Steps From The Past, 4.část - KONEC

27. červenec 2009 | 12.14 |

Snažil se, seč to šlo. Dělal, co mohl, aby se vše zase dalo do pořádku. A někdy se musel hodně přemáhat... Ale byl odhodlaný tentokrát nepovolit. Už se nikdy nebude opakovat to, co se stalo. Přesto měl přijít den, kdy udělá tu nejosudovější chybu svého života, kterou si bude navěky vyčítat... Která změní jejich životy. Měl přijít den, kdy svého bratra navěky ztratí.
Ten okamžik přišel potichu... Ale pak udeřil ve své plné síle.

Udeřil ho do zad zhruba se stejnou silou jako Klaitus, který ho nabral tak, že kvůli tomu málem spadl ze schodů. Skutálet se z hlavního schodiště, to bylo to poslední, co by chtěl vyzkoušet. Naštěstí ho Klaitus v poslední chvíli zachytil – pobavený smích si ovšem samozřejmě neodpustil.
"Ještě se směj." Strčil do něj rozezleně Kasander.
"Tak promiň, netušil jsem, že jsi taková slečinka." Posmíval se mu Klaitus, "Ale asi to máte v rodině."
Kasander zpozorněl. Slyšel dobře?
"Co jsi to právě teď řekl?"
"Můžu s tebou někde v klidu mluvit?" zeptal se ho Klaitus.
Přikývl. Jak jednoduchý lidský pohyb může změnit celý život. Pouhé přikývnutí stačilo, aby...
Kasander vtrhl do Hefaistionova pokoje téměř bez dechu. Bylo mu jedno, že je skoro noc, vyřídí si to s ním hned teď, okamžitě. Ale místnost zela prázdnotou. Kasander prudce vydechl a ještě prudčeji sebou hodil na postel. Počká si na něj. A pak ať se těší.
Věděl, kde by ho našel. Ale měl zábrany si pro něj dojít. Už zase si povídal sám se sebou a hodnotil celou situaci.
Se sebou ať si milostivej pán dělá co chce. Ale jeho ať do toho netahá! Tohle si nedomluvili.
Hefaistion se vrátil poměrně pozdě. Ale ne dost pozdě na to, aby Kasander stihl aspoň trochu vychladnout.
"Ahoj, co tady děláš?" pozdravil Hefaistion svého bratra překvapeně a trochu nejistě. Jeho studený pohled nevěstil nic dobrého.
"Co tady dělám?" zvedl se bojovně Kasander, "Já ti povím, co tady dělám! Jasně jsem ti řekl – budiž, je to tvůj život a já se ti do něj montovat nebudu. Ale budeš se chovat zodpovědně, a to jsi právě teď porušil! Před chvílí mě na schodech málem srazil Klaitus a radši si nechám pro sebe, co všechno jsme si řekli..."
"Ale tohle už tady přece všechno bylo!" skočil mu Hefaistion zoufale do řeči.
"O to víc mě to rozčiluje!" vykřikl popuzeně Kasander, "Že se ti všichni smějí, budiž, jak už jsem řekl, svůj život sis rozhodl zničit sám, ale nedovolím, aby to házelo špatný stín na celou naší rodinu, a zejména na mě! Nedovolím ti, abys pošlapal i ten zbytek dobré pověsti, co nám zbyl!"
"Ale já nic zlého neudělal." Bránil se Hefaistion tichým, ale pevným hlasem.
"Ne? Ne, ty jsi ze všech ten nejnevinnější, já vím! Jen se tak necháváš zneužívat jako nějaká důvěřivá ženská, ale jinak je všechno v naprostém pořádku!"
"Mám ho jenom rád." Ohradil se Hefaistion a mírně se zamračil.
"Jo? Tak to se na to podíváme!" vypěnil Kasander, popadl Hefaistiona za ramena a smýknul s ním na postel tak, aby ležel pod ním, "Tak co, líbilo by se ti to takhle? Mě máš přece taky rád, ne?! Aspoň jsi to sám říkal." Syčel.
"Ale... To je něco jiného, ty jsi... Můj bratr..." zakoktal vyděšený Hefaistion.
"Ano, to jsem, ale je to až tak jiné?! Je v tom pro tebe až takový rozdíl?! Sám jsi říkal, že dáváš svou lásku najevo všem stejně, tak do toho!"
"To neuděláš." Vydechl šokovaně Hefaistion. Ještě nikdy neviděl Kasandera tak naštvaného. Bál se ho... Skutečně se bál, že to udělá. Neměl před ním kam utéct, nemohl se bránit, přepral by ho...
"Ne. Neudělám." Jakoby se najednou zklidnil Kasander a malinko se od Hefaistiona odtáhl, "Neměl bych žaludek... Kolik už se jich na tobě vystřídalo, hm?"
Hefaistion mu vlepil tak výstavní políček, až ho ruka zabolela. Kasander ho chytil za obě ruce a surově mu je přimáčkl k posteli.
"Tak co, neměl jsem pravdu už od začátku?! Všechno to byly jen výmluvy, kterými jsi mě chtěl ukonejšit, ale jak vidíš, tak ten, kdo měl pravdu, jsem já! A sám se teď můžeš podívat, kam to vede!"
"Slez ze mě!" Zasyčel výhrůžně Hefaistion.
"A co když ne? Co uděláš potom?" oplatil mu výhrůžný tón Kasander.
"Jsi odpornej ubožák! Pusť mě, sakra!" začal se Hefaistion vzpouzet. Ale ne nadarmo si předtím říkal, že nemá cenu se snažit, protože ho Kasander vždycky přepere...
"Co chceš? Co po mě chceš?!" rozkřikl se, "Pusť mě, slyšíš?!"
"Co se to tady děje?" vtrhla do pokoje noční stráž. Jinak by asi na sobě leželi dál, až do rána, dokud by oba neodpadli vyčerpáním...
Stačil jediný pohled, aby to vojákovi bylo jasné.
"Slez z něj a okamžitě!" přiložil Kasanderovi špici svého kopí za krk. Kasander se tedy pomalu a opatrně zvedl. Hefaistion se zpod něj vysmýkl, zapnul si plášť, který se mu v zápalu boje rozepnul a řekl zle: "My dva už se neznáme... Pro mě jsi umřel." S těmito slovy odešel.

Posadil se na posteli celý zpocený. Tohle byl zatím nejhorší sen, co se mu zdál. Dokonce na chvíli přemýšlel, jestli nekřičel ze spaní. Jedno bylo jisté... Oči měl mokré od slz.
Vysíleně si prohrábl vlasy a zadíval se ven z okna, byť nemohl vidět nic jiného než tmu a pouliční neony. Nyní se cítil svému cíli blíže než kdy jindy... Mohl být šťastný... Kdyby ho to tak nebolelo.
Jemu se to přece nestalo...
Skutečně?
Ale stalo. Byl to jeho život. Minulý, ale byl.
Vstal z postele a šel k oknu. Díval se na město a rukou lehce přejížděl po studeném skle. On tam někde je... Jestlipak o něm taky ví? Jestlipak se trápí stejně jako on? Pamatuje si na něj? Nebo ho vytěsnil ze svého života?
Mělo to být přece naopak... To on měl být ten, kdo zapomene, kdo vyřkl ta slova plná nenávisti. Měl snad tohle být trest? Ale za co? Za nerozvážnost? A co měl asi taky dělat?! S úsměvem na líci mu to odpustit?
Jeho myšlenky se teď neupínaly k ničemu jinému než k příštímu pátku. Tehdy ho snad konečně uvidí... Tehdy snad celá tahle noční můra skončí.
 

Stíny, kráčejte dál... Kráčejte dál, vy bezduchá stvoření, vy, jenž jste měli jít životem ruku v ruce a ty ruce jste si radši zlámali, než byste je přijali... Jděte si každý svou cestou, když jediné, čeho jste byli schopní, bylo si ubližovat... Ať už z lásky či nenávisti. Každý váš krok pramenil sice z dobrých úmyslů, ale sestával ze samých chyb. Udělali jste je oba. Ale házíte je na sebe navzájem. Kasander je vinný z bratrových chyb, ale to samé by o sobě mohl říct i Hefaistion. Je nějaká naděje na usmíření? Je... Po letech... Jí stále... Ještě máte...
Pláčeš? Samozřejmě že ano. Zamysli se nad důvodem. Jdi za ním. Že nemůžeš? Radši si vypláčeš oči?
A co ty, stále máš vztek? Nemáš, sám to víš. Bohužel, stále máš svou pýchu. Jsi relativně spokojený... Ale začínáš tušit, že tvůj život je poloviční. Nemůžeš mít ani jednoho, ani druhého. Musíš si vystačit sám. Víš vlastně vůbec, že nemusíš?

Nevěřil svým očím. Byl to on. Měl sice kratší vlasy – to on sám ostatně také – ale jinak vypadal naprosto stejně... Bože, ale jak teď za ním má jít a říct mu, co chce, aby na něj okamžitě nezavolal blázinec?
Můj bože, teď se sem otočil!
Jeho zamyšlený výraz prozrazoval, že... Skutečně ho mohl poznat? Nebo se prostě jen divil, co po něm ten povrchní metrouš (Jared moc dobře věděl, jak se mu říká) může chtít, že po něm tak blbě čumí?
Uf, tak ať to má za sebou. Nadechl se a vyšel mu v ústrety.
"Ahoj, můžu s tebou na chvíli mluvit?" řekl přímo.
"Záleží na tom." Podíval se po něm Jon podezíravě.
"Jasně, chci se jen zeptat, jestli ti můžu ojet ségru. Ne, kecám." Neodpustil si Jared vtípek, "Hele, můžeš trochu stranou, je tu moc lidí a tohle je přece jen trochu osobní."
"Že bys ve skutečnosti stál o mě?" ušklíbl se Jon, ale nakonec se s ním přece jen odebral do chodby vedle vstupní haly, kde se kvůli nízké teplotě nikdo nezdržoval.
"Tak. Super." Vydechl Jared nervózně, jak nevěděl, od čeho začít, "Hele, je mi úplně jasný, že mě teď budeš mít za totálního magora, ale prosímtě, zkus mě vyslechnout, slibuju, že to zkrátím."
"Dobře, a o co teda jde?" utnul jeho řeči Jon.
"Bude to znít strašně, ale o sny, i když teda spíš o noční můry, to by bylo přesnější." Ušklíbl se Jared. Snažil se být nad věcí. Všiml si, že se po něm Jon podíval více než zkoumavě. No paráda. Trapas. Je to tady.
Jon mu ale vypálil rybník.
"Já... Vím, co mi chceš říct." Řekl zaraženě.
"Skutečně??" málem vykřikl Jared, jakou změť emocí a pocitů to v něm vyvolalo, "Víš, mě se ty sny zdají pořád dokola už hrozně dlouho, a čím dál častěji, a pokaždý jsi v nich byl ty..."
"Mě se to zdálo jen párkrát..." přiznal Jon, "Ale máš pravdu, noční můra to byla..."

"Pusťte mě k němu... Prosím."
Nevěděl, jestli byli stráže zkrátka tak benevolentní, nebo jestli se smilovali nad jeho ztrápeným obličejem. Musel vypadat skutečně úžasně. Oči zarudlé jako králík, na tvářích červené fleky a rozcuchané vlasy, jak si do nich znova a znova v bezradnosti vjížděl rukou. Víceméně ho dovnitř vpustili.
Na kamenné podlaze zlověstně duněly jeho kroky. A s každým dalším krokem podklesával v kolenou čím dál víc. Chvíli šel velmi pomalu, skoro se zastavil, v druhém okamžiku zase naopak zrychlil... Nemohl tomu uvěřit... Dozvěděl se to pozdě, což ho zasáhlo a hluboce ranilo, ale bylo to pochopitelné... To, co se stalo, se stalo už tak dávno, že nikdo nepamatoval, že kdy mezi nimi bylo silné pouto... Jen tři lidé to věděli. První byl mrtvý, druhý... Pcha, druhý měl co dělat sám se sebou. Ještě že do třetice všeho dobrého i zlého...
Došel až k nehybnému tělu a podklesl v kolenou.
Otevři oči, zadoufal ještě chabě.
Pak se z jeho očí vyřinula taková dávka slz, že nevěřil, kde se v něm může taková spousta slz vzít.
"Já ti přísahám..."
Vzal ho za ruku. Byla studená, jako led...
"Přísahám ti... Že jsem si to nikdy neodpustil. Nenechám tě odejít. Zkrátka nenechám. Takhle to přece neskončí..."
Hlas se mu zlomil zoufalstvím.
"Prosím, ne..."
Ale obyčejné prosby zde nepomohly. Zde nepomohlo nic.
Byl skutečně mrtvý...

Na Jonovi bylo vidět, že se do svého snu vrací nerad a velmi těžce. Jared se na něj jen chápavě podíval. Skutečně věděl, jak se teď cítí... On se tak cítil také. A jak dlouho.
"Myslíš, že... Se to doopravdy stalo?" položil mu Jon zbytečnou otázku. Evidentně se jen potřeboval uklidnit a nabrat zpátky ztracenou sebedůvěru.
Jared mu na tuhle otázku neodpověděl, protože kdyby cokoliv řekl, vyznělo by to stupidně, přesně podle pravidla Na blbou otázku blbá odpověď.
Tak moc ho chci obejmout. Zde jsou všechna slova zbytečná. Jen jedno objetí...
Zatřepal hlavou. Sakra, co je to s ním? Připadal si šíleně neskutečně. Jako kdyby se znovu ocitl v jednom ze svých snů...
Byl tak mimo, že si ani nemohl všimnout výrazu v Jonových očích. Byl naprosto stejný.
Nesnil jsi o tomhle snad celou věčnost? Celých dva tisíce let a vlastně ještě déle?
Nejen že spolu mluvit nepotřebovali... Oni spolu ani mluvit nemohli.
Nebojte se. Věřte tomu. Vaše cesta je u konce. U šťastného konce. Využijte štěstí, které máte. Nic krásnějšího už nezažijete.
Byl to pocit jako když člověk ztrácí vědomí... Na jazyku se tlačila slova, která tam vlastně ani neměla co dělat. Jenže přítomnost pomalu, ale jistě, přestávala existovat.
"Hefaistione..." řekl omámeně a nevěřícně zakroutil hlavou. Hefaistion se na něj usmál nazpátek, jen mu v průzračně modrých očích zajiskřilo. Samou radostí nebyl schopen jediného slova, pouze si přitáhl svého bratra blíž k sobě a dal mu tu nejnádhernější pusu...
"A já myslel, že tohle si schováváš pro jiné." Usmál se letmo Kasander.
"Jen pro ty, které mám doopravdy rád. Pro lidi jako jsi ty." Doslova se rozzářil Hefaistion.
"Odpusť mi, že jsem nám musel uložit tuhle těžkou zkoušku." Omluvil se mu Kasander za svá slova, která tehdy v zoufalství pronesl nad jeho mrtvým tělem.
"Měli jsme jí oba zapotřebí." Přijal jeho omluvu Hefaistion, "Teď už je všechno dobré... A navěky už to tak zůstane."
"Tak moc jsi mi chyběl..."
...až se mi chce srdce rozskočit radostí.
"Ale jsem tady. A budu už navždy." Opřel se mu Hefaistion šťastně o rameno a vděčně svého bratra políbil na tvář...
Jon a Jared se od sebe překvapeně odtrhli. Co to k čertu bylo??
Ale oba tušili...
Teď už konečně našli pokoj a klid... Spolu ve věčnosti.
"Tak ahoj třeba zase v příštím životě." Usmál se ironicky Jon a vydal se zpět do sálu. Jared za ním chtěl zavolat, co to mělo znamenat, proč nezůstane a pořádně si nepromluví... Ale pak mu smysl jeho konání došel. S mírným úsměvem se za ním díval, jak odchází. Věděl, že neodchází jen nějaký člověk. S ním odchází i celá jeho minulost...
Vlastně, nebyl to všechno nakonec jen dlouhý, zmatený sen?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře