Steps From The Past, 3.část

26. červenec 2009 | 11.07 |

"Tys u něj zase byl." Řekl chladným hlasem, bez známky emocí, tak strašně chladným a odtažitým tónem, až z toho mrazilo.
Hefaistion na okamžik pevně zavřel oči. Měl pocit, že už to nezvládne. Každý kousek jeho těla pálil a křičel, nejen na Kasandera, na všechny okolo, křičel i na sebe samého. Co se to s nimi stalo?
Nemohl udělat jediný krok, jediný pohyb, aby hned neměl Kasandera v patách.
"Přestaň se ke mně sakra chovat jako ke svojí manželce!!" vykřikl najednou hrubě. Už nemohl snášet, jak se k němu bratr chová. Každý pohár jednoho dne přeteče. A tenhle přetekl už před hodně dlouhou dobou.

Kasander zůstal stát jako opařený.
"Co jsi to právě teď řekl?" zeptal se, s hlavou lehce skloněnou a zvláštním, těžko postřehnutelným leskem v očích.
Hefaistion šokovaně zakroutil hlavou. Tohle je jen sen, tohle se mu jen zdá, již brzy se z toho probudí...
"Přestaň mi mluvit do života! Přestaň mi mluvit do toho, co dělám! Co si vůbec myslíš, že jsem tvůj majetek? Že si se mnou budeš zacházet, jak se ti zlíbí?! A víš moc dobře, co jsem řekl! Místo co bys mě jako bratr bratra podpořil, chováš se ke mně jako žárlivý manžel!"
"A v čem chceš, abych tě podporoval?" řekl bojovně Kasander. Hefaistion si ve svém rozčilení nemohl všimnout, že ač se navenek tváří nepřístupně, právě se v něm odehrává boj. Zvykl si být tvrdý a chovat se tak, aby mu bylo umožněno přežít, naučil se nebrat ohledy na ostatní... Ani na své nejbližší. Ostatně kromě Hefaistiona ani nikoho, koho by mohl oslovit "nejbližším", neměl. A možná to byl ten důvod, proč teď na svého mladšího bratra hleděl dvojíma očima. Ty první, ty byly jako z ledu, vytesané z nejtvrdšího kamene, a nebylo v nich místo pro soucit. Ty druhé, které to celé pozorovaly z dálky, byly však starostlivé, měkké a pomalu se zalévaly slzami. Tyhle oči viděly, že ho den ode dne ztrácí čím dál víc, a nemohly nic udělat. Mohl jít proti svému přesvědčení... Ale ukázalo se to ještě těžší než Hefaistionovi vzdorovat.
"Dávám ti... Poslední příležitost." Řekl Hefaistion pomalu a velmi tiše, "Řekni mi, proč mě nenávidíš?"
"Nic takového jsem neřekl, nesmíš si všechno hned vztahovat na sebe." Odmítl to briskně Kasander.
"Ale oba přesně víme, kdy tyhle hádky začaly, a hlavně kdo je začal." Bránil se Hefaistion, "Vážně pro tebe znamenám tak málo jenom proto, že..."
"Ne!" přerušil ho zvýšeným hlasem Kasander. Jeho svědomí už se nedalo umlčet. Oči viděly více než dost.
"Tak to není! Ty jsi to jediné, na čem mi doopravdy záleží! Proto to všechno dělám, protože se o tebe bojím!"
"No to mi tedy dáváš svou péči úžasně najevo!" vypěnil Hefaistion, "Tím, že mě urážíš? Tím, že mnou pohrdáš? Tím, že si se mnou nejsi schopný v klidu promluvit? Tím, že se za mnou pořád držíš jako můj stín?"
Kasanderovi bylo jasné, že tohle už se udržet nedá.

Snažil se Hefaistiona držet na vodítku, ale ten se po něm okamžitě začal sápat jako dravá šelma a bojovat o svou svobodu. Chtěl od něj utéct. Být samostatný. Stýkat se s lidmi, s kterými chtěl. A na něj... Snad radši zapomenout? Co udělal špatně?
Tohle bylo největší zklamání. Kdyby to dělal z čisté vypočítavosti... Ale ne. Myslel to dobře. Vše, co udělal, udělal z přesvědčení, že je to pro jeho bratra to nejlepší. Ač věděl, že jejich názory jsou rozdílné. Místo vděku se dočkal akorát slov nenávisti a pohrdání.
"Opět mlčíš?" promluvil Hefaistion, když už se ticho zdálo příliš dlouhé.
Kasander se musel posadit. Najednou měl nohy jako z vosku, měl pocit, že již déle nevydrží stát a zhroutí se.
"Omlouvám se..." vydechl.
"To brzo." Zasyčel Hefaistion. Odešel bez rozloučení.

"Co to je?" zaksichtil se na školní knihu, kterou moc dobře znal, ale už nikdy v životě jí nechtěl vidět.
"Učebnice dějepisu." Odpověděla, netušíc skutečnou podstatu jeho slov.
"Proboha..." zavyl zoufale.
"Hele, já se na tebe taky můžu s klidem vykašlat." Došla jí trpělivost.
"Ne, to je dobrý, omlouvám se." Řekl odevzdaně. Uvědomoval si, že něco zkusit musí. Cokoliv.
"No proto. Tak jdeme na to." Začala listovat stránkami v učebnici. Přes rameno jí koukal spíše jen proto, že musel, než že by ho to nějak zajímalo nebo že by doufal
v úspěch, protože ta naděje byla velmi malá. Ale byla. O tom se vzápětí sám přesvědčil.

"Tady! To je ono!"
"Jsi si tím jistý?"
"Naprosto!"

Po dlouhé době zase myslel na své rodiče. Zejména pak na svou matku. Byla krásná... Skutečně krásná. Mezi nápadníky si mohla vybírat, a tak nikdo nechápal, proč si vzala zrovna jejich otce, který byl z nižší společenské vrstvy než ona sama. A kdyby to byla jeho jediná vada...
Promnul si oči, jelikož ho lehce začaly pálit. Jeho máma... Byla krásná... A mrtvá.
Po deseti letech manželství začala potají chodit za jiným. Čekala s ním dítě. A otec to zjistil...
Zabil jí. Zabil jí a pak i sebe.
Otřel si pravou tvář, po jejíž hebké kůži si brázdila cestu první slza.
Jak je jí Hefaistion podobný... Je stejně krásný, stejně vznešený... A stejně lehkomyslný.
Procházel se zahradou a pozoroval hvězdy, jež jasně zářily na nebi. Mami, vidíš nás?
Najednou před ním stála cizí dívka.
"Proč pláčete?" ptala se.
Něžně jí pohladil po obličeji a neodpověděl. Měla krásné hnědé oči, člověk se v nich mohl lehce ztratit. Lidí s takovýma očima bylo velmi málo... Nyní už znal dva.
Chtěl jí zašeptat do vlasů: "Dej, ať na všechno zapomenu. Ať se ráno probudím a mohu si říct, že to byl všechno jen ošklivý sen. Dej, ať jsem zase doma, ať mám při sobě svojí rodinu. Nechci zůstat sám..." Ale copak je tato dívka, kterou ani neznal jménem, samotná bohyně, aby mohla jeho troufalé přání splnit?
Alespoň na okamžik zapomenout mu však dovolila. Její něžná náruč nechala zmizet všechny problémy a dovolila mu se nadechnout.
Jen ty jiskřivě modré oči ho celou tu dobu pronásledovaly. Viděly každý jeho pohyb. A nesouhlasily, stejně jako tomu bylo před chvílí, jenže naopak.

"Musím ho najít, nechápeš to?? Já ho prostě MUSÍM najít! Jde tu o něj, a celou tu dobu tady šlo jen o něj! Nevím, proč ho mám hledat, ale vím, že zkrátka musím. Nejde to jinak... Bez něj se stane něco zlého..."
 

"Včera jsi za mnou nepřišel." Řekl Hefaistion vyčítavě. Nervózně přešlapoval z nohy na nohu v Kasanderově pokoji a nechtěl si ani sednout. I tak se snížil dost. Bože, jak moc se snížil...
"Chyběly ti snad naše hádky?" podíval se po něm bodře Kasander.
"Chyběl jsi mi ty." Řekl Hefaistion, ale řekl to tak tiše, že Kasander mohl sotva něco slyšet.
"Cos říkal?" zeptal se.
"Nic." Zakroutil Hefaistion hlavou a sklopil pohled k zemi. Proč sem chodil? Bude nejlepší, když zase půjde.
"Počkej!" zadržel ho Kasander, "Nepotřebuješ nic?"
Hefaistion se po něm otočil. Jeho oči se do Kasandera zařízly jako ostrý nůž. Byla v nich bolest, kterou cítil on sám. Přece to takhle nenechá.
Potřebuji tebe... říkal si pro sebe Hefaistion. Ale nemohl to vyslovit nahlas. Věděl, že tím by se nic nevyřešilo. Možná by se tím jen ponížil. Ukázal by slabost. Na to byl Kasander extrémně alergický. On sám působil dojmem, že snad žádné slabé stránky nemá. Ale byl to přece člověk, musel nějaké mít... Nebo už dočista zapomněl, jaké to je být člověkem? Jaké to je, milovat, odpouštět, trpět, cítit radost, cítit vztek? Jaké to je, když vám na někom skutečně záleží? Záleží mu na něm vůbec? Aspoň trošičku?
Tvrdí, že ano. Ale kdyby to tak skutečně bylo, nepůsobil by mu přece takovou bolest.
"Hefaistione... Odpusť." Řekl Kasander tiše a něžně pohladil svého bratra po tváři.
Zůstal stát, neschopný slova. On ho prosí o odpuštění? A... dotýká se ho? Kdy se ho naposledy takhle něžně dotknul, kdy k němu byl takhle milý?
"Já už takhle dál nemůžu... Tvé požadavky jsou pro mě nesplnitelné. Ale potřebuji tě. Ani nevíš, jak moc tě potřebuji. Prosím, bratře... Jednej se mnou jako s rovným. A ne jako s malým dítětem. Jednej se mnou jako s někým, kdo tě hluboce miluje, a ne jako s nepřítelem. Moc tě o to žádám."
"Ty mě nemáš o co žádat. Jsi to nejdražší, co mám, a tak to zůstane." Odpověděl Kasander a lehce ho políbil na čelo. Hefaistion se šťastně usmál. Tohle mu chybělo... Láska jeho bratra... Už si myslel, že ji snad už nikdy nepocítí. Teď mohl být zase klidný. Kéž by bylo všechno takové, jaké to bylo dřív...

Došel k závěru, že mu nezbývá nic jiného než se pokusit tu tvář nakreslit. Sice v kreslení nikdy nijak extra nevynikal, ale zázraky se přece dějí...
A skutečně. Jako kdyby nějaká neviditelná ruka vedla jeho vlastní, jako kdyby tužka po papíře snad tančila a tvořila obraz někoho, koho si momentálně přál ze všech lidí na světě potkat nejvíce... Se svou prací byl nadmíru spokojený.
"Já jsem prostě dobrej." Zašeptal si.
"Co jsi povídal?" ozval se její hlas.
"Zvládl jsem to. Povedlo se mi ho nakreslit. Teda aspoň přibližně." Dodal, aby se zase moc nepřechválil, tak skvělé to nebylo.
"Tak to je super, ukaž." Přišla se zvědavě podívat na to dílo.
"Tak co říkáš?" zeptal se jí a očekával slova chvály. Místo toho se dočkal pouze mlčení. Zamračeně se po ní otočil. A uviděl její šokovaný výraz.
"Ty... Jsi si tím jistý, že vypadá skutečně nějak takhle??" zalapala po dechu.
"Ano, jsem, proč? Znáš ho??" zadoufal.
"Teda, nejsem si jistá, ale vypadá dočista jako... Ne, to přece nemůže být on." Zakroutila hlavou.
"Tak to už sakra vyklop, koho ti připomíná?!" došla mu trpělivost.
"Ty ses musel dočista zbláznit, vždyť je to Jonathan Rhys-Meyers!"
"No a co, já jsem Jared Leto." Trhl rameny, aby jí dal najevo, že jméno ho nezajímá. A jestli je to skutečně on, budou mít hledání o to snazší...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře