Steps From The Past, 1.část

24. červenec 2009 | 15.36 |

Na mramorové podlaze se rozléhaly kroky. Dlouhou palácovou chodbou duněly takřka zlověstně. A přitom osamělý chodec šel lehce, na nohou měl obuty pouze sandály a šel jak nejopatrněji mohl. Hlavu pyšně zdviženou v očekávání věcí příštích.
"Už i chodíš jako žena. Co bude příště, začneš se oblékat do dívčích šatů?" oslovil ho ten, jehož přítomnost očekával. Věděl, že zde na něj bude čekat, a jeho instinkt ho nezklamal.

"Z nás dvou se já nechovám jako žárlivá manželka." Odpověděl klidným hlasem.
"Ne, Hefaistione, ty se totiž chováš jako kurtizána." Odsekl naštvaně ten druhý.
Hefaistion nereagoval. Pouze zleva obešel svého rozhořčeného bratra a pokračoval v chůzi. Kasander se jako jeho stín vydal za ním. Nyní chodbou zněly dvoje kroky – jedny, stále tiché a opatrné, a druhé, jež neustále měnily rytmus, jako kdyby je dopředu popoháněl vztek.
"Proč se neustále tak ponižuješ?" zašeptal rozčileně Hefaistionův stín.
"Neponižuji se. Ty ponižuješ sebe, svou prudérností a přehnanou morálkou. Zde nemá cenu si hrát na pravidla, která stejně neexistují. Naši otcové si je vytvořili k obrazu svému, a my jen kráčíme v jejich šlépějích."
"A ty šlépěje si stáčíme směrem, který nám vyhovuje." Smetl jeho argument ze stolu Kasander, "Jenže ne vždy se naše cíle shodují s cíli společnosti. Jsi snílek a sníš o věcech, jež nejsou reálné. Rozhlídni se kolem sebe. Vždy budeš jen pro smích. Teď sice nejsi, jsme mladí a všechno velké je teprve před námi, ale jednou přijde chvíle, kdy se staneme muži. A tehdy přijde i tvá zkáza. Toužíš po lásce, ale místo toho si kopeš hrob!"
"Přestaň pořád mluvit o lásce." Nenechal se Hefaistion vyvést z míry a chtěl pokračovat, ale Kasander ho nepustil ke slovu.
"A ty přestaň mluvit o přátelství! Tohle přátelství není, Hefaistione!"
"Přátelství má mnoho podob. Nemůžeš ho zavřít do nějakých škatulek. A já se ti nehodlám vyzpovídat ze svých činů. Nelituji jich." Odpověděl nyní už s náznakem ledu v hlase Hefaistion a přidal do kroku. Kasander se rozhodl ho dál nenásledovat. Stál opuštěný v tmavé chodbě a díval se, jak jeho krásný bratr mizí ve tmě noci jako nádherný, éterický přelud. Kolik již bylo podobných rozhovorů, kolik již bylo hádek, nadávek a slz? Kolik již bylo usmiřování, ujišťování, slibů? Mnoho. Možná až příliš mnoho.
Bylo to zvláštní, až paradoxní. Miloval svého bratra pro to, jakým byl člověkem. Zároveň ho nenáviděl za jeho lehkovážnost. Ač tělesně starší o pouhý rok, duševně si připadal starší o rovných sto let. Nevěděl už, co má dělat víc, aby svého bratra přesvědčil, že to, co dělá, není správné, a jednoho dne bude hořce litovat. Snad jen opakovat mu pořád dokola svá slova a doufat, že jednoho dne v náhlém procitnutí mysli pozná svou chybu.
Chytal ho takový vztek. Byl by schopný jít si to vyřídit se samotným Alexandrem, hned teď a jednou provždy.

Ale pamatoval také na zadní vrátka. Je lepší být u dvora nejméně oblíbeným, než v něm nebýt vůbec. A co se týkalo Alexandrovy družiny, platilo to dvojnásob.
"Kam až jsi ve své nechápavosti schopný zajít..."
Hefaistionova slova sice tiše zněla do večerního vzduchu, jenž se s postupující hodinou stával chladnější a chladnější, ale patřila uším jeho bratra. Ač byl ke všemu hluchý. Slepý. Nechápavý. Odmítal přijmout nejen nastolené hodnoty, ale odmítal přijmout i spalující a povznášející moc pevného pouta přátelství, kterouž měl tolik podobnou s láskou. Nebyl zaslepený. Možná jen trochu naivní. Ale vždyť naivní jste pokaždé, když někomu odevzdáváte svou veškerou důvěru. A když on jí na oplátku odevzdá vám... Nemůžete být jen chladně kalkulujícím tělem bez duše. Byť tělo do toho promlouvá rovněž. Není to jen důvěra, co odevzdáváte. A to si lidé jako Kasander nemohou nikdy uvědomit.

Tmu před jeho očima najednou prozářilo světlo. Pobouřeně zamžikal očima. To jen projíždějící auto ho vytrhlo z neklidného spánku.
Zase ten sen. Pokolikáté už? Kdyby se alespoň k něčemu dobral... Ale zdá se mu pořád dokola o tom samém. Proč si sakra nikdy nepamatuje jména, místa, proč mu v paměti vždy utkví pouze tváře? A zejména ta jedna...
Uložil se zpátky do postele. Třeba rychle usne. Třeba se jeho sen vrátí. Třeba mu konečně jednou aspoň naznačí, proč se k němu stále vrací...Postupně vytěsňoval z jeho mysli všechno ostatní, tak se přece proboha musí už konečně něco stát! A jestli pokračování nepřijde dnes, přijde jindy... Přijde zítra, pozítří, za týden, za měsíc... Počká si. Ač vždycky nadával, že nemá na nic čas. Na některé věci má času dost.
 

Neviditelný se smál a dál opakoval svou obehranou písničku. Neslyšný kolem něj dál opisoval stále menší a menší kruhy. Ale on už to nechtěl řešit. Naštvaně nad tím imaginárně mávl rukou.
"Vzal to ďas. Všechno a všechny." Vydechl přemoženě Kasander. Ležel na své posteli a očima propaloval díry do stropu. Strašně ho to bavilo. Jak on miloval tyhle chvíle, kdy prostě nedokázal vypnout, a hádky s bratrem si přenášel i do své oázy klidu. Dlouhé tmavé vlasy měl rozhozené po polštáři, aby se mu zacuchaly pokud možno co nejméně, takže tvořily jakousi zvláštní kulisu pro jeho zasněný obličej. Oči, obvykle svou zvláštní hloubkou připomínající neznámou galaxii, nyní vypadaly spíše jako černé díry. Podepsaly se na nich únava a starost.
S konečnou platností zavřel oči a začal pravidelně oddechovat. Soustředil se na tep svého srdce, který byl navzdory všemu klidný. Dokázal být ledově chladný, netečný. Dokázal to i nyní. Zkorigoval svůj dech s tepem svého srdce. Uklidňovalo ho to a uspávalo.
Pomalu sklouzával do říše snů, kam ho nemohl nikdo následovat, kde byl jen sám se sebou a s nikým jiným. Ani se svými myšlenkami. Nevnímal své okolí, nemělo na něj žádný vliv. Což byla škoda. Kdyby ještě na chvíli zůstal mezi bdícími, mohl si vyslechnout tu nejkrásnější ukolébavku na dobrou noc. Takhle zůstala Hefaistionova omluva nevyřčená, pouze se s mírným úsměvem pozastavil nad tím, jak je zvláštní, že Kasander usíná ve stejné poloze jako on...
Nechtěl se hádat. Každá další zbytečná hádka ho mrzela. Ale proč ho vlastně mrzela? Proto, že měl přehnaně úzkostlivého sourozence? Proto, že vytrvale vrážel do jeho světa bolestivý klín? Proč? To si nemohl zvyknout, že už není ten, kdo potřebuje vodit za ručičku a že v jeho srdci je dost místa pro všechny jeho blízké?
Pravda, pro jednoho bylo toho místa nejvíc...
Ale to byla jen jeho věc. Nikoho jiného to nemuselo zajímat. Natož aby je to snad mrzelo.

"Na co myslíš?"
Na nic. Na to, že se nejspíš zbláznil. Jo, zbláznil se, to bude ono. Už totálně zmagořil. Proč se mu pořád dokola zdají sny, ve kterých mluví pořád dokola s těmi samými lidmi, aniž by je znal, nosí ty směšné hadry, divně mluví a navíc se mu pořád zdá jen o chlapech. Je snad teplej nebo co? Nad touhle myšlenkou se ze srdce zasmál, protože zkusit chlapa jen políbit, týden z toho bude mít vyrážku
Ale to nebylo to hlavní. Nešlo mu to z hlavy celkově. Vážně, cítil se jako blázen.
"Hele, takhle se obvykle nechováš, a už to trvá trochu moc dlouho, nechceš mi konečně říct, co se děje?"
Podíval se po ní a zamyslel se. Jestli jí to řekne, zavolá na něj cvokaře. Jestli jí to neřekne, zavolá je stejně, protože zblbne definitivně...

"Ty jsi byl nějak moc dlouho na sluníčku, ne?" hleděl Hefaistion nechápavě na svého bratra.
"Nebyl jsem tam o moc déle než ty." Odvětil Kasander a dál pečlivě hřebelcoval svého koně, což bylo už samo o sobě dost neobvyklé, od téhle činnosti tu přece byli podkoní. Bylo by docela trapné, kdyby nyní někdo přišel a uviděl jednoho z kapitánů, jak dělá tuhle práci. Ovšem tohle byla zjevně ta nejposlednější věc, která by Kasandera trápila.
"V životě jsem tě neviděl na koni cválat, a ty sám víš, že nejsi moc dobrý jezdec. Ostatně i tvůj kůň by se svou povahou hodil spíš na zaučování malých kluků. A teď ses přihlásil do toho klání. Musíš uznat, že mám velmi pádný důvod ptát se proč." Nedal se jeho štiplavou poznámkou odbít Hefaistion.
"Jo, protože ty musíš vždycky všechno vědět." Odfrkl napruženě Kasander. Na chvíli ustal v hřebelcování. Zavládlo ticho.
"Proč takhle mluvíš?" zeptal se o stupeň tišším hlasem Hefaistion. Ač si bratři nyní nehleděli do očí, věděli naprosto přesně, jak se ten druhý tváří – neboť se tvářili oba stejně. Oběma jim smutek kreslil zvláštní lesk v očích a starostlivé vrásky na čele.
"Omlouvám se." Promluvil nakonec jako první Kasander a pokračoval v započaté práci.
Hefaistion podal koni ovoce a pohladil ho po bělostné hřívě. Je zvláštní, jak velkou moc mají zvířata. V jejich přítomnosti překonáváte rozpaky, zábrany, potlačujete vztek... Podíváte se jim do očí a víte, že vám rozumějí. Cítíte zvláštní souznění. A máte najednou jako by větší odvahu čelit světu... a lidem.
"Nebudu ti bránit, aby ses zúčastnil. Respektuji tvé rozhodnutí. Pouze ho... Nechápu." Řekl po další odmlce Hefaistion. Dále hladil koně po pevné šíji. Kasander vzal jeho ruku do své.
"Nemusíš se ničeho bát. A nejlépe uděláš, když se nebudeš vyptávat, ani nebudeš nad ničím dumat. Třeba je to všechno vlastně hrozně jednoduché." Řekl chlácholivě.
"Možná máš pravdu. Možná skutečně jen přeháním." Pousmál se Hefaistion, "Ale v tom případě se připrav, že dostaneš pořádně za vyučenou."
"Jako vždy jsem připravený na všechno." Vrátil mu letmý úsměv s nádechem ironie Kasander a pustil jeho dlaň.
Byl to momentální a vlastně skutečně šílený nápad, přihlásit se. Ale měl k tomu své důvody, kvůli kterým nemohl jinak. I když, nemohl jinak je moc silné sousloví. Nemohl si pomoct, ano, to bude přesnější.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře