to vzal v pohodě. Asi byl s tím vším už doopravdy víceméně smířený.
-.-.-
Zoicite si málem samou nervozitou kousal nehty a rval vlasy na hlavě. Tenhle průšvih bude hodně těžko vysvětlovat. Když vymýšlel tu provokaci s Ianem, ani zdaleka ho nenapadlo, že reakce bude tak rychlá a drtivá. Musí to oznámit co nejrychleji. Ale to už by se snad radši nechal dobrovolně umučit, než přiznat takovou botu, stejně ho to mučení asi nakonec nemine.
Problém se nakonec vyřešil za něj, zpráva, že se Bránu podařilo otevřít, ovšem trochu jinak, než bylo plánováno, se roznesla rychlostí blesku. Znamenalo to totiž, že se válka nachýlila k finálnímu stádiu, a taková novina nenechala nikoho chladným.
Císař si okamžitě nechal Zoicita zavolat. Ten celou cestu horečnatě přemýšlel, jak se z celé situace alespoň částečně vykroutit a hlavně čím se obhájit, aby to nevypadalo, že je všechno v háji. Bude muset všechno hrát na Iana, jinou možnost nemá.
"Dal sis skutečně na čas." oznámil mu císař. Zněl klidně, ale hlas měl tak studený, že Zoicite hned poznal, že se bude muset mít hodně na pozoru. Jinak by se také mohlo stát, že mimo ostrých slov schytá i ránu do hlavy.
"Nevím, čím začít. Je to politováníhodné selhání a neexistuje omluva pro to, co se stalo." začal Zoicite tím, že si řádně nasypal popel na hlavu. Vypadalo to, že se snad i trefil do správné noty, císař neříkal nic, ale ani se netvářil nesouhlasně. Evidentně čekal, jak bude Zoicite pokračovat.
"Nemohu se obhájit. Mohu pouze vysvětlit, co se stalo a jak k celé situaci došlo." pokračoval Zoicite. Potřeboval odvést řeč od toho, jak moc to zvoral.
"Mluv." promluvil konečně císař. Trpělivě vyslechl vše, co mu Zoicite řekl.
Zoicite dal schválně velký důraz na to, čí je Ian vůbec bratr, aby dal císaři najevo, jak výhodný tah se mu povedl a že nic není ztraceno, naopak, je na čem stavět.
"Zoicite, za tvou nedbalost bych tě nejradši dal zabít." řekl císař narovinu, "Ale až do této doby jsem s tvými službami byl spokojený, budu tedy protentokrát schovívavý a potrestám tě jinak. Odevzdej mi svůj odznak."
Zoicite mimoděk protáhl obličej a s velkou nevolí si sundal odznak z rukávu. Teď nebude moci císaře oficiálně zastupovat, bude jenom obyčejný poskok, jeden z mnoha. Jeho ego to neslo dost těžce, ale lepší tohle než smrt, to sám uznal.
"Takže budeme předpokládat, že oni se momentálně schovávají u povstalců. Musíme ještě více posílit hlídky, svoláme zasedání a všechny tyto věci vyřešíme tam. Ale teď mi pověz něco blíž o tom – jak je jeho jméno, Ian? - to mě zaujalo."
"Jak jsem řekl, pane, je zde s námi a ponechávám zcela na vaší vůli, jak s ním naložíte." pousmál se Zoicite, že jeho plán vyšel, "Pro jistotu jsem mu odebral většinu jeho energie, aby nedošlo k nějakým problémům."
"Byla ta energie nějak využita?" ptal se císař.
"Ne, pane."
"Aspoň něco jsi udělal správně." poznamenal jedovatě císař. Kdyby Zoicite skutečně použil Ianovu energii na Bránu, jak vyhrožoval, přišla by vniveč. Takhle mohl Iana ovládat, aniž by ho musel usmrtit, což bylo pro ně v současné situaci nejvýhodnější. Neměli ale mnoho času, lidské tělo bez své energie nevydrží dlouho, během pár dnů zemře vyčerpáním. Do té doby se ale snad situace stane jasnější.
"Rozhodně ho nemíním zabít." přemýšlel císař nahlas, "Kdyby to náhodou hrozilo, energii mu vrátíme, nedá se nic dělat. Vrátíme se k tomu až po zasedání, teď vyřešíme ten horší problém."
Jak se ale později ukázalo, situace s Ianem byla mnohem komplikovanější. Už když ho Zoicite vedl sebou za císařem, pojal podezření, že není všechno v pořádku. Ač by měl být prakticky zcela v jeho moci, téměř ho odmítal poslouchat. Šel sice s ním, ale spíše z jakéhosi zbytku vlastní vůle než že by ho slepě poslechl. To rozhodně nebylo v pořádku.
Císař celé záhadě přišel na kloub, jakmile Iana uviděl. Bez jediného slova přešel k němu, prudce vzal jeho dlaň do své a strčil jí Zoicitovi málem až pod nos: "Takže jsi málem dokázal zvorat i tohle! Proč jsi mi nic neřekl?!"
"Cože?" nechápal Zoicite, "Co jsem neřekl?"
Ale to už si všiml znaku, který jako by prosvítal skrz kůži. To mu zjevně císař chtěl ukázat. Znak byl špatně viditelný, ale když se Zoicite podíval pořádně, rozpoznal v jeho středu zřetelné písmeno T.
"Označil si ho." konstatoval císař, "Což dělá celou situaci ještě zajímavější..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře